„Tomáš Garrigue Masaryk chodil s náma na žejdlík, to si dneska žádnej z prezidentů už nemůže dovolit.“ Význam primitivního dvojverší z české odrhovačky z první poloviny minulého století je nabíledni: za první republiky bylo dobře.
Potenciálně nepohodlný fakt, že prezident Masaryk coby abstinent na žádný žejdlík nechodil, autoři písně bohorovně ignorovali. Promíjíme jim to, protože idealizace minulosti je duševní pochod vlastní většině z nás. Jak víme, za našich mladejch let bejval svět jako květ.
Nesmysl, říká na to Steven Pinker. „Je to mýlka, ale ne ledajaká - je to jako tvrdit, že Země je placatá,“ komentuje renomovaný kanadsko-americký psycholog názor, že svět schází od deseti k pěti. Píše to ve své nejčerstvější knize Osvícenství hned: Důvody pro rozum, vědu, humanismus a pokrok (Enlightenment Now: The Case for Reason, Science, Humanism, and Progress), která se v Americe stala intelektuálním hitem letošního jara. Jejím leitmotivem je rozhodný optimismus stran budoucnosti lidstva.
Obhajoba liberalismu
Bylo by na místě předeslat, že Steven Pinker je velikán. Ať už definujete intelektuální smetánku dnešního světa jakkoli, je Pinker jejím nezpochybnitelným prominentem. Jeho denním chlebem je kognitivní psychologie a psycholingvistika, které po desetiletí přednášel na Harvardu a MIT. Je zastáncem evoluční psychologie a komputační teorie mysli, o nichž sepsal více odborných a populárních pojednání (plus osm knih pro laickou veřejnost), než by většina lidí byla ochotna přečíst - nebýt toho, že má zároveň dar psát čtivě. Také je to patřičné; jeho předposlední kniha Cit pro sloh z roku 2014 analyzuje, proč se tolik vědeckých textů vyjadřuje nejen nezáživně, ale i nejednoznačně a nesrozumitelně. On sám tím problémem netrpí.
Když zkrátka Pinker vydá novou knihu, je to bez nadsázky intelektuální událost. A když se rozhodne pozvednout hlas na obhajobu západní civilizace, je dobře zbystřit sluch.
Masaryk měl chvíle, kdy se choval jako autokrat. Čtěte více v eseji:
Prezidentská demokracie
A Pinkerovo Osvícenství není ničím menším než právě hlasitou obhajobou liberální demokracie. Ve zjevné reakci na vzestup politického populismu na obou březích Atlantiku předkládá Pinker výčet úspěchů, jichž dominantní režim posledního století dosáhl. Ten výčet je působivý.
„V roce 2011 mělo 95 procent Američanů žijících pod hranicí chudoby elektřinu, splachovací záchod, tekoucí vodu, ledničku, sporák a barevnou televizi. O pouhých sto padesát let dříve neměli Vanderbildtové, Astorové a Rothschildové nic z uvedeného,“ zní v úvodní salvě.
„Nejhorší je létání. Vždycky můžu vyskočit z kůže, když mi lidé popisují svůj nejhorší den v životě‘, protože museli čtyřicet minut čekat na ranveji. (…) Říkám jim - seděli jste na měkké židli v desetikilometrové výšce na nebi, jako nějaký řecký bůh. Pak jste měkce dosedli na obrovské pneumatiky, o kterých ani netušíte, jak se do nich pumpuje vzduch. Že je to pomalé? Z New Yorku do Kalifornie to dřív trvalo třicet let, ne pět hodin,“ apeluje Pinker na zdravý rozum svých čtenářů.
Tisíc a jedna statistika
Poněvadž je stejně doma v číslech jako ve slovech, neomezuje se na anekdotická srovnání. Vybral si patnáct hlavních kritérií, jimiž měří úspěch pokroku, a desítky subkritérií. Všechny doplnil relevantními grafy a tabulkami. Chcete znát statistiky o očekávané délce života, kojenecké úmrtnosti, ceně elektřiny na svícení, gramotnosti, hladomoru, o násilí páchaném na ženách? To vše a spoustu dalšího v knize najdete a všechna ta čísla, křivky a komentáře mají jediné vyústění: Život je dnes o mnoho lepší, než byl kdykoli v minulosti.
V čem je tedy problém? Lidé si zhusta myslí opak, ačkoli tím sestupují na úroveň popíračů zeměkulatosti. „Svět udělal úžasný pokrok ve všech ohledech lidské prosperity,“ píše Pinker, „a skoro nikdo o tom neví.“ Pew Research Institute loni vyzkoumal, že 52 procent Američanů si myslí, že před padesáti lety se žilo lépe než dnes. Pro osvěžení paměti, v roce 1967 se Američané do krve hádali kvůli vietnamské válce a protestní pochody, rasově motivované nepokoje a násilná zločinnost byly na strmém vzestupu, zatímco očekávaná délka života byla o sedm let kratší než dnes. Co se zbytku světa týče, namátkou Izrael za šest dnů zametl s arabskými nepřáteli a v Anglii začali hrát Bee Gees. Lidská paměť je milosrdná.
