Perex místo podtitulku
Řím je zvyklý na poutníky z celého světa, ale nejen za hlavou katolické církve a památkami se jezdí do města, do kterého údajně „vedou všechny cesty“. Pro filmové tvůrce je „věčné město“ místem, v němž vzniká hudba pro jejich snímky od autora z nejpovolanějších – skladatele Ennia Morriconeho. Legendární Ital, který oslaví 10. listopadu osmdesáté narozeniny, pracuje ve svém římském sídle pro režiséry na obou stranách Atlantiku a počet položek v jeho filmografii se za téměř půlstoletí kariéry blíží k magickému číslu 500. I kdyby ale složil hudbu pouze k jednomu snímku – nezapomenutelné klasice Tenkrát na západě – k nesmrtelnosti by mu to stačilo.
OSCAR KAŽDÝ DRUHÝ ROK
Ennio Morricone je hudební chameleon, který zvládá skládat pro všechny filmové žánry a kromě toho komponuje i symfonickou a komorní hudbu. Za své dílo obdržel 42 ocenění a na dalších 22 byl nominován. Paradoxně to nejznámější – Cena americké filmové akadeamie Oscar – mu dlouho nebylo souzeno a všech pět nominací pro něj skončilo neúspěchem. Zřejmě největší zklamání prožil osobně při vyhlašování Oscarů v roce 1987, kdy se čekalo, že za svou výjimečnou hudbu k filmu Mise režiséra Rolanda Joffého nepojede zpět do Itálie s prázdnou. „Opravdu jsem věřil, že s Misí uspěji, zvláště když si uvědomíte, že vítěz Harbie Hancock (za film Kolem půlnoci) ‚jen‘ nově zaranžoval již existující jazzové skladby,“ svěřil se v jednom rozhovoru. „To se vůbec s Misí nedalo srovnávat. Byla to krádež,“ rozčiloval se Morricone ještě dlouho poté a svůj italský temperament při tom nezapřel. Již smířlivěji ale dodal, že „kdyby to záleželo jen na něm, chodil by si pro Oscara každý druhý rok“. Nakonec až loni obdržel čestného Oscara za celoživotní dílo, které je vskutku impozantní.
Hudba k filmu neoddělitelně patří, to pochopili již tvůrci němých grotesek, když své snímky v kinech nechávali doprovázet klavírem, nebo dokonce celými orchestry. S nástupem zvuku filmová hudba dlouho sloužila jen jako podpůrný prostředek k obrazu a dějové lince filmu, byl to prostě takový harmonický šum a potřebná výplň, která ale nijak výrazně nevystupovala ze stínu. Hvězdami byli herci, možná režisér a producenti, scenárista už méně a skladatel filmové hudby zůstával většinou anonymní. Málokdo hledal v běžících titulcích autora hudby. S nástupem italského mága Ennia Morriconeho se stalo něco do té doby nevídaného: diváci už nechodili do kina jen kvůli svému oblíbenému Clintovi, Claudii či Charlesovi, ale těšili se i na zvukové speciality, které jim předloží maestro Morricone. Hudba díky nenápadnému Římanovi povýšila na stejnou úroveň jako obraz a dialogy. Navíc se ukázalo, že skladby (nejen Morriconeho) určené původně jen pro film dokážou žít i svým vlastním životem v podobě soundtracků a různých coververzí, v koncertních síních nebo si je pískají lidé na ulici jako za časů Mozarta.
ŘÍMSKÉ KOŘENY
Hned na počátku své dráhy se Morricone rozhodl, že bude žít v Římě, kde se také 10. listopadu 1928 narodil. Navíc záměrně nemluví anglicky, což však nikdy velké komplikace nepůsobilo, prostě se najal překladatel. Žádné stěhování do Ameriky tedy pro římského patriota nepřicházelo v úvahu, i když spolupracoval s řadou špičkových amerických režisérů a Hollywood je pupek filmového světa. Morricone pracuje z evropské perspektivy a nikomu to nevadí.
„Mohl jsem mít zadarmo vilu v Hollywoodu, ale řekl jsem ne, zůstanu v Itálii,“ vysvětluje autor, jenž svého rozhodnutí nikdy nelitoval. Co ho k tomu vedlo? Jedním z důvodů bylo i to, že Morricone nechtěl sdílet prostor se „skladateli“, kteří svá polotovarová dílka rutinně předávali bateriím aranžérů. Takový přístup považuje Ital za ostudnou ztrátu profesionální odpovědnosti. „Já vymyslel formulku ‚hudbu složil, zaranžoval a dirigoval Ennio Morricone‘,“ zdůrazňuje. „Bernard Herrmann si dovedl všechno napsat sám. Stejně tak Bach, Beethoven a Stravinskij. Nechápu, proč to tak nefunguje i ve filmovém průmyslu.“ Morricone je holt ještě maestro ze staré školy.
