Vůči silným individualitám z byznysu jsem direktivní, říká šéfka Private Medical Centre
Když si v roce 1993 koupila první auto, málem o něj hned přišla: „Přijela jsem večer před nemocnici a zastavila. V tom se za mnou objevil kluk, kostkovaný šátek přes obličej. Připadala jsem si jako v kovbojce.“ Popadla kabelku a klíčky a utíkala s křikem k vrátnici. „Vtom mi to došlo: moje první auto, karty pacientů na zadním sedadle… Doběhla jsem zpátky a křičela, že právě okrádá lékařku. Dostal nakládačku a radši utekl,“ vzpomíná Dana Jenšovská.
Bylo to v letech plánů a očekávání. Pracovala tehdy na ORL (ušní, nosní, krční) ve Všeobecné fakultní nemocnici na Karlově náměstí a zároveň provozovala soukromou ordinaci v Dobřichovicích. „Byla jsem sama s dítětem a potřebovala jsem si všechno vyzkoušet, mít jistotu, že to dokážu a že nás uživím.“ A pak vyhrála konkurz na přízemní místnosti v Mezibranské ulici nedaleko Václavského náměstí. Příběh prestižní soukromé kliniky Private Medical Centre mohl začít.
Vybudování soukromé kliniky představuje částku v řádu milionů. Z jakých zdrojů jste rozjezd financovala? Na stavbu jsem dostala bez záruky úvěr od Vereinsbank, dnes HVB. Považovali to za experiment, nevěřili, že kliniku za tři měsíce postavím. Obdržela jsem tedy potřebných sedm set padesát tisíc a díky kamarádům architektům jsme po třech měsících otevřeli ORL, internu, prakticku ordinaci a neurologii. Kolegy jsem znala ze školy nebo z praxe, bylo nám kolem třiatřiceti, všichni jsme už měli po dvou atestacích, takže vlastně primáři ve svém oboru. Byli jsme pracovití, měli spoustu elánu a zároveň už spoustu uměli. Postupně jsme se rozrostli o další specializace, v roce 1996 jsme získali další patro. Největší rekonstrukce proběhla letos a koncem loňského roku – vybudovali jsme výtah, zvětšili středisko, opravili střechu.
Tři čtvrtě milionu do začátku – není to přeci jen málo? Samozřejmě. Využila jsem ale pozice na Václavském náměstí a obešla všechny firmy v okolí, především banky. Vysvětlovala jsem, že chceme stavět zařízení, které by poskytovalo preventivní péči jejich zaměstnancům, jak to funguje ve světě. Kývnuli a pomohli nám – sponzorsky koupili přístroje nebo na ně přispěli. Za to se nyní o tyto společnosti staráme. Často přímo v jejich sídlech, což je pro ně zajímavé. Provádíme vstupní a preventivní prohlídky, nebo třeba očkování proti chřipce.
Za což se ovšem platí… Například očkování proti chřipce stojí firmu dvě stě korun na zaměstnance, ale zase méně stonají. Pokud je péče hrazená pojišťovnou, nevybíráme extra poplatky, a kromě firemní klientely samozřejmě bereme i pacienty „z ulice“.
Uživil by se u nás soukromý lékař na bázi přímých plateb pacientů nebo firem? Třeba v Americe je zrovna ORL jedním z nejlépe placených oborů. V Česku pokud nemáte smlouvu s pojišťovnou na ušní, nosní a krční výkony, tak to na bázi platby cash nemůžete nikdy udržet. Český pacient si sice rád připlatí za nadstandard, ale na druhé straně smlouva s pojišťovnou obsahuje takový krásný dovětek: Lékař nebude vybírat od pacientů vstupní ani jiné poplatky. Takže pokud jde o zákrok, vyšetření nebo kontrolu, které hradí pojišťovna, nemá lékař nárok říct si o cokoliv - jinak o smlouvu s pojišťovnou přijde. Myslím si, že cash platby jsou vhodné pro plastickou chirurgii nebo zubní, ale u „běžných“ oborů se příliš neosvědčují. Totiž ten sekundární obal, který se k léčbě nahromadí, jako jsou speciální vyšetření, antibiotika a podobně, třeba ušní strašně zatěžuje. Většinou to dopadne tak, že lékař pracuje v nemocnici a pak odpoledne v soukromé ambulanci.
