Vyprávěl se za bolševika vtip hořký jako dvojitý fernet: 1) Nemysli. 2) Když myslíš, tak nemluv. 3) Když mluvíš, tak nepiš. 4) Když píšeš, tak nepodepisuj. 5) Když podepíšeš, tak se nediv.
Nabízenému cynickému poučení se -jako pohříchu lecčemu dalšímu z té doby - s mírnými stylistickými úpravami vede pozoruhodně dobře i dnes. Jedna z mnoha možných parafrází by mohla začínat: Nevypisuj referendum.
I zběžný pozorovatel si musel povšimnout, že v druhé dekádě 21. století se začaly dít s přímou demokracií divné věci. Řeč je o důležitých referendech ve velkých zemích (sorry, Komorské ostrovy); jinak se takových hlasování po světě koná habaděj.
Přečtěte si komentář: Brexit a nepříliš prozíravý posměch
Namátkou, jen loni takto Lichtenštejnci odmítli zaplatit lyžařský závod Tour de Ski a Irové si povolili klení a potraty, zatímco na řečených Komorských ostrovech lidové hlasování odstranilo povinnost občas střídat prezidenty a Aljaščané hrdě odmítli představu, že by muži měli močit na pánských záchodcích a ženy na dámských.
O takových referendech řeč milosrdně nebude; berme jako fakt, že se lidstvo víceméně smířilo s tím, že legislativa není lepší než lidé, kteří ji vytvářejí. Kromě toho se však množí referenda závažná s patřičně seriózními důsledky.
Jeden vzorec, dvě verze
Často se přitom opakuje týž vzorec ve dvou obměnách. Podle první verze vláda, kterou zbytek světa považuje za zhruba rozumnou, vypíše referendum v očekávání úspěchu (jejž by zbytek světa přivítal) a pak překvapivě prohraje; následují zmatek a zmar. Podle druhé verze vypíše referendum vláda, kterou zbytek světa považuje za pološílenou; ta bez problémů prosadí svou.
Začněme matkou všech průšvihů z první kategorie, britským referendem o brexitu. Víme, že je v roce 2016 vypsal tehdejší ministerský předseda David Cameron, aby měl klid ve vlastní partaji, a podcenil je. Abychom byli úplně fér, je třeba uznat, je to zřejmé především při retrospektivě. Referendum o brexitu je první, které britská vláda kdy prohrála.
Přidejte k tomu i příznivá čísla z průzkumů veřejného mínění a začne být optimismus ministerského předsedy pochopitelný. Jak jsme však viděli, neposloužil mu dobře. Když se jeho kamarád a konkurent Boris Johnson postavil za brexit, najednou bylo pozdě.
I Johnsonovu zradu by však Cameron byl mohl ustát, nebýt jiného faktoru, jejž tento text považuje za klíčový. Zatímco „remainers“ v čele s ministerským předsedou vysvětlovali, jaké všechny byrokratické výhody Londýnu plynou z členství v EU, Johnson a jeho „leavers“ - obrazně řečeno - sborově zpívali God Save the Queen. „Ať je vítězná, šťastná a slavná“ sice není zrovna konkrétní politický program, ale má to strašlivou emocionální váhu. Slavný výrok Margaret Thatcherové na adresu Evropské unie „I want my money back“ se proměnil v „taking back control“. Kdo by to nechtěl; požadavek, ať „vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český“ není nic jiného.
Cameronův zásadní trabl spočíval v tom, že jeho střízlivý argument (zhruba „tušíte vůbec, co by bylo za vopruz rozvazovat všechny ty smlouvy? Pojďte se na to vybodnout“) byl krátký na emocionální axiom, byť v tomto případě lživý. Emoce totiž na fakta mnoho nedají. Dobře, tak Slavia porazila Spartu 5:0, ale zkuste mi coby starému sparťanovi namluvit, že klub z Letné nebyl celý zápas lepší.