Do kontaktu z hudbou se dostával odmalička, protože jeho otec byl profesionální hráč na trubku. Tomuto nástroji se začal věnovat i malý Ennio, jenž v pouhých šesti letech také složil své první krátké skladbičky inspirované klasickou hudbou, kterou slyšel z rádia. Ve dvanácti se dostal na římskou konzervatoř svaté Cecilie, kde studoval nejdříve hru na trubku a následně i kompozici. Po absolutoriu se mimo jiné věnoval instrumentacím pro skupinu Musica Corale, vedl pěvecký sbor a spolupracoval s orchestrem RAI. Po uzavření smlouvy s firmou RCA v padesátých letech si Morricone brzy vydobyl pozici nejproduktivnějšího aranžéra firmy. Jaké však byly jeho původní ambice? „Jako mladík jsem se nechtěl stát skladatelem filmové hudby, ale prostě skladatelem,“ vzpomíná. Zajímal se o avantgardu a experimentální hudbu, mezi jeho oblíbence patřily takové nekompromisní figury hudby 20. století jako Pierre Boulez, Karlheinz Stockhausen, Luciano Berio či Luigi Nono. Morriconeho tehdejší snaha komponovat soudobou hudbu ale neměla dlouhé trvání: „Celých devět měsíců jsem psal své první orchestrální dílo, které bylo uvedeno na benátském festivalu. A za celou tuhle práci jsem dostal směšných 60 tisíc lir. Tak jsem pochopil, že takovými skladbami rodinu neuživím,“ popsal svou situaci z roku 1958, kdy už byl dva roky ženatý a měl ročního syna Marka (s manželkou Mariou má ještě dva syny a dceru).
SPAGETTI A LEONE
Zkušenosti s filmovou hudbou nasbíral Morricone v útlém mládí, kdy si přivydělával jako trumpetista při jejím natáčení. Na její kvalitu měl kritický názor, domníval se, že by dokázal složit lepší. Sršel nápady, potřeboval peníze, avšak nikomu se nevnucoval. Jím popsaný vzestup ke slávě tedy zní trochu jako pohádka: „Říkal jsem si, že filmař musí oslovit mě, když má pocit, že se mu líbí, co skládám. Skutečně mi pak jeden režisér zavolal, a další a další… Nakonec lidé zjistili, že jsem fakt dobrý a kariéra se rozjela. No, a volají mi dodnes.“
Jedním z prvních zájemců o spolupráci byl Morriconeho bývalý spolužák ze základní školy Sergio Leone. Tato dvojice, spolu s kamennou tváří Clinta Eastwooda, nastartovala v průběhu šedesátých let renesanci takzvaného spagetti westernu a celosvětově se proslavila.
Leone dostal na svou první netradiční kovbojku Pro hrst dolarů (1964) jen minimum peněz. V Americe našel v té době zcela neznámého herce Clinta Eastwooda a natáčet musel v dekoracích, jež byly postaveny pro jiný film – tradičněji pojatý western Zbraně mlčí. Ale měl invenci, talent a touhu dělat filmy jinak než všichni ostatní. A také měl Ennia Morriconeho, který se hned od svých filmových počátků dokázal dokonale vcítit do divákova vnímání, abstrahovat z příběhů jejich nejhlubší podstatu a zvukově vystihnout atmosféru každé jednotlivé scény. Film Pro hrst dolarů byl prvním spagetti westernem, který se distribuoval i v Americe, kde udělal z Eastwooda hvězdu. Nečekaný úspěch způsobila naprostá odlišnost od americké westernové provenience. Film byl realistický až brutální, s hrdinou, který bojuje jen sám za sebe a vítězí díky své bezohlednosti. Američané utrpěli kulturní šok, což předčilo tu nejlepší reklamu.
V čem byla a je jiná Morriconeho hudba? Maestro dovedně využíval netradiční nástroje (varhany, harmoniku, panovu flétnu, okarínu či elektrické kytary) a uměl sladit jejich rozdílný hlas v jeden harmonický celek. Navíc chytře kombinoval jednotlivé, často zdánlivě nesourodé prvky a skládal z nich konečnou muzikální kulisu filmu. Vždy ho také fascinovala možnost vkomponovat do hudby reálné zvuky jako hlasy zvířat, pláč, pískání či zvony, prostě komponovat podle hesla „každý zvuk je hudba“. Jako příklad této techniky poslouží nejlépe úvodní scéna ze snímku Tenkrát na západě (1968), zřejmě nejslavnějšího opusu dvojice Leone–Morricone. Italský skladatel v ní vlastně hudbu vůbec nepoužil, jen zvuky z reálného života: vrzání, skřípání, kapající vodu a nakonec lomoz blížícího se vlaku. Jedinečné. Stejně jako ústřední téma nebo pověstná „Harmonika“, které následovaly.