Mezi vašimi firemními klienty převažují banky. Tedy pacienti se sedavým zaměstnáním, zatížení stresem… Umějí chodit k lékaři preventivně? Oni už tu prevenci i sami vyžadují! Již od středního managementu si dobře uvědomují, že když nebudou pracovat, přijdou o peníze. Nebo je to prostě baví a chtějí pracovat. My pak třeba jezdíme za nimi, bereme jim krev a provádíme tradiční vyšetření, i oční, aby po deseti letech neřekli, že si u počítače zkazili zrak. Myslím si, že je to chytré, protože mají trochu jiný život: častěji tráví čas na večeřích, pijí alkohol, víc sedí, stresují se, méně se pohybují – a je skvělé, když jsou takhle rozumní.
Dá se říci, že lidé jsou dnes zdravější? Mění se žebříček nejčastějších onemocnění dejme tomu za posledních deset let? V mém oboru - tedy ušní, nosní, krční - to vypadá stále stejně. Pouze roste výskyt takzvané Klausovy nemoci neboli EB virózy. Lidé jsou přetížení, ale myslí si, že v posilovně to rozcvičí. A když mají angínu, tak jim v rámci úspor nikdo neudělá výtěr, hned dostanou antibiotika a už se to veze. Mnoho pacientů přichází také s poškozenými hlasivkami, protože třeba podcení první chrapot. Pak ale na druhou stranu zavolá Tomáš Hanák, že jeho hlas nemá to „masíčko“ a že by raději přišel. Celkově ale onemocnění přibývá, protože každý se snaží vydržet co nejvíc.
Trpí „slavní nebo vysoce postavení“ pacienti stejnými nemocemi jako „obyčejní“? Když to tak řeknu, mají stejně špinavé uši jako každý jiný.
Mají ale vyšší nároky… Ke každé profesi musíte přistupovat jinak. Například herci jsou daleko citlivější, náchylnější ke změnám chování, je třeba umět přijímat jejich podněty a vycházet jim vstříc. Nikdo mě proto třeba nikdy neviděl rozčílenou, hysterickou. Když zase přijde bankéř, bude chtít pregnantní lékařku, která mu vysvětlí, proč je nemocný, předepíše mu léky – a léčba musí účinkovat. Pacientům se také snažíme vyjít vstříc časově. Když mi generální ředitel zavolá, že má čas 24. prosince v jednu hodinu, budu v ordinaci. Jen v noci nesloužím.
A vypínáte si telefon? Nevypínám. Takže mi ve dvě ráno volá zpěvák, že si šel otevřít špagety a rozřízl si ruku. Protože mám ráda jeho písničky, jedu a zašiju mu to. Nebo jeden generální ředitel velké firmy, kterého obdivuji, hraje hokej a rozseknul si čelo. Měla jsem horečku, devětatřicet, klepaly se mi ruce, ale když jsem si představila, že by v nemocnici čekal tři hodiny a pak by mu to možná kdovíjak zašili… A dneska tam nemá ani jizvičku.
Je mezi VIP pacienty více hypochondrů? Je třeba odmyslet herce nebo zpěváky, ti se samozřejmě bojí o hlas, krk a jsou důkladní. Hypochondři to určitě nejsou, naopak, ale jako pacienti se občas chovají neukázněně. Silné individuality z byznysu, ať už je to plus nebo minus, se nějak ke své pozici musely dopracovat, drží si ji, tak co jim nějaká doktorka bude radit. V tu chvíli je řada na doktorovi: moc se s nimi nebavím, jsem direktivní, protože když pocítí sílu, poslechnou. Občas musíte zajít tak daleko jako moje kolegyně: „Když tady své dítě s laryngytidou (dítě se dusí) nenecháte, tak dalším ústavem bude ústav pohřební.“
Vyhovuje vám být přísnější? Obecně si myslím, že je zapotřebí lidem především vysvětlovat. Ale protože jsme ve zdravotnickém systému placeni výkonově, lékaři na to nemají čas. Jakmile si povídají s pacientem, jedou na své peníze. Profese lékaře však stojí na důvěře. Když pacientovi vysvětlím a klidně i nakreslím, že neslyší nebo má zánět středního ucha proto a proto, daleko lépe postupuje léčba a on příště přijde zas. Jenže doktoři nemají moc rádi, když je pacient příliš zvídavý…
Mohl by v tomto spočívat recept na úspěch? Všichni si ve zdravotnictví stěžují, ale lidi už nebaví to poslouchat. Myslím si, že pacienti chtějí lékaře, který je v pohodě a dělá spoustu jiných věcí. I proto občas vystupuji v různých pořadech, nebo pořádáme večery pro pacienty, kde se poznáme trochu jinak než v ordinaci. Lidé přece nechtějí lékařku, která jen sedí za stolem a píše recepty. Nebo třeba léčím potapěče, protože se sama potápím.