Římská obrana
Necelého půl roku po Cameronovi skončil kvůli referendu jiný šéf vlády země G7, Ital Matteo Renzi. I on spojil své setrvání ve funkci - setrvání docela žádoucí; ač levičák, vedl si v nelehké době zdatně - s výsledkem lidového hlasování, tentokrát o ústavě. Šlo o to, že nový systém měl podstatně posílit vítěze voleb a zkrouhnout roli Senátu. V italských podmínkách, kde se premiéři střídají pomalu ob týden (zatímco Německo mělo od roku 1982 tři spolkové kancléře, v Itálii se za tu dobu šéf vlády měnil celkem jedenadvacetkrát), to dávalo smysl.
Renzi si najal amerického experta Jima Messinu, který předtím pracoval pro Baracka Obamu a Davida Camerona a později dovedl k volebnímu neúspěchu i španělského premiéra Mariana Rajoye. Messina pro Renziho vymyslel americká hejblátka typu zapojení Facebooku, ale ničemu nepomohl.
Analýza Ilony Švihlíkové: Itálie není Řecko. Proč Brusel opakuje stejnou chybu?
Když premiér nápad s referendem v půli roku 2014 ohlásil, jeho počínání v úřadě schvalovalo 74 procent Italů; v tamních poměrech neuvěřitelné číslo. Zhruba 65 až 72 procent jich tehdy schvalovalo i navrhovanou změnu ústavy. Renzi pak už jenom ztrácel. Těžko mu to vyčítat - dluhové kleště, banky sotva držely při sobě, do toho statisíce uprchlíků; žádný politik by si tou dobou mnoho popularity nevydobyl.
V říjnu 2016, měsíc před referendem, nalehl Renzi na meč. Řekl, že když jeho referendum nebude schváleno, odstoupí z funkce a odejde z politiky. Tou dobou jeho počínání v úřadu schvalovalo jen 40 procent lidí. Když jste celkem nepopulární politik, neposloužíte věci, když hrozíte odchodem. Co v tu chvíli dělal premiérův poradce Messina, není jasné; asi byl na Facebooku.
Hlasování dopadlo, jak dopadnout muselo: pro bylo 40 procent, proti 59 procent. Renzi pak svůj slib splnil. Jeho čest tak zůstala zachována, ale Itálie se od následujících voleb musí pasovat s vládou polotroglodytů z Hnutí pěti hvězd.
Kolumbijský debakl
Mezitím v říjnu téhož roku hlasovali v referendu Kolumbijci. V sázce bylo mnoho: ukončení půl století starého konfliktu s ultralevicovými teroristy z FARC. Prezident Juan Manuel Santos tehdy ozbrojencům nabídl, zhruba řečeno, beztrestnost a politické zastoupení výměnou za ukončení násilností. Koncem srpna Santos a jeho lidé se zástupci FARC dohodu v Havaně podepsali a prezident vzápětí vyhlásil referendum na 2. října. Podle průzkumů měl plán podporu 62 procent lidí.
O měsíc později bylo všechno jinak. Povstala pravice, vedená exprezidentem Álvarem Uribem, a že s teroristy se nejedná a FARC musí být do mrtě poražena. Někteří Santosovi odpůrci dokonce přišli se zajímavou argumentační linií, že prezidentův plán nepočítá s Ježíšem. Že to nedává smysl? Možná nedává; ale plán v referendu neprošel, byť ještě těsnějším rozdílem než v případě brexitu (rozdíl čítal 1,1 milionu hlasů; v Británii 1,3 milionu).
Makedonský eintopf
Jiný příběh zažil loni makedonský premiér Zoran Zajev. Vyhlásil referendum o změně názvu státu na Severní Makedonie, aby ukončil dlouhotrvající spor s Řeckem. Proč ne, nakonec; žádná Jižní Makedonie sice neexistuje, ale pokud to v Aténách udělá někomu radost, Makedoncům to vyhovovalo. Ostatně bylo to z louže pod okap: jmenovat se Bývalá jugoslávská republika Makedonie, jak se zemi muselo na mezinárodní scéně říkat, taky není žádná výhra.
