Postmortální žaloby střeží pokoj nebožtíků a ze soudců dělají historiky
Antigona, dcera thébského krále Oidipa, se radši nechala zaživa pohřbít, než by nechala tělo svého bratra Polyneika napospas zvěři. Něco takového vyžaduje pořádný kus odvahy, moderní evropské právo nastěstí při obraně cti předka či zemřelého příbuzného takové sebeobětování nevyžaduje a výsledkem jsou tzv. postmortální žaloby.
Ta zřejmě nejzásadnější z nich – žaloba dvou dcer starohraběte Huga Salma na někdejší dlouholetou ředitelku muzea v Blansku Evu Nečasovou – dospěla skoro do konce. Přiměla několik soudců, aby se dočasně změnili v historiky, a nyní o ní – v horizontu několika týdnů či měsíců – definitivně rozhodne Ústavní soud. V boji o očištění jména svého otce obviněného z kolaborace s nacisty zatím obě dámy Ida Schoellerová a Marie Salmová zaznamenaly střídavé úspěchy.
Postmortální žaloby mají nicméně daleko širší záběr. Umožňují hájit dávno mrtvé diktátory a mohou třeba i za to, že se lehce praštěný akademik Filip ze seriálu Návštěvníci musel přejmenovat na Richarda.
Bylo mi manžela strašně líto
Jeden z nejvýznamnějších případů tohoto odvětví práva má na svědomí deník Šíp, který v únoru 2006 zveřejnil fotografie těla mladého muže, který spolu se třemi kamarády uhořel při automobilové nehodě. Manželé Štáfkovi kvůli tomu na noviny podali žalobu a nakonec na bulváru vysoudili (nešlo jen o jejich city, ale i o ochranu památky mrtvého syna) 100 tisíc korun. Rozsudek se rodil v bolestech, když soudy nejdříve rozhodly, že novináři jen dělali svou práci a zveřejněním drastického snímku se snažili varovat ostatní řidiče.
Jestliže předchozí tragédie pronikla do soudní judikatury, následující – hodně povážlivý – případ se dotkl statisíců televizních diváků. V původní verzi Návštěvníků vedl výsadek z budoucnosti zmatený a protivně školometský akademik Filip. Proti nicméně byla vdova po řediteli archeologického ústavu Janu Filipovi, podle které se postava až podezřele podobala jejímu mrtvému muži, a navíc ho prý zobrazovala v nelichotivém světle. „Když jsem viděla na obrazovce akademika Filipa, bylo mi manžela strašně líto,“ vysvětlovala později vdova v televizním dokumentu. Soud jí dal v roce 1989 za pravdu, seriál se musel předabovat a z Filipa se stal Richard.
Za našimi hranicemi je zdaleka nejznámějším příkladem postmortální žaloby trvalá snaha Jevgenije Džugašviliho rehabilitovat svého velkého děda – Josifa Stalina. Ruské soudy kvůli Džugašvilimu (jeho otce Jakova – tedy vlastního syna – nechal Stalin zemřít v německém zajetí) řešily hned několik žalob na novináře, kteří si dovolili například pravdivě napsat, že Stalin byl „krvežíznivým kanibalem“, měl podíl na katyňském masakru a dával rozkazy k popravám dvanáctiletých dětí. Bezmála osmdesátiletý vnuk velkého děda zatím neuspěl.
Něco takového v Česku dlouho nebylo možné, protože ochrany památky zemřelého se mohli tradičně domáhat jen ti nejbližší příbuzní, a nikoli vnukové. Doplatil na to třeba potomek starého šlechtického rodu Karl Eugen Czernin, který zažaloval Národní památkový ústav za tvrzení, že jeho děd Eugen Czernin byl henleinovec. Toto opomenutí však loni napravil nový občanský zákoník, podle kterého může postmortální žalobu podat „kterákoli z osob blízkých“.
Copak dělal pan hrabě za války?
Zpět k hraběti Salmovi a jeho dcerám. Obě dámy chtěly, aby se historička Nečasová (kvůli otci zažalovaly rovněž další dvě osoby) omluvila za 15 různých výroků. Městský soud v Brně jim ovšem vyhověl pouze ve třech případech, kdy se Nečasová podle něj pustila do příliš smělých úvah – Salmovo (již za války byl hrabě těžce nemocný a nacisté na něj nevybíravě tlačili) přihlášení k říšskoněmeckému občanství „je možné označit za čin blízký vlastizradě“, zřejmě jen smrt jej uchránila od potrestání poválečným retribučním soudnictvím, místo toho však dopadl podobně jako Adolf Hitler, který se sebevraždou vyhnul norimberskému procesu. Všechna ostatní tvrzení – včetně těch, že se hrabě hned dvakrát přihlásil k německému občanství a že salmovský majetek vyvlastnil už Beneš, a nikoli komunisté – byla podle soudu namístě.
Vrchní soud v Olomouci nicméně vyhověl Nečasové. Uznal, že měla plné právo psát proti restituci salmovského majetku, a omluvu prohlásil za zbytečnou, když i přirovnání k Hitlerovi označil za maximálně „nešťastné“. Nejvyšší soud loni v březnu rozhodl tak napůl, přičemž mu vadily úvahy o vlastizradě a přirovnání k Hitlerovi.
Historického bádání se poté ujal ústavní soudce Vojtěch Šimíček. Uvidíme, jak se s našimi dějinami popasuje.
Ruské soudy kvůli Džugašvilimu řešily hned několik žalob na novináře, kteří si například dovolili pravdivě napsat, že Stalin byl „krvežíznivým kanibalem“.
O autorovi| Václav Drchal • drchal@mf.cz