Všiml jsem si, že na klinice máte méně místností než specializací… Nakoupili jsme drahé unity, jakési jednotky - lékař si díky posuvnému systému vytvoří exkluzivní pracoviště, pak ho zavře a svůj stolek si otevřu pro změnu já. Takže jsem například v ambulanci od rána do tří a pak místnost i sestřičku přenechám očnímu, který pokračuje do sedmi. Podobně to vypadá ve většině ambulancí: buď je tam gynekologie, nebo sono. Jinde interna a zároveň logopedie. Nebo kožní a kosmetika. Zůstává jen zubní a rehabilitace. Na rozdíl od státních zařízení nedostáváme žádné subvence, ale nájem platit musím. Takže prostor, ale i pracovní sílu se snažíme využít naplno.
Pracujete jako lékařka a zároveň ředitelka kliniky. Co je pro vás náročnější? Dělat ředitele je opravdu těžké. V medicíně máte u spousty obyčejnějších případů jasno, neléčíme rakoviny a podobně. Ale napsat dobře smlouvu, hlídat ekonomiku centra je často náročnější, navíc pro manažerskou práci nemám vzdělání, i když jsem absolvovala rok kurzu managementu ve zdravotnictví. Nejvíc jsem se ale naučila tím, že jsem měla dítě na vysoké škole. To byl takový time management, že si to spousta lidí nedovede představit.
Nepůsobíte ovšem jen na své klinice… Mám ještě ambulanci v Dobřichovicích a operuji své pacienty v Praze-Krči. Za to naopak pro Krč operuji zadarmo. Je potřeba si udržet odbornost a operatura k tomu určitě patří, takže zase nemám čas na rodinu. Žiju sama, protože si myslím, že se mnou nejde vydržet. Je pro mě složité udělat si čas na klasické volné víkendy. Ale snažím se jezdit do zahraničí na konference a pracovat na sobě, mám na mysli například kurzy angličtiny.
Jak se s tak vytíženou matkou vyrovnala vaše dcera? Když jsem chodila do školy, bylo to prima, všechny zkoušky jsem dělala v předtermínu, takže jsem pak měla tři měsíce volno. Když jsem se potom rozvedla – hlavně kvůli dvěma kariérám, měla jsem svůj životní sen - neměly jsme kde bydlet a přestěhovaly se k mým rodičům. Dceři to vadilo, ale už jsme si to vyříkaly. Na druhou stranu jsem ji všude brala s sebou, hodně se mnou cestovala. Když nemáte životního partnera, stane se vaším partnerem dítě.
A dnes? Dcera mi hodně pomáhá. Baví ji finance, studuje ekonomiii - evropské bankovnictví, financování a marketing - a má dobré nápady. Zůstává mým největším životním přítelem, strašně si cením, že mě bere mezi své kamarády, kterým je dvacet, pětadvacet. Klidně mi řekne maminko, ty radši nevař, a radši se mnou půjde do Koga nebo někam pařit.
Vrací se vám to, co ze sebe vydáte? Nemyslím finančně… Začínala jsem s dětskou fakultou; děti miluju, jsou fantasticky spontánní. Jenže jich je čím dál méně, tak jsem si udělala i dospělou atestaci. Mám ráda silné individuality, lidi, kteří vědí, co a proč dělají a mají svůj názor. Když sem chodil třeba šéf česko-německých vztahů Tomáš Kafka, vysvětloval mi, proč naše vztahy vypadají zrovna takhle. Z ambulance se tak stává takové vzájemné školicí zařízení.
Dana Jenšovská. V roce 1987 dokončila studium na Fakultě dětského lékařství UK v Praze. Dvě odborné atestace ve svém oboru složila v letech 1989 a 1993, nyní se připravuje na třetí z rehabilitace. Absolvovala několik odborných stáží, například na klinice v Trieste v Itálii nebo na University of Washington State v americkém Seattlu. Pravidelně přednáší na mezinárodních konferencích ORL lékařů v Argentině, Austrálii, Brazílii, Itálii, Izraeli, Německu, Portugalsku, Rakousku a USA. Vzdělání si rozšířila v odborných kurzech o specializaci na endonasální chirurgii a otologii, v roce 2000 prošla kurzem managementu ve zdravotnictví. Od roku 1994 je Dana Jenšovská primářkou a ředitelkou soukromé kliniky Private Medical Centre. Dvakrát týdně má soukromou praxi v Dobřichovicích, každý týden operuje na ORL oddělení v pražské Krči. Dana Jenšovská je rozvedená, má jednadvacetiletou dceru Adélu. Hraje squash, věnuje se také potápění, lyžování a cyklistice, od loňska spolu s dcerou rovněž golfu. Nedávno si navíc koupila motocykl. Ve chvílích, kdy je sama, ji nejvíc těší malovat.
