O kohoutkovi a slepičce

Za problémy s televizemi a tiskem mohou i politici

Arbitři už rozhodli o povinnosti státu zaplatit více než deset miliard korun firmě Central Europe Media Enterprises (CME) za to, že Vladimír Železný začal využívat televizní licenci udělenou společnosti CET 21 bez spolupráce se servisní Českou nezávislou televizní společností. Od února běží půlroční lhůta pro smírné urovnání sporu státu – který je v mnohém podobný kauze televize Nova – se společností European Media Ventures (EMV) kvůli metropolitní televizi TV3 (EURO 8/2003) a koncem března na arbitrážní žalobě začal pracovat také podnik Mediaprint & Kapa Pressegrosso zabývající se tiskovou distribucí (EURO 13/2003).
Z deseti aktuálních arbitrážních pří proti státu se tedy tři případy týkají mediální branže. To samo o sobě už je silným důkazem potvrzujícím častou kritiku odborníků. Tuzemské mediální zákony jsou nedokonalé a dovolují až příliš pružný výklad. Mediálnímu sektoru navíc škodí i skutečnost, že se stává kolbištěm politických šarvátek, a tak jednotlivé politické strany neustále bojují více o vlastní zájmy než o fungování sdělovacích prostředků.

Nekorektní odvolání.

Typickým příkladem je právě skončená arbitráž CME proti Česku. Odborník na mezinárodní právo Vladimír Balaš sice tvrdí, že odvolání se proti verdiktu rozhodců nepřináší příliš často zvrat arbitráže, ale český stát ani na výsledek odvolacího soudu nepočkal. Švédská justice přitom oznámí výsledek odvolání až 15. května. Poslanecká sněmovna však už doporučila předsedovi vlády odvolat členy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a premiér hned druhý den podepsal odvolací listiny.
Odborníci se často domnívají, že tím v podstatě stát přiznal, že rada v minulosti svým jednáním CME skutečně poškodila. „Myslím, že právě případ CME nebyl nejkorektnějším důvodem k odvolání rady, protože ta současná se spíše snažila situaci napravit,“ míní dokonce Balaš. Z jeho pohledu přitom vůbec není tak jednoznačné, že by žalující strana měla pravdu. Než se CME pustila do křížku se Železným, často svým jednáním obcházela český právní řád, což je v rozporu s dohodami o ochraně investic.

Televize číslo 3.

Zatím se lze jen dohadovat, jaký bude mít odvolání radních vliv na další televizní kauzu. V ní společnost EMV požaduje miliardu korun za to, že přišla o možnost vysílat program metropolitní stanice TV3.
Je-li sporné, jak velký manévrovací prostor měla vysílací rada v přípau Novy, o investici EMV rozhodla jednoznačně. Držitelem licence byl Martin Kindernay, který se ale propadl do milionových dluhů. Proto se dohodl na vstupu společnosti EMV do televize s tím, že v budoucnu na ni vysílací oprávnění převede. Podstatné teď není, zda EMV skutečně investovala do televize 16 milionů dolarů, nebo podstatně méně, jak tvrdí Kindernay. To bude zvažovat případný arbitrážní tribunál. Jisté však je, že rada se přiklonila na stranu českého vlastníka licence. Uzavřená dohoda měla zavazovat Kindernaye k převedení licence na lucemburskou firmu KTV, radní ale dali přednost české firmě RTV Galaxie založené Kindernayem dodatečně.

Monopolní úřad.

Třetí z mediálních sporů je z docela jiné oblasti a mediální legislativa je na vině nepřímo. Na rozdíl od legislativy některých západních zemí totiž český tiskový zákon neřeší postavení distributorů na tiskovém trhu.
Loni na podzim jednatel Mediaprintu Ivan Kaufmann dostal na stůl postupně několik výpovědí smluv uzavřených s vydavateli o distribuci jejich titulů. Výpovědi vydavatelů ovládajících První novinovou společnost, doručené ve zhruba stejném časovém období, přivedly Kaufmanna k podezření, že firmy jednají na základě kartelové dohody. Proto na ně podal oznámení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Při správním řízení vyplynula na povrch fakta, která kartel v podstatě prokazují. Antimonopolní úřad poslední den loňského roku předběžným opatřením nařídil vydavatelům dodávky Mediaprintu obnovit (EURO 1/2003), o několik týdnů později ale šéf úřadu Josef Bednář předal kauzu jiným úředníkům, a ti předběžné opatření zrušili.
Mediaprint postupně ztrácí konkurenceschopnost tím, že není prodejcům schopen nabídnout plný sortiment. Ke konci letošního ledna vykazoval Mediaprint ušlý zisk ve výši 360 milionů korun. Vzhledem k tomu, že antimonopolní úřad opakovaně prodlužuje lhůty pro vydání svého rozhodnutí, rozhodla se rakouská firma K u. K Medienbeteiligungs, vlastnící v distribučním podniku většinový podíl, vypracovat arbitrážní podání. Po České republice budou Rakušané chtít nejméně pět miliard: kromě ušlého zisku si účtují i cenu Mediaprintu, který byl před vznikem sporu oceněn na 3,5 miliardy korun.
Distribuční kauza je příkladem nefunkční mediální legislativy jakoby okopírované z pohádky o kohoutkovi a slepičce. Antimonopolní úřad se už nechal slyšet, že vlastně monopolu zabránit nemůže, problém by měl řešit tiskový zákon. Ministerstvo kultury čeká na rozhodnutí antimonopolního úřadu. Poslancům na jejich žádost o analýzu právní úpravy distribuce zaslal resort kultury zprávu inspirovanou brožurou sestavenou Unií vydavatelů.