Není důvod, proč by podnik vlastněný státem měl mít horší právní postavení, méně práv či více povinností než jiná společnost
Mantrou poslední doby na naší politické scéně se stala potřeba neustálého boje proti všudypřítomnému veřejnému zlu ztělesněnému předpokládanou korupcí. Navíc doprovázená neutuchajícím nutkáním veřejné moci alespoň papírově vykazovat aktivitu, po níž stále hlasitěji volá vox populi. Tedy onen jen těžce identifikovatelný a postižitelný hlas lidu znechucený myšlenkově vyčerpaným duchem postindustriální či informační společnosti.
Toto prokletí naší doby, ve kterém se individuum ocitá v nepřehledné spleti různých informačních a dezinformačních proudů, věrných či manipulujících, se odráží i do posledních povrchních snah některých politických představitelů o maximalizaci kontroly hospodaření veřejného sektoru. A to v bohulibé snaze bránit všemožným kriminálním pokusům o zpronevěru či podvodům na veřejných prostředcích. Včetně sklouzávání k prostředkům podbízejícím laciná a systémově neudržitelná řešení.
Přísný dozor Za jasný příklad může posloužit zejména úporná snaha některých menšinových politických entit nasadit vedle státu, krajů i obcí imperativ veřejné kontroly i nad čistě podnikatelskými (tj. nikoli z veřejných prostředků dotovanými) subjekty, které jsou toho času zrovinka v rukou veřejné moci čili státu, krajů či obcí. Jedná se přitom o celou škálu firem, většinou akciových společností, které životaschopně podnikají v různých oborech činnosti, od vaření piva až po dílčí činnosti v energetice. Prostřednictvím nich stát, kraj či obec primárně generují zisk, který v podobě dividendového výnosu druhotně přispívá k vylepšení příjmové stránky veřejných rozpočtů. Ponechme nyní stranou fakt, nad kterými konkrétními podnikateli tento permanentní Damoklův meč visí. Každopádně se však vždy jedná o subjekt, na němž stát, kraj či obec prostřednictvím investice hodlají primárně realizovat zisk. Veřejný sektor se tak přes rozsáhlou privatizaci zcela nevzdal podnikání (většinového či menšinového) jako formy dobrého zhodnocení veřejných prostředků.
Volání po větší míře svázání podnikání těchto „veřejně“ vlastněných podnikatelů nejrůznějšími zbytnými regulacemi přitom pro podnikající veřejnou moc představuje významné podnikatelské riziko. To je dáno především tím, že podnikatelský subjekt, jehož akcionář je součástí veřejného sektoru, čelí hrozbě vícenákladů a fakticky i torpédování vlastního ekonomického výsledku. Přitom totožné veřejnoprávní povinnosti nejsou předepisovány subjektům v téže hospodářské soutěži, subjektům, které mají to štěstí, že je v týž okamžik stát, kraj či obec nevlastní…
Příklady takových politicky motivovaných plošných veřejných zásahů jsou mnohé.
Z těch „zdařilejších“ lze zmínit především povinnost zveřejňovat na internetu všechny smlouvy, faktury a objednávky nebo povinnost podvolit se kontrole Nejvyššího kontrolního úřadu. EFEKTIVní PArALýzA Toto regulační tažení proti části podnikatelské obce však na konci nikomu nepomůže, spíše naopak. Nikdo se třeba nemůže divit, že jejich logickým důsledkem je vcelku efektivní paralýza hospodářské soutěže. Ať již přímo exkluzí znevýhodněných podnikatelů s veřejnou majetkovou účastí v důsledku růstu jejich nákladů živených novými zákonnými povinnostmi, či následkem administrativního zbytňování jejich vnitřní struktury vedoucího ke snížení jejich akceschopnosti.
Konečným efektem ztotožňování státu, kraje či obce a jimi jen momentálně vlastněných podnikatelských subjektů je bohužel nutně i snížení zisku těchto stigmatizovaných podnikatelů a následné ekonomické strádání na straně akcionářů z veřejného sektoru. Nemohou totiž přečerpat pozitivní hospodářský výsledek své investice zpět do svého veřejného rozpočtu. Pro takový výpadek příjmů je pak třeba zvýšit daně nebo odepsat některé investice, třeba na novou obecní kanalizaci, nebo dokonce předmětný podnikatelský subjekt prodat dříve, nežli na něj dolehnou ještě tíživější regulace a podíl v něm se stane neprodejným…
Je tedy tento uniformovaný přístup ke státu a jiným subjektům veřejné správy v civilním světě opravdu žádoucí? Má pozitivní ekonomický nebo politický efekt? Nebo komu vlastně slouží?
PodnIKATEL sTÁT Ústavněprávní pohled na nerovnost v zacházení s podnikateli podle toho, kdo je jejich vlastníkem, má jednoznačný výsledek. Listina základních práv a svobod jakoukoli diskriminaci ze strany zákonodárce odmítá, neboť jednoznačně hovoří o tom, že každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má přitom stejný zákonný obsah a ochranu. Tentýž základní ústavní dokument pak o několik článků dále mezi základní hospodářská práva řadí i právo každého na podnikání. Je tudíž podivné, že stát, který vystupuje v hospodářské soutěži jen nepřímo, prostřednictvím svých podnikatelských subjektů v soukromoprávní pozici na úrovni rovný s rovným, nikoli z vrchnostenské pozice vladařské vertikály moci, je náhle znevýhodňován. Stává se tak vůči ostatním podnikatelům nerovným, marginalizovaným. Tato ústavně zakotvená premisa je následována i novým občanským zákoníkem, který v jednom ze svých úvodních paragrafů jasně odděluje soukromý sektor a soukromé právo od práva a sektoru veřejného. O státu pak v soukromém právu výslovně hovoří jako o právnické osobě a staví jej na úroveň kteréhokoli jiného subjektu – fyzické či právnické osoby, podnikatele či zákazníka… Suma sumárum stát či obec v našem právním řádu vstupují vedle své primární veřejné role i do úlohy prostého ekonomicky přemýšlejícího investora. Tak vlastně podléhají své vlastní regulaci jako jiné právnické či fyzické osoby, čímž testují funkčnost svých vlastních norem či úroveň vymahatelnosti práva. Není tudíž dán důvod, proč by podnikatel momentálně vlastněný státem měl mít horší právní postavení, menší rozsah práv či větší rozsah povinností než jiný podnikatel. Neřkuli, proč se má takový znevýhodňovaný podnikatel v hospodářské soutěži obnažovat v důsledku nedůvodné (a navíc neústavní) zákonné regulace například zveřejněním všech smluv se svými dodavateli a odběrateli na internetu?
Když se tedy na načrtnutý problém podíváme pod lupou, zjistíme, že stát, kraj či obec mají dvojí charakter. Vystupují jednak jako normotvůrce, vykonavatel, soudce a kontrolor, na straně druhé mají také svou prostší, lidskou tvář a vstupují do právního prostředí, jehož dobrodiní naprosto legitimně využívají k investování. A to nejen k prospěchu svému, ale i k zachování obecného blaha. Vždyť když se daří státu, nemůže se nedařit jeho obyvatelům. Nepromyšlené a krátkozraké obrazoborecké zavděčování se momentální náladě ve společnosti proto jenom podkopává postavení státu, krajů i obcí jako finančních investorů, a tím utlumuje tolik chybějící hospodářský růst i zaměstnanost, plevelí právní řád nekonzistentnostmi a negativně přispívá k obrazu naší země jako chřadnoucího torza své někdejší slávy. ?
O autorovi| JUDr. PhDr. VRATISLAV KOŠŤÁL • právník
