Globalizace má své limity, které je možné i potřebné definovat
Ekonomové jsou bohužel také jen lidé. Rádi si vybírají ty střípky vědomostí, které podporují jejich hypotézy, a lehkovážně zavrhují myšlenky svých oponentů. Až příliš přeceňují nejnovější poznatky ve svém oboru a zkušenosti z historie ochotně házejí za hlavu. Dani Rodrik by byl mizerným autorem, kdyby hodil za hlavu svá slova z předmluvy ke knize Globalizační paradox.
Čtyřiapadesátiletý turecký ekonom ve svém nejnovějším díle tvrdí, že svatá Trojice v podobě globalizovaného volného trhu, suverénních národních států a demokracie společně nefunguje. Nanejvýše dva ze zmíněných tří prvků zároveň. Pokud mají vlády jednotlivých zemí správně nastavené instituce, transakční náklady firem se snižují, což podporuje volný obchod, který má být základem globalizace. Jenže v nadnárodním měřítku takové instituce neexistují a národní státy se jejich vytvoření brání. Přišly by totiž o svobodu ovlivňovat svoji ekonomiku.
Imperialistický imperativ
Apologetům maximální globalizace a bezmezně volného trhu, které mají být základem celosvětového růstu, se to možná zajídá, ale Rodrik není žádný troškař. Profesor mezinárodní politické ekonomie na Harvardově univerzitě a jeden ze stovky nejvlivnějších současných světových ekonomů podle projektu Research Papers in Economics pečlivě skládá jeden argument na druhým. Zabíhá si přitom pro ně hluboko do minulosti.
Upozorňuje mimo jiné na to, že Spojené státy po skončení občanské války zavedly v roce 1866 výrazný protekcionismus. Na dovážené výrobky se až do první světové války vztahovalo clo v průměru okolo 45 procent, přesto se USA dotáhly na úroveň průmyslového rozvoje tehdejšího světového lídra, Velké Británie. Protekcionismus jako brzda růstu? Právě naopak. A Rodrik vrší další podobné příklady.
Století vrcholící první světovou válkou bylo podle mnoha ekonomických historiků obdobím první globalizace. Jeden z mnoha předpokladů, které to umožnily, představoval technický rozvoj včetně telegrafu či železnice a zavedení zlatého standardu. Nezanedbatelně se na globalizaci projevilo rovněž přikládání většího významu myšlenkám liberálních ekonomů Adama Smithe či Davida Ricarda, nicméně v případě většiny evropských států období liberalizace ekonomik trvala jen krátce.
Nezbytnou součástí globalizace byl naopak imperialismus. Díky vojenské i politické síle tehdejších mocností mohlo vzniknout takové prostředí pro pohyb kapitálu, jehož (co do míry globalizace) současný svět dosáhl teprve nedávno, a pokud jde o mobilitu pracovní síly, má pořád co dohánět. Chcete další příklad, že státní instituce a trh se vzájemně doplňují, nikoli jdou proti sobě?
Čína není unie
Rodrik se pečlivě prokousává historií přes brettonwoodský systém a studenou válku až do současnosti. A nemůže se nezastavit u Číny, která od roku 1978 vykazuje růst hrubého domácího produktu na hlavu v průměru na úrovni osmi procent. Komunisté v Číně však takového úspěchu nedosáhli jednorázovou výměnou uzavřeného centrálního plánování za otevření svého trhu mezinárodní konkurenci. Místo toho metodou pokus/omyl vytrvale zkoušeli, jaká kombinace těchto dvou přístupů zemi zajistí optimální tempo rozvoje.
Mimo jiného i díky tomu lze Čínu pasovat na jednoho z prozatímních vítězů současné vlny globalizace, třebaže dosud plně nepřijala principy volného trhu. Naopak. I když vládní představitelé začali státní monopoly likvidovat již koncem sedmdesátých let, prostřednictvím dovozních cel domácí podniky intenzivně bránili proti mezinárodní konkurenci až do devadesátých let. Nemluvě o manipulaci s kurzem vlastní měny. Obranné štíty postupně odstraňovali, teprve když čínské firmy stály na pevných základech.
Pokud se Dani Rodrik na problém podívá z druhé strany, nemůže své myšlenky ve zmenšeném měřítku neaplikovat na Evropskou unii. Snaha vytvořit společné stabilní tržní prostředí v podání unie naráží na klíčovou tenzi globalizace: zatímco se bruselští úředníci pokoušejí vytvořit institucionální rámec společný pro všechny zúčastněné státy, žádná z vlád se nechce vzdát svého vlivu na národní hospodářství.
Výsledkem Rodrikových úvah je, že ani stromy nerostou do nebe, a ani ta největší globalizace automaticky neznamená lepší podmínky pro všechny. Naopak, podle autora by se ekonomové neměli soustředit na problém globalizace jako takový. Především jde totiž o jednotlivé státy, které by se měly snažit spolu fungovat v jednom světě provázaném ekonomikou. A pro jejich spolupráci by měla být stanovena co nejtransparentnější a nejjednodušší pravidla. Ostatně i Číně může brzy dojít dech. Jako východisko nic moc. Rodrikovy argumenty by měl však vzít na vědomí každý ekonom včetně zarputilých zastánců volného trhu.
The Globalization Paradox. Why Global Markets, States and Democracy Can’t Coexist Globalizační paradox. Proč globální trh, národní státy a demokracie nemohou existovat společně
Autor: Dani Rodrik
Vydal: Oxford University Press, 2011
Rozsah: 346 stran
