na slovíčko Oba termíny jsou v češtině tak vžité, až se zdá, že k nim není třeba nic dodávat. Ale přece. Dotkneme-li se slova email, pak se dotýkáme jistého aktuálního pravopisného problému. Začněme od Adama. Již ve slovnících z konce předminulého století se můžeme dočíst, že jde o „sklovinu, která jest předmětům kovovým ozdobou i ochranou“.
na slovíčko
Oba termíny jsou v češtině tak vžité, až se zdá, že k nim není třeba nic dodávat. Ale přece. Dotkneme-li se slova email, pak se dotýkáme jistého aktuálního pravopisného problému. Začněme od Adama. Již ve slovnících z konce předminulého století se můžeme dočíst, že jde o „sklovinu, která jest předmětům kovovým ozdobou i ochranou“. Jako synonyma se uvádějí „smalt (ba i smalta), polev“. Termín se k nám dostal z francouzštiny a jeho kořeny sahají až do germánského starověku. Dlouhovousí Langobardi totiž vytvořili slovo smalt, se kterým se v dnešní němčině setkáváme ve slovesu schmelzen, s významem „roztavit, rozpouštět“. Takže celá cesta je celkem průzračná - až k českému hovorovému rozšmelcovat, „rozmačkat, rozdrtit“. A jedna odnož - právě ta přes francouzštinu - vedla k emailu.
Jenže v posledním desetiletí se tomuto slovu - kde se vzal, tu se vzal - objevil podivný konkurent. Ne tak dávno rozesílala například jakási neodbytná firma leták, v němž nabízí: „Pokud jste přihlášeni, pak se přímo na hlavní stránce zobrazují nejnovější emaily ve vaší schránce.“ Pravopis přehlížíme, jak propagátoři elektronické komunikace ctí svou mateřštinu, se můžeme dodnes třeba po Praze přesvědčit na plakátech: „plňění cartridgí“. Takže se nelze divit, jsou-li jim čárky a email či e-mail šumafuk. Pokud jazykové vzdělání vůbec kdy získali, pokazili si vkus esemeskami a na správnost vůbec nehledí. Gramotný člověk však ví, že mezi slovy email a e-mail je rozdíl. A ctí ho.