Tajemství pravěku: Evropané nebyli otrhaní chudáci
Co víc, americký pesimismus v roce 2017 sdíleli i Australané, Dánové, Finové, Francouzi, Němci, Britové, Norové, Švédové a Thajci. Naopak Číňané si v drtivé většině mysleli, že se jim vede lépe dnes než v roce 1967 (vzhledem k tehdy čerstvě rozjeté kulturní revoluci to úplně nepřekvapí).
Za normálních okolností by autor věnoval nejvíce pozornosti psychologickým příčinám zkreslení našeho vnímání vlastní minulosti. Tentokrát je zmiňuje jaksi mimochodem, těžiště jeho knihy je politické. Pinker nachází viníky a rovnou je staví ke zdi svého příkrého odsudku. Ne že by střílel bez soudu, je to však soud válečný. Rychlý, nekompromisní a na finesy právnických argumentů mnoho nedá.
Novináři a populisté
Hlaveň Pinkerova nemilosrdného optimismu je otočena proti dvěma hlavním skupinám viníků. První z nich tvoří, jak jinak, novináři. Negativní pohled lidí na svět, jejž obývají, vděčí podle Pinkera za svoji intenzitu právě negativnímu pohledu médií. Dokládá to statistikou, podle níž se poměr špatných zpráv k dobrým neustále zvyšuje.
Dává to smysl. Ideologická polarizace médií (a z ní plynoucí důraz na negativní argumentaci) je nepopiratelný fakt. Stejně tak je vinna i druhá skupina viníků, populisté pravého i levého střihu. Pinker mluví o tom, jak debata o užitečnosti pokroku postrkuje lidi k politické volbě „neprověřených vůdců s temným zorným úhlem“.
Zmiňuje inaugurační projev prezidenta Trumpa, v němž si „matky s dětmi uvězněné v chudobě“podávají ruce se „vzdělávacím systémem, jenž odpírá našim mladým a krásným studentům veškeré informace“ i s „gangy, zločinností a drogami“.
Pinker se celý život (do dnešních čtyřiašedesáti) věnuje významu pronášených slov. Když si vzal na paškál prezidenta, jenž význam týchž slov rutinně vyprazdňuje ještě rychleji než běžní politici, výsledek nepřekvapí - na Trumpovi nezbyla nit suchá. Pinkerovy statistiky ho usvědčují z jednoho omylu (či lži) za druhým.
Se stejnou vervou se Osvícenství pouští do dalších nepřátel pokroku. Pinker zde měří napravo i nalevo stejným metrem. Vedle Trumpa, „bílých nacionalistů“ a islamofobů od něj dostávají za uši i hysteričtí ekologové - jaderná energie a obchod s emisními povolenkami přece veškeré trable vyřeší. Ušetřeni nezůstanou ani progresivní bojovníci za sociální spravedlnost, kteří se předhánějí v dokazování, že právě jejich skupina je utlačována způsobem obzvlášť nechutným - ženy (ačkoli Pinker sám se považuje za feministu), homosexuálové, etnické menšiny - nabídka je široká. Svoji porci dostanou i klasičtí levičáci, kteří lomí rukama nad rostoucí majetkovou nerovností.
Všichni jmenovaní, většinou sami zruční propagandisté, pochopitelně knihu kritizují s pěnou u úst. Nejhorší nepřítel je vždy ten, který stojí těsně vedle vás, praví stará pravda ideologického boje. A Pinkerovo politické přesvědčení sídlí pevně - ačkoli nikoli daleko - nalevo od středu.
Triumf ducha
Jednoduše řečeno, Osvícenství je triumfem ducha. Kterýkoli politický aktivista by měl mít za úkol přečíst si je dříve, než otevře ústa.
Snad by bylo proti lidské přirozenosti, kdyby si Pinker nechtěl svůj triumf patřičně užít. Jako fotbalistovi, který sám před prázdnou brankou s míčem frajersky zažongluje, protože jen tak jej posunout do sítě mu v tu chvíli nepřipadá dostatečně bohatýrské, ani Pinkerovi jako by nestačilo, že má pravdu. Rozhodl se statistikami zdecimované soupeře dorazit - a zvolil k tomu postup, z něhož přeběhne člověku mráz po zádech.
Přečtěte si esej o tom, že zírat se nesluší:
Liberální demokrat jako objekt v obludáriu
Nejde jen o to, že statistiky nelžou, jde o to, proč vznikly. Jak název knihy naznačuje, Pinker vidí onen důvod jednoznačně v ideálu osvícenství. Pro ty, jež považuje za jeho odpůrce, nemá než pohrdání. Obzvlášť koncentrovanou dávku si schovává pro veškerá náboženství. „Být proti rozumu je z definice nerozumné,“ píše. „Věřit něčemu znamená mít názor bez dobrého důvodu. Věřit v existenci nadpřirozených bytostí je tedy z definice nerozumné,“ začíná svoji filipiku.
