Základem je půda, správně pochopili nezemědělští investoři a začali hromadit pozemky
Takzvanou potravinovou bezpečnost řeší také Evropa, která vyrábí víc, než sní. Nemůže přehlížet prognózy s varováním, jakým problémem bude nasytit svět při očekávaném nárůstu populace. Potraviny navíc cloumají světovým děním už nyní. Jejich rostoucí ceny mohou přivodit další krizi, obává se šéf Světové banky Robert Zoellick. Jak nedávno prohlásil, kvůli dražšímu jídlu se jen za poslední rok ocitlo v chudobě 44 milionů lidí. Čeští i evropští zemědělci rádi slyší, že bude potřeba vyrábět více potravin. A vítají, že společná zemědělská politika Evropské unie po letech přesycenosti agrární nadprodukcí nyní zdůrazňuje potravinovou bezpečnost. Klade si ji jako jeden ze svých cílů po roce 2013. „Zemědělci si pod tím představují zakázku na větší výrobu a její podporu podobně jako v minulosti. To se ale mýlí,“ upozorňuje agrární ekonom Tomáš Doucha. Bruselu totiž jde o globální potravinovou bezpečnost. „Evropa k ní nemá přispívat tím, že bude více vyvážet a kvůli tomu více ždímat z každého hektaru a poškozovat si životní prostředí. Pomoci může dodáním know-how, zlepšováním technologií a infrastruktury v rozvojových zemích, kde spotřeba potravin prudce roste,“ říká Doucha.
Střežit úrodné hektary
Státy na starém kontinentu nemusejí zemědělcům diktovat, kolik čeho vyrábět, aby uživili Evropany. Měly by však ohlídat, jak se zachází se zemědělskou půdou. „Potravinová bezpečnost není o výši produkce, ale o zachování půdy. To znamená její výměry i kvality,“ definuje agrární ekonom. Česká republika si význam bohatství, kterým je neobnovitelná půda, začíná uvědomovat jen pomalu. První opatrné krůčky udělala teprve Nečasova vláda. Zvedla poplatky za vynětí parcel z půdního fondu a zastavila zamořování krajiny solárními panely. Ministr zemědělství Ivan Fuksa (ODS) chce být přísnější na zemědělce, kteří svým „hospodařením“ způsobují splavování ornice, čímž nenávratně znehodnocují pole. Na druhou stranu stále podporuje dotacemi rozmach bioplynových stanic, které jedou na kukuřičnou siláž. Do budoucna může jít o průšvih srovnatelný s fotovoltaikou. „V biomase chceme přitvrdit. U bioplynových stanic by se mělo využívat méně kukuřice a více odpadu,“ slibuje Fuksův náměstek Juraj Chmiel. Uvědomuje si nebezpečí, že kvůli dotačně výhodným obnovitelným zdrojům energie by se nakonec mohly přestat pěstovat plodiny pro lidskou obživu.
Co by měli vědět vlastníci
Na tvrdý odpor agrární lobby a kupodivu i exekutivy naráží v Česku záměr Bruselu dotacemi více podvázat ochranu životního prostředí, tedy především půdy. Česká agrární diplomacie striktně odmítá takzvané ozelenění přímých plateb, což jsou hlavní dotace, které farmáři dostávají. „Současné podmínky jsou už dostatečně přísné. Bylo by to administrativně náročnější,“ vysvětluje český nesouhlas Chmiel. Agrární komoře tím mluví přímo z duše. Zelenější dotace by totiž neladily se zdejšími monokulturami obilí, řepky či kukuřice. „Evropská unie to přitom myslí dobře. Ozeleněním se snaží chránit zdroje pro potravinovou bezpečnost. Farmářům chce společnost platit za to, aby se řádně starali o půdu,“ zdůrazňuje ekonom Doucha. Současně upozorňuje, že v Česku je hrozba znehodnocení znásobena tím, že půda většinou nepatří těm, kteří ji užívají. S osmdesáti procenty pronajatých polí a luk je naše republika spolu se Slovenskem v EU výjimečná. Vlastníci, kterých je v Česku kolem tří milionů, mnohdy nevědí, jak nájemci s jejich půdou nakládají. Nezajímá je to. I kdyby je to zajímalo, stejně moc nezjistí, a už vůbec neovlivní. Měli by tedy alespoň vědět, že současná pravicová vláda jim nepomůže. Odmítáním zelenějšího zabarvení agrárních dotací přiznává, že jí o půdu až tolik nejde. Ale stojí o ni nezemědělský kapitál. Vidina obřích zisků z bioenergetiky, které zajišťují lukrativní, státem regulované ceny elektřiny, není jediný důvod, proč se vrhá na zemědělskou půdu. Její nákup se za finanční krize stal bezpečným úložištěm peněz. Tuzemští a zahraniční investoři mají jistotu, že na půdě neprodělají. V Česku ji stále nakoupí několikanásobně levněji než v západní Evropě. S cenami zřejmě příliš nezahýbá ani plné otevření tuzemského trhu s půdou, k němuž oficiálně došlo v neděli 1. května. Česká republika na rozdíl od Slovenska a Maďarska nechtěla po Bruselu prodloužit sedmiletý zákaz prodeje půdy cizincům o další tři roky. Administrativní překážka stejně zahraniční kupce nezastavila.
