Některé otázky tisku „neinspirují“ prezidenta k odpovědi
Koncem letošního března přišel Václav Havel s dalším ze svých termínů, jimiž se čas od času snaží popsat klima v české společnosti. Mafiánský kapitalismus je slovním spojením, které zlidovělo stejně jako kdysi slavná blbá nálada. Když Havel hovořil o mafiánském kapitalismu, měl na mysli „propojení některých institucí, fondů, bank, některých společností, které jsou jakýmsi zvláštním způsobem propleteny, že to propletení posléze ústí ve velké obohacování a ve velké ztráty peněz . Právě tak charakterizoval prezident mafiánský kapitalismus v rozhovoru pro Český rozhlas 29. března 2000. Týdeník EURO při té příležitosti vyslovil hypotézu, že svůj podíl na zmizelých miliardách nese zřejmě i Václav Havel tím, že se pustil do obchodní transakce s nechvalně proslulým Chemapolem (EURO 14/2000). Právě Chemapol totiž od prezidenta počátkem roku 1997 odkoupil polovinu pražského paláce Lucerna, kterou Václav Havel z neznámých důvodů a zcela sveřepě odmítal prodat majitelce druhé poloviny luxusní nemovitosti, své švagrové Dagmar Havlové. Chemapolu prodal Havel polovinu Lucerny za 200 milionů korun. Když se loni už zkrachovalý Chemapol podílu na Lucerně zbavoval, získal za něj podle týdeníku The Prague Post (14/2000) pouhých 145 milionů korun. Tedy ještě o pět milionů méně, než kolik byla Havlovi za Lucernu ochotna zaplatit jeho švagrová v roce 1997. Za kdysi „neohrozitelným gigantem Václava Junka přitom zůstaly pohledávky ve výši zhruba sedmnácti miliard korun a je důvod si myslet, že motivací ke ztrátové investici do Lucerny byla pro Junka pouze snaha koupit si prezidentovu přízeň. Až bude chtít. „Mám hodně důvodů domnívat se, že Chemapol má prostředky na záchranu Lucerny, která je dnes téměř v havarijním stavu a vyžaduje rychlé investice v řádu několika stovek milionů, a že má v úmyslu s tímto pražským palácem naložit přesně tak, jak si myslím, že je to správné, totiž udělat z něj opět jedno z nejdůležitějších pražských společenských, kulturních a obchodních center, řekl Václav Havel v rozhovoru, který deník Právo zveřejnil 1. března 1997. V té době už zprávy o tragickém stavu hospodaření Chemapolu nebyly jen v rukou špičkových manažerů této typické postkomunistické společnosti, ale běžně prosakovaly i do novinových zpráv. Václav Havel ovšem neměl, nebo nechtěl mít k dispozici žádnou relevantní informaci o tom, komu Lucernu prodává. Jinak si jeho tehdejší výroky pro Právo vysvětlit nelze. Ještě horší je fakt, že Václav Havel dodnes odmítá o věci veřejně hovořit. Týdeník EURO položil prezidentovi letos v květnu dvě otázky. „Hodlá si Václav Havel ponechat částku 55 milionů korun, která činí rozdíl mezi sumami, ze něž Chemapol Lucernu koupil a následně prodal? A cítí se Václav Havel spoluodpovědný za dluh, který v bankách za Chemapolem zůstal? zněly dotazy zaslané tiskovému oddělení prezidentské kanceláře. Mluvčí prezidenta Ladislav Špaček zaslal týdeníku EURO oficiální odpověď 26. května. „Dal jsem prezidentu republiky přečíst Vaše otázky a mohu Vás ujistit, že prezident považuje téma prodeje Lucerny za důležité, a to zejména s ohledem na různé okolnosti, které hrály při prodeji roli. Tak vážné téma nelze, podle prezidenta, odbýt odpověďmi na dva Vaše dotazy. Prezident by mohl v budoucnu podrobněji vysvětlit svou motivaci a okolnosti, které prodej Lucerny provázely, ale Vaše otázky ho k tomu neinspirovaly, tlumočil Špaček Havlovo stanovisko a dodal, že mu prezident „naznačil, že se tímto tématem bude zaobírat . Vzhledem k prezidentově neochotě „odbýt téma odpovědí na dvě otázky, požádal týdeník EURO Václava Havla o rozhovor na dané téma, aby bylo možné problém rozebrat podrobně. Také tuto žádost prezident odmítl. „V tuto chvíli nemohu předvídat, kdy prezident najde čas na téma, které není ani státnickou povinností, ani aktuálním tématem dne, odpověděl mluvčí Špaček 30. května a „doporučil týdeníku EURO, jak ve věci postupovat dále. „Počkal bych spíš, až bude mít zájem sám o tom hovořit, jak mi před časem naznačil, hájil mluvčí Havlův svérázný způsob, jakým tento představitel voleného ústavního orgánu jedná s novináři. Tak kolik? Zcela jasno přitom není ani okolo částky, za niž Chemapol Dagmar Havlové polovinu paláce Lucerna loni prodal. Havlová totiž týdeníku EURO sdělila, že částka uvedená týdeníkem Prague Post, tedy 145 milionů korun, není přesná. Odmítla však uvést skutečnou hodnotu transakce. Prodej pro Chemapol zprostředkovala společnost Lederer & Zempliner. Její zástupce Vladimír Lederer ovšem loni v prosinci v rozhovoru pro Hospodářské noviny také odmítl sdělit přesnou výši prodejní ceny s tím, že by to bylo příliš složité. „Není to žádná tajnost, ale musel bych vysvětlovat, z čeho se skládala. Celý komplex, z něhož vzešla konečná částka, se skládá z mnoha položek, řekl Zempliner a připustil, že „při stanovení ceny hrálo hlavní roli i to, že druhý spoluvlastník (Dagmar Havlová – pozn. red.) měl předkupní právo . Kšeft na úrovni. Transakci mezi prezidentem a Chemapolem připravoval především někdejší federální premiér, poradce Václava Havla a od ledna 1995 právní poradce společnosti Chemapol Marián Čalfa. Podílel se na ní ovšem i prezidentův další důvěrník, kterým je šéf České národní banky a v roce 1998 také na půl roku předseda vlády Josef Tošovský. „Je pravda, že transakce byla panem Tošovským ovlivněna. On také chtěl, aby se to vyřešilo pozitivně, řekl na jaře 1998 tehdejší šéf Chemapolu Václav Junek v rozhovoru pro časopis Týden. Ani Tošovský se svou angažovaností při prodeji Lucerny nijak netají. „S panem Junkem se nikterak osobně neznám, ale musím říci, že padla zmínka o všelijakých transakcích, které provádí Chemapol, i o této, řekl Tošovský Týdnu o svém rozhovoru s Junkem. Chemapol tím pomohl Havlovi při řešení sporu se švagrovou, o níž prezident svého času řekl, že není psychicky zdravá. Tak se Junkovi podařilo získat si prezidentovu oddanost. Když na jaře 1997 Václav Havel hovořil o Chemapolu v rozhovoru pro The New York Times, uvedl, že nechápe, proč se Václav Junek stává terčem kritiky. „V České republice jsou skuteční zločinci, kteří daňovým poplatníkům uloupili miliardy korun. Ale za mafiána je označován člověk (míněno Junek – pozn. red.), kterému nikdo nedokázal, že by něco ukradl.