SPECIALISTA NA HUDBU
Úspěch Leoneho filmů by mohl vést k závěru, že Morricone se soustřeďuje hlavně na hudbu k westernům. „To je naprostý omyl, protože jsem složil hudbu k více než 400 filmům a jen 30 z nich jsou kovbojky. Když se podíváte na všechny snímky, na nichž jsem se podílel, pochopíte, jak moc se specializuji na westerny, love story, politické filmy, akční thrillery nebo horory. Jinými slovy – nejsem specialista, já dělám všechno. Jsem specialista na hudbu,“ upozorňuje,
Autor filmové hudby pracuje v dvojitém presu. Musí mít silné a nosné nápady a na druhou stranu není radno se vzdalovat od představ režiséra. Tady je velký potenciál pro konflikt. Morricone tvrdí, že nejlepší je pro něj vidět film až po posledním střihu, tedy němý, ale téměř hotový. Někdy mu ale stačí přečíst si scénář nebo vidět jen některé natočené scény. Pak začíná přemýšlet o muzice. „Vysvětlím režisérovi svoji představu. Buď ji akceptuje, nebo o ní diskutujeme. Taky ji může zcela odmítnout. Nakonec ale najdeme většinou kompromis,“ říká a doplňuje, že základní podmínkou je důvěra mezi ním a režisérem, jinak to nefunguje.
Morricone pracuje velmi rychle (kupodivu neskládá u klavíru, ale u psacího stolu). Svého času dokázal dělat hudbu až ke dvaceti filmům ročně. Přitom do každé své skladby vkládá maximum energie. „Obvykle mi stačí měsíc. Když komponuji, nemám prázdniny, píšu každý den. A víkendy jsou nejlepší, telefon nezvoní tak často,“ popisuje svůj pracovní rytmus. Ale odmítá nějakou přehnanou píli. „Když mé nasazení porovnáte s velkými klasickými skladateli, pořád jsem hodně pozadu. Třeba Rossini napsal svého Lazebníka sevillského za patnáct dní, na to opravdu nemám.“
Jeho hudbu si můžeme vychutnat mimo jiné při sledování filmů, které stvořila evropská režisérská elita šedesátých až osmdesátých let: Pier Paolo Pasolini (Kytice z tisíce a jedné noci, 1974), Gillo Pontecorvo (Bitva o Alžír, 1966), Guiliano Montaldo (Sacco a Vanzetti, 1970), Henry Verneuil (Sicilský klan, 1969), bratři Tavianiové (Allonsanfan, 1974), Roman Polanski (Frantic, 1988), Franco Zeffirelli (Hamlet, 1990) a mnoho dalších. Často tvořil také pro televizi – i v Česku jsou dobře známé seriály Chobotnice a Marco Polo.
Paradoxně po oscarovém zklamání Mise (1986) se Morricone stále častěji vracel i k projektům pro americká studia, s nimiž spolupracoval naposledy koncem sedmdesátých let. Joffého film měl v USA jinak velký úspěch a nabídky se do Říma hrnuly ze všech stran. Svými kompozicemi tak dotvořil například horor Vlk (Mike Nichols, 1994), protiválečný snímek Oběti války (Brian De Palma,1989), filmy o americké mafii třicátých let Neúplatní (Brian De Palma,1987) a Bugsy (Barry Levinson,1991) či sci-fi Mise na Mars (Brian De Palma, 2000).
NOVÉ HORIZONTY
„Ennio v sobě skrývá dvě identity,“ říká o něm přítel a filmový režisér Bernardo Bertolucci. „V té první funguje jako skladatel soudobé hudby, v další žije autor velkých epických melodií pro film. Celý život udržuje jedna identita při životě tu druhou, podobají se dvěma hlasům, které se navzájem obohacují.“ Morriconeho současnost jeho slova potvrzují.
Jen málo renomovaných umělců započalo koncertní kariéru po sedmdesátce. Morricone je jedním z nich. Jak sám říká, v minulosti nebyla poptávka. Teď je žádaný. Od roku 2001 diriguje své multižánrové skladby a řídí dvousetčlenný orchestr a sbor před zaplněnými auditorii v Evropě, Spojených státech, Latinské Americe, Jižní Koreji i Japonsku. Vystupoval na tak rozličných místech, jako jsou veronský amfiteátr, londýnská Royal Albert Hall, Kreml nebo budova OSN v New Yorku. Pro koncerty skladatel spojil své krátké filmové kompozice do série suit dlouhých patnáct až dvacet minut, takže trochu imitují jednotlivé věty symfonických děl. Proslulé melodie střídají Morriconeho díla vážné hudby, k jejichž tvorbě se od osmdesátých let opět vrací. Pokračuje i v komponování pro film, to je stále jeho největší potěšení. Přitom motivaci neztrácí. Vždyť jen ve dva roky starém interview na otázku, jestli má nějaké nenaplněné ambice, odpověděl: „Skládat hudbu.“
BOX
Neproměněné nominace na Oscara
1979 – Nebeské dny (Days of Heaven, 1978)
1987 – Mise (The Mission, 1986)
1988 – Neúplatní (The Untouchables, 1987)
1992 – Bugsy (1991)
2001 – Malena (Malèna, 2000)
praporky
Autor filmové hudby pracuje v dvojitém presu. Musí mít silné a nosné nápady a na druhou stranu není radno se vzdalovat od představ režiséra.
Základní podmínkou je důvěra mezi skladatelem a režisérem, jinak to nefunguje
Svého času dokázal Morricone skládat hudbu až k 20 filmům ročně
