Pokud chceme zjistit, jak úspěšně akademičtí upíři vysávají špatně fungující systém, není problém zalovit ve veřejně dostupných databázích
Čeština je nesmírně bohatý jazyk, který dokáže přebírat cizí slova, měnit jejich původní významy a přenášet je do zcela jiných oblastí. Například ohýbání pravidel, odvedení nekvalitní práce nebo zneužívání systému – to vše postihne jedním nespisovným, původně snad ruským slovesem, kterým naši východoslovanští bratři hovorově označují sexuální aktivitu. Ve slovenštině a následně v češtině se termín nesmírně dobře uhnízdil a například v Československé lidové armádě bez něj nešlo vojsko pobídnout k mírně lepšímu plnění úkolů – čištěním obuvi počínaje, ostrými střelbami konče. Voják nevoják, všichni po přečtení hlavního tématu v dnešním čísle týdeníku Eura budete žasnout, jak dokonale se naučili „ojebávat“ systém někteří borci v českém akademickém prostředí.
SYSTÉM PRO PARAZITY
Jako obvykle nejde o nic jiného než o peníze a systém, který funguje na principu autopilotu bez robustní zpětné vazby a monitorování finančních toků, si o zneužívání přímo říká. Přečteno, zváženo: kolem rozdělování peněz v závislosti na publikování v časopisech evidovaných v některé z akceptovaných akademických databází (v našem případě Scopus) může celkem snadno vzniknout celý parazitický ekosystém.
Vznikají „predátorské časopisy“, jež za úplatu publikují (kvazi)vědecké články, které by v respektovaných odborných periodikách nikdo k uveřejnění nepřijal. Jakmile jsou zařazeny do databáze, plní sice podvodný, ale jasně definovaný účel a nabalují na sebe do značné míry fiktivní instituce a odborná pracoviště. Platí nepřímá úměra – o co méně reálná je jejich existence, případně o co slabší mají odbornou reputaci, o to honosnější musejí být jejich názvy. Nakonec vznikne síť, v níž je možné publikovat a křížově se citovat se sobě podobnými jako o život.
Publikují nejen „živí lidé“, tedy akademici, kteří si chtějí v hodnocení polepšit (i finančně), ale – jak se dočtete – i zcela fiktivní autoři, ovšem z prestižních pracovišť. Smyslem virtuálních autorit je dodat zdání kvality a pravosti, fungují jako falešný punc u padělatelů zlata nebo falešné gemologické posudky u drahých kamenů.
Jako existuje Cambridge, nemůže existovat Emily Wilkins, neboť tahle instituce by si s podvodnou praxí nechtěla zadat, a tak si ji jako spoluautorku jeden z „mistrů ojebávačů“ z našeho článku musel vymyslet. A pod jejím jménem sepsal i populárně-naučná dílka o upírech.
PŘÍBĚH O TALENTU
Celý tenhle příběh v týdeníku Euro by mohl být v podstatě zábavnou detektivkou o velmi talentovaném podvodníkovi, kdyby si člověk odmyslel, že podle takto manipulovatelného klíče se rozdělují mezi vědecká pracoviště a jednotlivé pracovníky peníze a jak dlouho tenhle systém mohl fungovat na nejprestižnější české univerzitě. Že se údaje o publikacích z mezinárodních databází přebírají do Rejstříku informací o výsledcích bez jakéhokoli kontrolního filtru a za tyto publikace univerzity a fakulty získávají ze státního rozpočtu automaticky dotace a autoři odměny, to je domácí problém, i když opět nikoli výhradně český.
Rozdíl mezi dobrou univerzitou a takovou, kde by vaše dítě opravdu nemělo skončit, pokud chcete, aby získalo vzdělání, a nikoli jen titul, je v tom, že ty dobré mají interní kontrolní mechanismus, který výrobě „turbočlánků“ brání. Ty druhé mají buď jedno oko skleněné a druhé pevně zavřené a nechtějí zkoumat publikační činnost členů své fakulty ve veřejně dostupných seznamech predátorských titulů a vydavatelů, anebo na podvodném ekosystému přímo participují.
Pokud se budeme chtít dozvědět, jak na tom jsme a nakolik úspěšně dokázali akademičtí upíři i drobnější parazitické organismy napíchnout finanční žíly, nebude zas takový problém to se zpětnou platností z databází zjistit. V biblickém podobenství Věry Chytilové Ovoce stromů rajských jíme, natočeném po ruské okupaci, ale ještě před normalizací, se mockrát opakuje věta: „Nechtěj znát pravdu, jakož ani já ji nechci znát.“ Vzpomínáte? l
O autorovi| Miroslav Zámečník • zamecnik@mf.cz
