Na slovíčko Po delším čase se exekuce a její odvozeniny vrátily do hovorové češtiny. Ještě před nějakými deseti lety v ní byly poměrně vzácným hostem. Lexikony sice uváděly vedle zastaralého významu "výkon trestu" či "poprava" ("staroměstská exekuce") a živějšího "vykonání" či "provedení" (něčeho) také "nucený soudní výprodej", ale v tomto smyslu neměl termín prostor k uplatnění.
Na slovíčko
Po delším čase se exekuce a její odvozeniny vrátily do hovorové češtiny. Ještě před nějakými deseti lety v ní byly poměrně vzácným hostem. Lexikony sice uváděly vedle zastaralého významu „výkon trestu“ či „poprava“ („staroměstská exekuce“) a živějšího „vykonání“ či „provedení“ (něčeho) také „nucený soudní výprodej“, ale v tomto smyslu neměl termín prostor k uplatnění. Nejvýš ještě tak exekutivec - více méně ve slangu - „ten, kdo patří k výkonné moci“. Také exekutor až do změny legislativy označoval spíše vykonavatele jakéhokoli trestu obecně, nikoliv pouze nuceného výprodeje. Souviselo to určitě s tím, že dlužníci měli v naší společnosti pré a jejich majetek - na rozdíl od peněz věřitelů byl nedotknutelný.
S posunem nejen právních poměrů nabyla exekuce v juristické i běžné češtině znovu téměř výhradně smysl „výkon soudního rozhodnutí postihující neplatiče a dlužníky nuceným prodejem“. Podobně též exekutor ztrácí obecnější význam a nejen v hovorovém slovníku se označení opět zúžilo na toho, „kdo provádí exekuci“ (tedy nucený výprodej). V odborných vrstvách jazyka je užívána další odvozená terminologie, třeba exekut („na koho je uvalena exekuce“), exekvent („kdo exekuci uvaluje“), exekvovat („vymáhat exekucí“), exekvovatelný („exekucí vymahatelný“) a podobně.
Jistě nepřekvapí, že kořeny termínů vedou do latiny. Sloveso sequí znamenalo „následovat, provázet“, s předponou ex- pak „vykonávat“. Za poznámku stojí, že z téhož základu vznikly termíny perzekuce či sekvence.