Pro leckoho je to silná káva. „Netřeba se tedy trápit argumenty historiků, antropologů a evolučních biologů, kteří s náboženstvím nakládají jako s velmi složitým jevem, jenž slouží mnoha různým lidským potřebám,“ kritizuje Pinkerovu argumentaci britský filozof John Gray v časopisu New Statesman, „potřebujeme pouze nahlédnout do slovníku a zjistit, že náboženství je iracionální.“
Rozpor s fakty
To je pro Pinkera sprosté slovo. Co je iracionální, je neosvícenské, nepokrokové, a tudíž hodno stoupy. Hodnotu osvícenských myšlenek odvíjí Pinker právě od zavržení ideálů náboženských. Dostává se tak do rozporu s vlastní oblíbenou disciplínou - s fakty.
Kniha bohatě cituje ze slavné Kantovy eseje o osvícenství. Už nezmiňuje, že Kant k ní čerpal vlastní inspiraci v Pojednání o lidské přirozenosti Davida Humea, jenž na dané téma praví: „Rozum je a měl by být pouze sluhou lidských vášní. Nikdy nemůže ani předstírat, že by měl mít jinou funkci než jim naslouchat a sloužit.“ To už má k přímočarému Pinkerovu rovnítku mezi osvícenským-ateistickým-pokrokovým pěkně daleko. Koneckonců, takový Rousseau byl stejně málo pokrokářem jako Kant ateistou. Newton psal o bibli častěji než o gravitaci, Adam Smith považoval Teorii mravních citů za dílo důležitější než dnes populární Bohatství národů.
Faktická Pinkerova nepřesnost může vypadat jako drobný detail, jenž snad ani nestojí za zmínku. Problém je, že právě onen rozpor s fakty poskytuje Pinkerově argumentaci myšlenkový základ. Jeho svět byl až do 17. století plný temna.
Osvícenství je pak podle něho vítězstvím myšlenek vzniklých ex nihilo, z čistého nebe, samoplozením ze špíny či jak. Jejich kvalita je dána negativně, odvržením náboženského dogmatu, nikoli pozitivně, tedy v navázání na právní, obchodní, mravní a jaké ještě výdobytky dob zjevně předosvícenských. Tady jde do tuhého. Mohl-li pokrok takto čerpat z ničeho jednou, proč by tak nemohl učinit i podruhé či podvanácté?
Známe lidi, kteří právě o takový pokrok ex nihilo usilovali. Za všechny jmenujme Vladimira Lenina a Adolfa Hitlera. Oni - na rozdíl od hrdinů osvícenství - minulost ve jménu zářné budoucnosti skutečně zavrhli. Jim bylo jasné, jak má svět fungovat; stačí se vykašlat na vše, co existovalo dosud, a zničit vše, co jim stojí v cestě. Pinkerův vzorec (racionální = správné) přitom zůstal podivuhodným způsobem zachován.
Jak vzdorovat entropii
Na nevyhnutelnou otázku po smyslu lidské existence nabízí Pinker - jak jinak - racionální odpověď: vzdorovat entropii, rozpadu způsobenému ztrátami energie, jež popisuje druhá věta termodynamická. Proti tomu může soudný člověk mít jen máloco. Smůla je jen, že nevíme, jak na to. Jistě je však dobré mít za tím účelem k dispozici lidstvo zdravé a prosperující - na tom se shodnou Lenin a Ježíš i Hitler a Masaryk, ať už s žejdlíkem, či nikoli.
To vypadá jako slabina Pinkerovy knihy. Je-li naším učením slepý racionalismus, není důvodu, proč bychom neměli například vybít slabé, nemocné a staré lidi, kulaky, Židy a nepřátele nových pořádků. Zato však víme, že to odporuje našim etickým normám. Stačí pak otázku o pokroku položit trochu jinak než ryze manichejsky: Přetváříme svět tak rychle, že naše etické normy nestíhají? Jinými slovy, je cena za pokrok příliš vysoká?
Tím se ovšem Pinker nezabývá, snad se to špatně vyjadřuje grafem, nebo to není otázka dostatečně racionální. Pokud však spoléháme na vývoj svých etických norem jako na pojistku před zvěrstvy, jichž jsme bez nich schopni, pak není jasné, k čemu je užitečné záměrně nerozumět jejich dosavadnímu vývoji. Žádat od vědy pokrok je pochopitelné, chtít po ní mravní náplň je - inu, iracionální.
Přečtěte si další eseje:
Vysoká hra o trubky
Jak odtajnit ČEZko
Krvavé a zapomenuté
