Winston Churchill pravděpodobně neměl přebytek pokory, přesto nám všem doporučoval, abychom pamatovali, že každý člověk má hodně důvodů ke skromnosti. Věděl také, že hřbitovy tohoto světa jsou přeplněné „nenahraditelnými“ osobami, a svět přesto funguje dál a bude fungovat i po nich.
Tyto myšlenky mi probíhaly hlavou, když se připravovala návštěva mého (nejsem totiž Čech) prezidenta George W. Bushe v Praze. Má-li někdo rád statistiky tak jako já, ať se prosím pokusí spočítat, kolikrát se v českém tisku všech barev a kvality objevila - v různé obměně - zmínka, že „nejmocnější muž světa“ přijíždí do Prahy a zbytku Evropy.
To servilní podbízení se tomuto „nejmocnějšímu“, to uměle vyvolané dramatické napětí popisem, ve které limuzíně pojede, kterým směrem se jeho kolona dostane z místa A na místo B, dohady, kde bude spát, pak kde spal a kde by nespal, to vše mělo chuť komedie s rádoby dramatickým efektem.
Po několika hodinách se nám „nejmocnější muž světa“ odebral na další etapu, kde ho čekalo setkání se sedmi dalšími, ale poněkud méně mocnými (protože nejmocnější může být jen jeden), a pak – světe div se – našeho nejmocnějšího muže potká to, co může potkat každého z nás, ze šesti miliard ne tak mocných, totiž obyčejná střevní patálie. Nemůže se zúčastnit jednoho ze zasedání s méně mocnými, protože by odtud asi musel utíkat nediplomatickým tempem.
Proč to píši? Kdyby svět viděl v tomhle člověku pouhého smrtelníka, který má sice o mnoho větší zodpovědnost, než většina z nás kdy bude mít, pomohlo by to „nejmocnějšímu muži světa“, ale také lidstvu, aby všechna nešťastná rozhodnutí, jež jako prezident učinil, mohl zvážit, s mnohem větší pokorou rozhodnout a pak zachránit, co se ještě zachránit dá.
Mimochodem, Evropo! Nebylo by načase, abys jako celek s více než 400 miliony lidí vytvořila silnou protiváhu USA, která by mohla zabránit dalším katastrofám v podobě Iráku anebo Íránu (pamatuje si ještě lidstvo na tehdejšího „nejmocnějšího“ Jimmyho Cartera, který způsobil, že Írán je dnes tou hrozbou, kterou je)?
A na závěr jeden postřeh. Kdyby svět uměle nevynášel amerického prezidenta, a tím i Ameriku, do neopodstatněných stratosférických výšin, nemusel by je pak házet do nezasloužených hlubin. Což se mimochodem dnes zdá být ve světě nejoblíbenějším sportem.
I bez „nejmocnějšího muže světa“ by zůstalo faktem, že Amerika je skvělá země, velkorysá, ochotna vytáhnout trn z jakékoli paty, i když z toho nic (jako ropa) neteče. Nezakládá si na tom, že je národem, přesto je to země hrdá, která prakticky dokázala, že v ní každý slušný člověk může najít a vždy nalezl své místo.
Je to vlastně skupina, seskupení všech národností bez výjimky. Je to experiment, který se povedl. Lidé mohou žít a tvořit (a jak!) pospolu a jenom si tak víceméně z „úřední“ potřeby říkat národ nebo přesněji – The American People. Světe nezáviď. Spíš se snaž tento zdařilý experiment napodobit. Ale pozor: pokud možno bez „nejmocnějšího“ muže – nebo ženy – světa. Nic takového totiž v reálu neexistuje.
Frank Reiss
freiss@hotmail.com