Zajev však spojil dohodu s Řeckem s úmyslem vstoupit do Evropské unie a NATO. „Jste pro členství v EU a NATO prostřednictvím přijetí dohody mezi Makedonií a Řeckem?“ zněla otázka, zřejmě nejnesmyslnější v dějinách otázek.
Čtěte také: Když se kradou volby
Vyvolává dojem, že pro členství v obou organizacích je dohoda s Řeky nikoli nutnou, nýbrž postačující podmínkou. Kromě toho nedává prostor pro názor lidí, kteří by se rádi dohodli s Aténami, rádi by vstoupili do Unie (případně obojí), ale nestojí o NATO. A konečně, z hlediska taktického, opomíjí ruský faktor.
Hned, jak vyšlo najevo, že Zajev uvařil aliančně-unijně-řecký eintopf, pustila se do práce armáda ruských internetových propagandistů. Podle Financial Times kdosi našel stovky účtů na Facebooku a Twitteru, jejichž stopy směřovaly do Ruska a které se věnovaly jen referendu vyzývajíce k jeho bojkotu.
Zajev totiž určil, že k platnosti výsledků potřebuje hlasování dosáhnout alespoň padesátiprocentní účasti. Ruští trollové a s nimi makedonští opoziční politici pochopili, že většina lidí chce na otázku, byť zmrzačenou, odpovědět kladně; snažili se tedy význam hlasování zpochybnit. Dopadlo to remízou. Čtyřiadevadesát procent voličů odevzdalo „ano“, ale dohromady jich přišlo hlasovat jen 37 procent. Premiér Zajev poté pravil, že co má jako být, a s odřenýma ušima prohnal zákon parlamentem; jeho mandát v klíčové věci EU a NATO však byl nezvratně oslaben.
Řecký obrtlík
Možná se makedonský boss nechal inspirovat kouskem, jejž předvedl tři roky předtím jeho protějšek z jednání s Řeky - tamní premiér Alexis Tsipras. V lednu roku 2015 jej ostré vystupování proti mezinárodním věřitelům Řecka v čele s MMF a EU vyneslo do premiérského křesla. Hned na jaře se však s věřiteli dohodl na tvrdém scénáři splácení řeckých dluhů (ne tak tvrdém, jak věřitelé původně požadovali, ale pořád vyžadujícím slušné primární rozpočtové přebytky).
Přečtěte si: Jak stvořit ďábla aneb Proč se Soros stal Orbánovým otloukánkem
Vzápětí nechal těmto věřitelům spadnout čelist, když o řečené dohodě vypsal doma referendum – a co víc, sám se postavil do čela kampaně za její neschválení (to fakt nevymyslíte). Dosáhl svého: 61 procent Řeků dohodu v červnovém hlasování odmítlo. Týden poté pak Tsipras šokoval pro změnu své krajany, když znovu otočil o 180 stupňů a přijal ještě tvrdší požadavky věřitelů, než o jakých mluvila původní dohoda. A snad největší překvapení je, že ve funkci přežil a letos půjde jako lídr své strany Syriza do dalších voleb.
Argument versus axiom
A pak jsou tu referenda druhé verze. To jsou taková, jež vypisují vlády, které drží moc pevně v rukou, ať se to komu líbí, nebo ne. Takové vlády naopak nemají problém v referendech vítězit. V Maďarsku se v roce 2016 vyslovilo 98 procent lidí proti přijímání uprchlíků, jak to chtěl premiér Viktor Orbán (ačkoli jich nakonec přišlo hlasovat méně, než se čekalo). V témže roce nechala thajská armáda schválit ústavní změny, jež jí daly podstatně více moci. O rok později byla většina Turků (byť těsná) pro prohlášení prezidenta Erdogana de facto doživotním sultánem s neomezenými pravomocemi. A tak dále.
