Data o užívání veterinárních antibiotik nenasvědčují tomu, že by se spotřeba díky samostatným nákupům chovatelů snížila, spíše naopak
Pro milovníky zabíjačkového guláše přináší týdeník Euro zneklidňující čtení. Jedlíci drůbežího masa by měli také zpozornět. Problém spočívá v tom, že ve velkochovech prasat a drůbeže jsou běžně používána antibiotika nikoli jako reakce na výskyt onemocnění pod dohledem veterináře, ale jako preventivní opatření, často přímo v krmných směsích či ve vodě, kterou zvířata pijí. Měli by nad tím bdít veterináři a státní orgány. Preventivně používat antibiotika se samozřejmě nesmí, nicméně se to podle všeho děje.
Evropská veterinární federace vydala doporučení, v němž varuje před neuváženým používáním antibiotik, jednak kvůli samotné antibiotické rezistenci, která jednou velkochovy dožene, jednak kvůli koloběhu, jímž se veterinární antibiotika dostávají k člověku, přičemž nejde jen o potraviny živočišného původu.
Antibiotika zachránila nespočet lidských životů, a rezistence mikroorganismů na antibiotika předepisovaná s „opičí lehkostí“ v humánní medicíně představuje jednu z obrovských hrozeb pro lidstvo. Vývoj nestíhá, ačkoli náklady na vývoj nových antibiotik astronomicky rostou, a snadno se můžeme dostat do situace, v níž se dříve banální nemoci mohou stát kvůli rezistenci ohromným malérem. Česko zdaleka není v nejhorší situaci, pokud jde o povědomí, že s antibiotiky je třeba nakládat s velkým citem, v humánní medicíně se odborné společnosti – třeba dětští praktičtí lékaři – docela snaží. Ve veterinární medicíně je situace odlišná. Ne snad proto, že by veterináři neměli o rizicích ponětí, ale vzhledem k přijaté legislativě a – připusťme to – také díky elementární ekonomické logice.
Před pěti lety čeští zákonodárci těsnou většinou odsouhlasili v novele zákona o léčivech, že veterinární antibiotika si chovatelé mohou kupovat přímo u distributorů, byť by o jejich nasazení měl stále rozhodovat veterinární lékař. Agrární komora tehdy proti protestům Komory veterinářů argumentovala ekonomicky, že veterináři drží klíč od léčiv a fakticky jsou motivováni maržemi.
Takže jde opět jenom o peníze. Data o užívání veterinárních antibiotik nenasvědčují tomu, že by se spotřeba díky samostatným nákupům chovatelů snížila. Přistoupit na samostatné, ba dokonce i skupinové nákupy organizované plátci (tedy chovateli), aby se oslabila tržní síla dodavatelů léčiv a jejich možnost ovlivňovat předepisující veterináře, to je legitimní důvod.
Odpusťte ekonomický pohled, je to trochu nelichotivé, ale z hlediska pochopení toho, co jsme touto legislativou proti sobě jako spotřebitelům spáchali, je to důležité.
V humánní medicíně jsou ve světě hromadné nákupy podle seznamů léčiv organizované zdravotními pojišťovnami běžné, možná se jich dožijeme i u nás, z čistě nákladových důvodů. Lékaři to mohou vnímat úkorně, z různých, dobrých i špatných důvodů, ale s níže uvedeným budou zřejmě souhlasit. Kardinální rozdíl spočívá v tom, že v humánní medicíně je plátcem péče zdravotní pojišťovna. Můžete si o nich myslet, co chcete, ale doopravdy nemají nejmenší zájem ládovat do pacienta léky jenom proto, že je levně nakoupily. Tak blbé nejsou. O nasazení léčiv vždy rozhoduje předepisující lékař, a rezistence na antibiotika je pro pojišťovnu ekonomickou katastrofou. Pokud pacient neodejde na základě vlastního rozhodnutí, mají ho až do konce života, a před chybami v léčebném režimu neutečou – budou platit.
Velkoproducenta vepřů či kuřat ze všeho nejvíce zajímá zkrácení výrobního cyklu, potřebuje „protlačit tržby“ přes svoje kapacity s minimálními náklady. Výrobní cyklus počítá na týdny, maximálně měsíce. Jestliže maximalizuje tržby nasazováním levně nakoupených antibiotik preventivně, tedy nikoli u nemocných zvířat, ale proto, aby mu hezky přibírala na váze a před expedicí a inkasem tržeb neonemocněla, v jakkoli nevhodných etologických a hygienických podmínkách žijí, má poměrně silný ekonomický motiv to dělat. Že si k tomu sežene i létajícího veterináře, to je již zakódováno v systému. Kde je po nemravu poptávka, bude i nabídka. I to má logiku, byť z hlediska spotřebitele zvrácenou.
Že to takhle být nesmí, to je snad taky logické, a proto máme orgány ochrany spotřebitele a legislativu. Když nefungují, zbývá se ozvat. V opačném případě neděláme nic jiného, než že souhlasíme s tím, že někomu dovolíme maximalizovat a internalizovat krátkodobý zisk a socializovat dlouhodobé náklady. Mezitím jistěže pár kilo vepřového a kuřecího pojíme – i s reziduálními antibiotiky, i s jejich rostoucí rezistencí. Ono se to nakonec ale hodně prodraží. Není to daň moderní době, tohle je něco, co můžeme změnit.
