FAKTURAČNÍ PRAXE Pokud se chce běžný smrtelník dozvědět, jak má vypadat správně vyplněná faktura, čeká ho nemalé hledání. Problematika je totiž popsaná v mnoha zákonech. Z pohledu daně z přidané hodnoty musí podnikatel fakturu vystavit na každé zboží či službu, jejíž hodnota přesahuje deset tisíc korun.
FAKTURAČNÍ PRAXE Pokud se chce běžný smrtelník dozvědět, jak má vypadat správně vyplněná faktura, čeká ho nemalé hledání. Problematika je totiž popsaná v mnoha zákonech.
Z pohledu daně z přidané hodnoty musí podnikatel fakturu vystavit na každé zboží či službu, jejíž hodnota přesahuje deset tisíc korun. Pokud jde o menší částky, stačí zjednodušený daňový doklad. Námitky některých účetních, které chtějí fakturu i na stokorunové částky, nemají v žádném zákoně opodstatnění.
Vzorů faktur existuje nepřeberné množství - dají se například koupit v papírnictví, ale i vytisknout z různých účetních programů.
Na faktuře je podle zákona nutné identifikovat odběratele i dodavatele. Konkrétně tedy u obou uvést jméno, adresu, identifikační číslo (IČO) a v případě plátců daně z přidané hodnoty také DIČ (daňové identifikační číslo). Pokud odběratel nebo dodavatel nejsou plátci DPH, nemají povinnost a nesmějí DIČ na fakturu vypisovat. Na fakturu ze zákona není povinnost uvádět bankovní spojení, nicméně při platbě převodem z účtu na účet je jeho zahrnutí mezi náležitosti faktury více než praktické. Pro identifikaci platby je účelné - opět ovšem nikoli povinné - uvést variabilní symbol.
Ten obvykle odpovídá číslu faktury, případně uzavřené smlouvy. Jeho koncipování je ovšem ryze na úvaze dodavatele - tedy vystavovatele faktury.
Ze zákona je ovšem povinné na faktuře uvést datum zdanitelného plnění. To musí odpovídat skutečnosti, tedy například musí být v souladu s uzavřenou kupní smlouvou. Například pokud živnostník 1. dubna prodá zboží na základě kupní smlouvy uzavřené podle obchodního zákoníku, tak i přesto, že kupec si je vyzvedne až o měsíc později, je datem zdanitelného plnění 1. duben. Jde o datum dodání neboli o datum uskutečnění prodeje.
V případě služby je problém složitější. Služba je dodána okamžikem kdy je poskytnuta. Pokud se ale služba během měsíce opakuje - například faktury za nájemné - považuje se za poskytnutou obvykle poslední den ve fakturovaném měsíci.
Povinný údaj na faktuře je také datum vystavení faktury. Ze zákona je povinnost fakturu vystavit do 15 dnů od data zdanitelného plnění. Když se daňový doklad vystaví později, tak dodavatel porušuje zákonné lhůty. Zvlášť v případě měsíčních plátců DPH jde o důležitý aspekt. Nicméně pro odběratele není ani pozdě vystavená faktura důvod k nezaplacení. Riziku pokuty za nesplnění nepeněžních povinností se vystavuje pouze prodávající - kupujícího ale nezbavuje povinnosti zaplatit.
LHŮTU SPLATNOSTI NEPROTAHOVAT
Povinné je i datum splatnosti faktury. Zde neexistuje žádná zákonná lhůta, nicméně běžné jsou lhůty mezi deseti až 14 dny a několika měsíci. Samozřejmě existují obory, kde je běžná lhůta splatnosti nepoměrně vyšší. Typickým příkladem je například business kolem stavebnictví.
Na druhou stranu je ovšem třeba drobné varování. Pokud odběratel nedisponuje penězi, není prodloužení lhůty splatnosti nijak šťastná cesta. Jde totiž o možnost vytvoření opravných položek k pohledávkám po splatnosti. Ty je možné vytvořit teprve po šesti měsících od uplynutí lhůty splatnosti. Pokud podnikatel opravnou položku nevytvoří, nemůže si o danou částku snížit daňový základ.
V neposlední řadě je třeba definovat předmět plnění. Ten musí samozřejmě odpovídat živnostenskému listu nebo jinému oprávnění. Tak jako účetní nemůže fakturovat opravu elektroinstalace, nemůže instalatér fakturovat služby daňového poradce. V předmětu plnění je třeba také rozvést cenu za jednotku zboží a uvést počet jednotek. Celková cena je pak základem pro výpočet daně. Dodavatel na faktuře také musí uvést sazbu DPH - tedy pět nebo 19 procent - a výši daně spočítat. Nakonec je třeba uvést cenu včetně DPH. V případě fakturace služby je nutné se odkázat na objednávku či smlouvu, ze které realizace služby vychází.
POVĚSTI A CHYBY Mezi nejčastější chyby při vystavování faktury je opomenutí DIČ při obchodu s Evropskou unií. Na faktuře musí být zřejmé, že zahraniční protistrana je také plátce daně. Další častá chyba též souvisí s obchodem s cizinou, pokud spolu obchodují dva české subjekty. Cena musí být převedena také na koruny. Platby v eurech i mezi českými společnostmi nejsou problém, nicméně alespoň na jednom řádku je nezbytné vyjádření v korunách. Třetí častá chyba - byť se může zdát zanedbatelná - jde také často ruku v ruce se zahraničním obchodem. V Česku jsou samozřejmě cizojazyčné faktury akceptovány jako daňový náklad, nicméně plátce daně je povinen poskytnout finančnímu úřadu oficiální překlad. Z praxe však můžu potvrdit, že překlady faktur většinou požadovány nejsou. Při daňové kontrole není úplně strategické poukazovat na nedostatečnou jazykovou vybavenost kontrolorů. Nehledě na cokoli má finanční úřad právo o překlad požádat a kontrolovaný povinnost vyhovět. Ruku v ruce s chybami jdou ovšem i mýty o fakturách. Jedním z nejrozšířenějších je tvrzení, že faktura bez podpisu vystavovatele je neplatná. Jde o obecně rozšířený omyl. Faktura nejenže nemusí být podepsaná, ale může být odběrateli poslaná i mailem. Je zvláštní, že v případě mobilních operátorů či kabelových televizí podpis nikdo nepostrádá a daňový doklad vždy řádně zaplatí. Pokud jde ovšem o drobné živnostníky, jsou odběratelé schopni autogram striktně vyžadovat. Obdobná je situace i s firemními razítky. Ani požadavek obdobné „firemní pečeti“ nemá žádnou oporu v zákoně. Stejně rozšířeným mýtem je i skladování faktur v papírové podobě. Ani proto není v zákoně žádné opodstatnění. Povinnost archivovat doklady samozřejmě existuje, nicméně obyčejné cédéčko je mnohem praktičtější a daleko skladnější. Pokud by finanční kontrola vyžadovala papírovou podobu, není nic snazšího, než doklady za požadované období vytisknout. KAM PRO INFORMACE Informace o fakturování obsahuje více zákonů. Jeden je zákon o účetnictví, který říká, jak má vypadat účetní doklad. Následují zákon o dani v příjmu a také zákon o dani z přidané hodnoty, které říkají, jak má vypadat daňový doklad. V neposlední řadě je třeba brát ohled na živnostenský zákon, zákon o ochraně spotřebitele a nově také na zákon o registračních pokladnách. LÍDA MALIMÁNKOVÁ autorka je účetní a daňový specialista z daňové kanceláře Fučík & partneři**