Co z toho plyne? Zaprvé, je zjevné, že pokud už se rozhodnete referendum pořádat, měl by to být sakra dobrý důvod (jako v Itálii), a ne frivolní (jako v Británii). Matteo Renzi může zemřít jako muž, který udělal, co mohl; David Cameron se nejspíš dočká konce svých dnů jako autor nejhurónštějšího vlastního gólu, který politika pamatuje.
Zadruhé, k úspěchu potřebujete několik ingrediencí. Ať už vypíšete referendum o pracím prášku, nebo o členství v EU, je to vždy hlasování o vás osobně. Nejste-li silní v kramflecích, jako nebyl Kolumbijec Santos, na referendum zapomeňte.
Čtěte esej O šimpanzích a želvách
Další ingrediencí je správné nastavení pravidel hlasování - to obvykle máte ve své moci. Namísto referenda, jež je z definice závazné, můžete vyhlásit pouze plebiscit, jehož výsledky se řídit nemusíte (ač v angličtině se tento rozdíl bůhvíproč stírá). Můžete nastavit vyšší laťku úspěšnosti, než je 50 procent odevzdaných hlasů, či naopak můžete snížit práh pro platnost hlasování. To by bylo pomohlo Makedonci Zajevovi.
Především se však nesmíte dostat do situace, že půjdete rozumným argumentem proti emocionálním axiomům. Aby nevznikla mýlka, tyto axiomy mají na světě své dobré místo. Nebýt jich, naše manželky by stály ve frontě před vilou Leonarda DiCapria; fotbalovými stadiony by namísto chorálů zněl šum přepočítávání koeficientů; naše děti by nechtěly plyšáky roztomilé, nýbrž dobře zpeněžitelné; nechtěli bychom navštěvovat místa půvabná, nýbrž výhradně levná a nablízku. Svět by byl nepoměrně chudší.
Tytéž axiomy však nemají počítat daň z přidané hodnoty, výši úrokových sazeb a výhodnost příslušnosti k mezinárodním ekonomickým a bezpečnostním strukturám. Amygdala se osvědčuje při identifikaci bezprostředního nebezpečí a reakci na ně. Může pomoci při výběru partnerky, není však vybavena pro rozumnou diskusi o detailech splátkového kalendáře a bezpečnosti jaderné elektrárny.
Charakter dnešního politického boje se však bezvýhradně řídí pravidly komerčního marketingu, jenž ví, jak oslovovat emoce namísto rozumu. Bylo by nám patrně všem lépe, kdyby racionalita měla v politickém rozhodování mas větší slovo; ale fakt je ten, že nemá. Můžeme kritizovat sociální sítě za vydatné přispění k takovému stavu, co se do nás vejde, mnoho tím však nezměníme. Informační společnost informace tvoří a hltá, ale zároveň na ně kašle.
Zdá se tedy, že pokud necháte oponentům prostor pro emocionální převahu (navíc zužitkovatelnou v jediném volebním dnu a tudíž nekonfrontovatelnou s fakty běžným politickým procesem, jako je tomu u voleb), nemůžete v dnešním referendu obstát. Technologové moci, pro něž je tento typ práce alfou a omegou účasti na politickém životě, to samozřejmě z definice dobře vědí.
Pokud se podle toho nezařídíte, pak -inu, pak se nedivte.
Čtěte také:
Na útěku před brexitem. Británie přichází o více než 200 tisíc pracovních míst
Komentář: Theresa, jedině Theresa
Brexit a propad libry trápí fotbalisty. Chtějí mít smlouvu v eurech
Další dopady tvrdého brexitu: EU by nemusela uznat britské řidičské průkazy
Esej: Divadlo Za kanálem