Latifundie i kousek hroudy
Na zdejší pole a louky se slétávají velcí investoři i lidé, kteří chtějí mít kousek hroudy jako budoucí jistotu. Lákavé jsou i agrární dotace. Nejštědřejší plynou bez větších starostí na horské louky za takzvanou ekologickou údržbu krajiny. Kdo včas vycítil, jaký je to byznys, staral se hlavně o shromažďování hektarů v pohraničí. Nejúspěšněji si v tom vedl pražský podnikatel Petr Krogman, který získal několik desítek tisíc hektarů na severu a západě Čech. Největším pozemkovým magnátem je Andrej Babiš, který má pod kontrolou osmdesát tisíc hektarů. „Do konce roku budu mít sto tisíc hektarů,“ plánuje majitel agrochemického impéria Agrofert. Tvrdí přitom, že půdu zpravidla nekupuje, jen pronajímá. „Nákup by přišel na sto miliard korun,“ vysvětluje Babiš. Každopádně ho zajímá privatizace státní půdy. Pozemkový fond ji stále nabízí nebývale lacino. Stovky hektarů vlastní dle informací týdeníku EURO kupříkladu miliardář Pavel Tykač. Do půdy na Trutnovsku údajně uložil peníze šéf Sazky Aleš Hušák. Přes pět tisíc hektarů úrodných polí ve středních Čechách patří majiteli skláren a fabriky na bioetanol Otakaru Moťkovi. „Půdu stále v menší míře nakupuji,“ potvrzuje. Od drobných vlastníků získal malé kousky, které zhodnotí až složité soustředění do větších celků. Mimořádné rozdrobení pozemků je největší překážka, na kterou narážejí všichni kupující.
Za půdou do světa
Česko je přitom v hledáčku zahraničních investorů, které hlad po půdě a neukojená rostoucí spotřeba potravin většinou ženou do rozvojových zemí. Naši zemi si spolu se Slovenskem a Rumunskem už dříve vyhlédla například dánská společnost Jantzen Development, která v těchto státech dohromady soustředila sedmnáct tisíc hektarů. Na jižní Ameriku se zaměřili brazilští privátní investoři spojení v Calyx Agro. V Argentině, Uruguay a Brazílii mají pod kontrolou více než sto tisíc hektarů. Do příštího roku chtějí mít 140 tisíc hektarů. Portugalský fond Quifel Natural Resources poskládal padesát tisíc hektarů v Brazílii, Mosambiku, Zambii a státu Sierra Leone. Výhradně v Africe operuje britská společnost Emergent Asset Management, která ovládla osmdesát tisíc hektarů. Tyto čerstvé údaje soustředila poradenská firma HighQuest Partners, která Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) nedávno předložila inventuru o aktivitách privátních fondů při nákupu půdy v různých částech světa. Současně zhodnotila první projevy vpádu tohoto kapitálu. Jsou pozitivní i negativní. Movití investoři přinášejí zvýšení produkce a zlepšení infrastruktury. Zatím se ale nechovají příliš přátelsky k životnímu prostředí. Jejich příchod narušuje tradiční venkovské struktury, když připravuje o živobytí místní malé rolníky.
Bezpečnost není soběstačnost
Potravinová bezpečnost a soběstačnost. Dva různé pojmy, které se často zaměňují. Nemá přitom smysl sledovat soběstačnost státu ve vepřovém mase, sýrech nebo zelenině, když v propojené Evropě zboží jezdí sem tam. Spotřebitelé nakupující v přeplněných obchodech nepoznají, že schopnost české produkce pokrýt domácí spotřebu potravin klesá. Plně si vystačíme jen v hovězím mase a mléku, na hranici je mouka. Sedmdesátiprocentní soběstačnost uvádí statistika u sýrů. U drůbežího masa, brambor a ovoce mírného pásma pokryje tuzemská výroba spotřebu zhruba ze tří čtvrtin. Kolem šedesáti procent se pohybuje soběstačnost u vepřového masa. U zeleniny představuje pouhých třicet procent.
Zatímco agrární lídři varují před klesající soběstačností v produkci potravin, současně fandí plánům státu, jak stále více půdy vyřadit z užívání pro lidskou obživu a zabrat pro bioenergetiku. Kukuřice do bioplynek, řepka na bionaftu, obilí na biolíh, šťovík do kotlů a další biomasa mají během deseti let obsadit až milion hektarů. To je skoro čtvrtina veškeré zemědělské půdy.
