Pro milovníky zabíjačkového guláše přináší týdeník Euro zneklidňující čtení. Jedlíci drůbežího masa by měli také zpozornět. Problém spočívá v tom, že ve velkochovech prasat a drůbeže jsou běžně používána antibiotika nikoli jako reakce na výskyt onemocnění pod dohledem veterináře, ale jako preventivní opatření, často přímo v krmných směsích či ve vodě, kterou zvířata pijí. Měli by nad tím bdít veterináři a státní orgány. Preventivně používat antibiotika se samozřejmě nesmí, nicméně se to podle všeho děje.
Evropská veterinární federace vydala doporučení, v němž varuje před neuváženým používáním antibiotik, jednak kvůli samotné antibiotické rezistenci, která jednou velkochovy dožene, jednak kvůli koloběhu, jímž se veterinární antibiotika dostávají k člověku, přičemž nejde jen o potraviny živočišného původu.
Antibiotika zachránila nespočet lidských životů, a rezistence mikroorganismů na antibiotika předepisovaná s „opičí lehkostí“ v humánní medicíně představuje jednu z obrovských hrozeb pro lidstvo. Vývoj nestíhá, ačkoli náklady na vývoj nových antibiotik astronomicky rostou, a snadno se můžeme dostat do situace, v níž se dříve banální nemoci mohou stát kvůli rezistenci ohromným malérem. Česko zdaleka není v nejhorší situaci, pokud jde o povědomí, že s antibiotiky je třeba nakládat s velkým citem, v humánní medicíně se odborné společnosti – třeba dětští praktičtí lékaři – docela snaží. Ve veterinární medicíně je situace odlišná. Ne snad proto, že by veterináři neměli o rizicích ponětí, ale vzhledem k přijaté legislativě a – připusťme to – také díky elementární ekonomické logice.
Před pěti lety čeští zákonodárci těsnou většinou odsouhlasili v novele zákona o léčivech, že veterinární antibiotika si chovatelé mohou kupovat přímo u distributorů, byť by o jejich nasazení měl stále rozhodovat veterinární lékař. Agrární komora tehdy proti protestům Komory veterinářů argumentovala ekonomicky, že veterináři drží klíč od léčiv a fakticky jsou motivováni maržemi.
Takže jde opět jenom o peníze. Data o užívání veterinárních antibiotik nenasvědčují tomu, že by se spotřeba díky samostatným nákupům chovatelů snížila. Přistoupit na samostatné, ba dokonce i skupinové nákupy organizované plátci (tedy chovateli), aby se oslabila tržní síla dodavatelů léčiv a jejich možnost ovlivňovat předepisující veterináře, to je legitimní důvod.
Odpusťte ekonomický pohled, je to trochu nelichotivé, ale z hlediska pochopení toho, co jsme touto legislativou proti sobě jako spotřebitelům spáchali, je to důležité.
V humánní medicíně jsou ve světě hromadné nákupy podle seznamů léčiv organizované zdravotními pojišťovnami běžné, možná se jich dožijeme i u nás, z čistě nákladových důvodů. Lékaři to mohou vnímat úkorně, z různých, dobrých i špatných důvodů, ale s níže uvedeným budou zřejmě souhlasit. Kardinální rozdíl spočívá v tom, že v humánní medicíně je plátcem péče zdravotní pojišťovna. Můžete si o nich myslet, co chcete, ale doopravdy nemají nejmenší zájem ládovat do pacienta léky jenom proto, že je levně nakoupily. Tak blbé nejsou. O nasazení léčiv vždy rozhoduje předepisující lékař, a rezistence na antibiotika je pro pojišťovnu ekonomickou katastrofou. Pokud pacient neodejde na základě vlastního rozhodnutí, mají ho až do konce života, a před chybami v léčebném režimu neutečou – budou platit.
Velkoproducenta vepřů či kuřat ze všeho nejvíce zajímá zkrácení výrobního cyklu, potřebuje „protlačit tržby“ přes svoje kapacity s minimálními náklady. Výrobní cyklus počítá na týdny, maximálně měsíce. Jestliže maximalizuje tržby nasazováním levně nakoupených antibiotik preventivně, tedy nikoli u nemocných zvířat, ale proto, aby mu hezky přibírala na váze a před expedicí a inkasem tržeb neonemocněla, v jakkoli nevhodných etologických a hygienických podmínkách žijí, má poměrně silný ekonomický motiv to dělat. Že si k tomu sežene i létajícího veterináře, to je již zakódováno v systému. Kde je po nemravu poptávka, bude i nabídka. I to má logiku, byť z hlediska spotřebitele zvrácenou.
Že to takhle být nesmí, to je snad taky logické, a proto máme orgány ochrany spotřebitele a legislativu. Když nefungují, zbývá se ozvat. V opačném případě neděláme nic jiného, než že souhlasíme s tím, že někomu dovolíme maximalizovat a internalizovat krátkodobý zisk a socializovat dlouhodobé náklady. Mezitím jistěže pár kilo vepřového a kuřecího pojíme – i s reziduálními antibiotiky, i s jejich rostoucí rezistencí. Ono se to nakonec ale hodně prodraží. Není to daň moderní době, tohle je něco, co můžeme změnit.
