na slovíčko Podle populární staropražské písničky by sice měla padnout na sále, ale jako součást předvolebního folkloru si jedna našla onačejší jeviště: tribunu nebo - chcete-li - předsednický stůl. Snad měla ukázat, že doháníme svět; i když zprávy o něčem podobném přicházejí spíše odjinud než z euroatlantických sněmů.
na slovíčko
Podle populární staropražské písničky by sice měla padnout na sále, ale jako součást předvolebního folkloru si jedna našla onačejší jeviště: tribunu nebo - chcete-li - předsednický stůl. Snad měla ukázat, že doháníme svět; i když zprávy o něčem podobném přicházejí spíše odjinud než z euroatlantických sněmů.
Naše mediální scéna si na oné facce labužnicky pošmákla a s gustem ji rozebrala. Neuklouzlo jí ani, kolik synonym máme v češtině pro takový akt k dispozici. A tak se připomínaly třeba pohlavek, políček nebo záhlavec. Nedostalo se zatím na výrazy argotové, kterých je jako smetí (například perda, šlupka, žaha), ba nedošlo ani na slivovicí vonící moravský liskanec a ze stejných končin ještě barvitější dať (nebo dostať) po čuni.
Etymologie běžnějších hovorových synonym je více méně průhledná, za vysvětlení stojí ale ta facka. Její jazykový původ jednoznačný není. Jako východisko mohlo posloužit latinské podstatné jméno faciés, „tvář, obličej“, jehož potomky známe třeba z anglického face téhož významu. Ovšem existuje také další, velmi lákavá možnost: Na domácí původ prý ukazují moravská slovesa faciť nebo facnúť, od citoslovce vyjadřujícího zvukomalebně úder - fác! Do třetice se jako možný prapředek připomíná německé nářeční fauze, rovněž „políček“. Můžeme se však setkat i s domněnkou zcela opačnou, že si toto slovo naopak Němci vypůjčili ze slovanských jazyků.
Takže jediné, na čem se lze shodnout, je lidová moudrost: Facka není argument!