VELKÝ BOX:
Jak si pěstovat svého sedláka
Lidé z měst si předplácejí úrodu a zajišťují živobytí venkovským rodinám
Když se řekne komunitou podporované zemědělství, věděli by, o čem je řeč, spíše spotřebitelsky vyspělí Francouzi, Britové, Němci či Američané. Zákazník si „pěstuje“ svého sedláka, když si u něj objednává zeleninu, sýry či maso na celou sezonu a předem si dodávky předplácí. Partnerství je výhodné pro obě strany. Sedlák má jistý odbyt a ví, kolik čeho produkovat. Spotřebitel – obvykle z města – má pravidelný přísun čerstvých a zdravých místních potravin. Přitom ví, že za „předplatné“ nemusí dostat vše, co si objednal, když se právě neurodí. Se zemědělcem sdílí rizika, která s sebou nese hospodaření závislé na rozmarech počasí.
„Nebýt úzkého spojení s našimi zákazníky, nikdy by si náš statek nemohl dovolit vyrábět více než padesát druhů zeleniny, třicet druhů sýrů, množství obilovin a dalších produktů. A nebýt přitom závislý na dotacích a odkázaný na cenové výkyvy globálního trhu,“ pochvaluje si Mathias von Mirbach ze statku Kattendorfer Hof nedaleko Hamburku. Ve Francii, kde je rozvinutý systém AMAP, podporuje svého sedláka na dvě stě tisíc spotřebitelů. V síti je zapojeno asi osm tisíc farem.
Nedozrálí Češi
Češi k tomuto netradičnímu pojetí potravinové suverenity zatím nedozráli. A přes skandály s dioxiny a různými problémy průmyslového zemědělství zřejmě ještě dlouho nedozrají. „Je to velice dobrá myšlenka, ale z Francie jednoduše nejde přenést k nám. Lidé jsou tu nedůvěřiví a je pro ně nepřijatelné, aby půl roku dopředu skládali peníze,“ říká biofarmář Karel Tachecí z Budyně nad Ohří na Litoměřicku. Jak funguje zemědělství v rukou spotřebitele, na sobě testuje třetím rokem. Na zakázku pěstuje především zeleninu. „Někteří zákazníci s námi setrvávají, někteří tento způsob vyzkoušejí a opustí, ale přicházejí zase jiní. Velký problém také je, že řada lidí vůbec nerozlišuje bio a konvenční zeleninu,“ poukazuje ekosedlák. Peníze předem, za něž kupuje semena, se hodí. „Naštěstí jsem nikdy nebyl v takové tísni, že bych na ně byl odkázaný. Určitě je to dobré k tomu, že lidé předplacenou zeleninu vždycky odeberou. Když někam odjedou a nemohou si předplacené zboží vyzvednout, pošlou známé,“ popisuje zkušenosti Tachecí. Alena Karafiátová z ekofarmy Dvůr Vyšínek u Zlonic u Prahy letos s tímto systémem začíná. Má pět předplatitelů. „Jen zlomek z našich zákazníků je ochoten nést riziko, že se neurodí,“ zjišťuje farmářka. Lidé jsou zvyklí jezdit pro zeleninu, ovoce a vajíčka přímo do dvora. „Předem zaplatí nanejvýš jednu bedýnku,“ dodává Alena Karafiátová. Nouzi o zákazníky nemá, ale potřebovala by peníze na jarní práce. V době, kdy jsou nejvyšší výdaje za osiva a ruční práci, nemá dvůr příjmy. Toto období by se snáze překlenulo s předplatným. „Česká republika má kapacitu, aby uživila všechny obyvatele. Zemědělskou půdu ale nevyužívá dobře, což nyní vidíme na lánech řepky a přemnožené fotovoltaice,“ konstatuje Jan Valeška z Pro-Bio Ligy, který v Česku šíří myšlenku komunitou podporovaného zemědělství. Vidí v ní jednu z cest pro zdejší menší farmy. „Ve chvíli, kdy touha spotřebitelů po místní zelenině bude tak velká, začnou ji zemědělci pěstovat místo obilí,“ věří Valeška. Zatím pomáhá testovacímu letu průkopníků – statku Tachecích a Dvoru Vyšínek. Francouzi se přímou podporou sedláků snaží zabránit zániku drobných rodinných hospodářství. České zemědělství je ale odlišné než jinde v Evropě, dominují tu velké podniky, na které se myšlenka komunitou podporovaného zemědělství naroubovat nedá. Valeška tedy nabízí dvě možnosti: „Buď mohou spotřebitelé podporovat malé hospodáře, nebo si skupina lidí přímo koupí farmu. Tak se to děje třeba v Anglii.“
