Donedávna platilo, že byl-li někdo označen za vola, jednalo se o osobu nepříliš duchaplnou, často působící škody, leč bez zlého úmyslu a nad jeho chováním bylo lepší mávnout rukou. Odkazovalo to celkem věrně k osobnostnímu profilu dobytčete, které člověka věrně provází po dlouhá tisíciletí. Aktuálně je ale vůl nebo mladý býček či jalovice něčím úplně jiným.
Stal se děsivým nepřítelem planety a hrozbou pro přežití lidstva. A naposledy toto přehodnocení potvrdila autorita po Nejsvětější Trojici nejvyšší - klimatický panel OSN.
Důvod je prostý. Je jich hodně a jsou přežvýkaví, což znamená, že produkují značné množství střevních plynů, zejména metanu, který patří mezi nejďábelštější skleníkové plyny. A zlí lidé jich, tedy těch přežvýkavců, jedí stále více. Nebo přesněji jí je o dost více lidí než dříve.
A nejenom kvůli růstu lidské populace. Po světových pastvinách a kravínech se jich krmí čtyři miliardy a v roce 2050 jich má být už miliard šest. Dnes jsou to dva lidé na jednu krávu a za třicet let už to vychází zhruba jen 1,6 člověka na dobytče.
Po zákazu uhlí, dieselů a benzinu je tak skot domácí logicky na řadě. A nejen skot. Terčem je veškeré maso, zejména to červené.
Největší ohlas tento nápad sklízí samozřejmě v Evropě. V Německu i jinde vznikají typicky zelené nápady na dodatečné zdanění masa a ve Francii či Británii jsou řezníci už nějaký čas terčem veganských teroristů. Nicméně pokud je konzumace masa hříchem, tak Evropa zase tak moc nehřeší. Průměrná spotřeba hlavních druhů masa dosáhla v evropské osmadvacítce zhruba 69 kilogramů oproti americkým 98 kilům. Jde v tomto případě o data OECD, která nezahrnují například ryby, zvěřinu či některé další méně běžné druhy. Statistici přitom počítají tzv. maso na kosti, tedy spotřebu zvířete pouze zabitého a vyvrženého. Skutečná spotřeba masa je nižší. Navíc v čase je tato statistika drobet zkreslena, protože zemědělci šlechtěním dosahují vyšší výnosnosti, tedy zvýšení podílu čistého masa oproti tuku a kostem.
Navíc různé statistiky vykazují různé hodnoty, zjevně podle zvolených metodik. Čísla OECD zpracovaná ve spolupráci s Organizací pro výživu a zemědělství (FAO) jsou asi pro mezinárodní srovnávání nejpoužitelnější.
Jako po okupaci
Pokud bychom se v Česku chtěli do tohoto soutěžení ve zříkání se živočišné stravy zapojit, mohli bychom se chlubit, že už máme odpracováno. Česká spotřeba masa na hlavu klesla totiž podle Českého statistického úřadu za posledních třicet let o pětinu. A u hovězího je tento pokles ještě dramatičtější. Jeho spotřeba kulminovala v roce 1987 téměř na 31 kilogramech, přičemž v současnosti sní jeden tuzemec v průměru pouze 8,4 kilogramu, což je i pod evropským průměrem, který činí kolem 11 kilogramů. Pro srovnání: největší žrouti hovězího žijí za Atlantikem, konkrétně jsou to Argentinci s téměř čtyřiceti kily, Paraguayci s 27,3 a Brazilci s 25,9 kilogramu.
V Česku jsme se tak vrátili hluboko do historie nedostatkového Československa, kdy sehnat slušné maso býval docela problém. Celkovou spotřebou jsme na úrovni roku 1971, tedy v době krátce po okupaci sovětskými vojsky. Prezidentem už sice nebyl Antonín Novotný, autor legendárního výroku „Maso bude vbrzku“, ale lidé se tehdy stále ještě navzájem s jedovatým humorem dotazovali, kde to Brzko leží. V té době byla spotřeba hovězího na trojnásobku současné hodnoty, tedy na 24,4 kilogramu ročně.
Pokud bychom se chtěli vydat do doby, kdy jsme snědli méně kraviček než dnes, museli bychom zřejmě někam hluboko do dob první světové války. Pozoruhodné také je, že třeba telecí maso začala statistika vykazovat v roce 1936, tedy až po hospodářské krizi, nicméně na tehdejších 3,1 kilogramu dnes nedosáhneme ani náhodou. V roce 2017 činila spotřeba pouhých deset deka na osobu. V bídném roce 1950 jsme ho snědli tři a půl kila a ještě v roce 1970 to byla více než dvě kila.
Opačný vývoj prodělala drůbež. Poprvé v roce 1936 jsme vykázali 2,2 kilogramu na osobu. Kolem roku 1960 se spotřeba pohybovala kolem čtyř kil ročně, v sedmdesátkách jsme zkonzumovali už přes deset kilo, až jsme vystoupali na dnešních více než 27 kilogramů.
Asi moc nepřekvapí, že českou stálicí s jakýmsi plynulým vývojem je vepřové, které hranici třicetikilové spotřeby překročilo před druhou světovou válkou, na konci reálného socialismu se přehouplo přes čtyřicet kilo a kolem aktuálních 42 kilogramů se držíme už desítky let.
Celý postkomunistický dvacetikilový pokles české konzumace masa se tak fakticky odehrál na tom údajně klimaticky nejhorším hovězím. Mělo to v zásadě dvě příčiny. Jednak ekonomickou, kdy hovězí zdražovalo rychleji než vepřové, o kuřecím nemluvě. A také zdravotnická osvěta, jejíž podstatou bylo, že kdo jí moc červe ného masa, másla a vajec, prostě brzy umře. Slavný „vědecký konsenzus“ o smrtonosnosti cholesterolu sice padl už před pár lety, ale dopad na spotřebu masa ve vyspělém světě stále trvá a klimatická panika spolu s aktivisty brojícími za „práva“ zvířat budou tento trend bezesporu posilovat.
Maso má úroveň
To ale neznamená, že to bude mít nějaký zásadní vliv na objem toho, co zkonzumuje celé lidstvo. Vyspělý svět je totiž dávno v menšině, která se bude už jen zmenšovat. Celosvětově spotřeba masa samozřejmě roste. Podle OECD dosáhla průměru 34,3 kilogramu na hlavu, což je pořád ani ne polovina spotřeby v Česku. Ale poroste dále, aš už si o tom klimatologové myslí, co chtějí. Je to logicky spojeno s růstem životní úrovně. A když to dopočteme růstem populace v rozvíjejících se zemích, dojdeme k obřím cifrám. Podle většiny pramenů stoupla za posledních padesát let spotřeba masa na planetě z nějakých sedmdesáti milionů na dnešních 327 milionů tun. Ve stejném období počet obyvatel planety vzrostl z necelých čtyř miliard na téměř osm. Spotřeba masa tak roste dvakrát rychleji než počet lidí.
A jsme zase u těch stád ničících klima, která způsobují sucho a hlad, protože dobytek potřebuje mnoho vody a výroba jedné kalorie skrze krávu je na přírodní zdroje mnohonásobně náročnější než výroba jedné kalorie třeba ze sóji- Jenže shodou okolností aktuální zkušenost Česka dokazuje, že živá příroda je o něco složitější než velká klimatologická násobilka.
Jednou z významných příčin vysychání české krajiny je totiž současná podoba zemědělství ovlivněná významným poklesem stavů skotu a prasat, kterých ubylo ještě mnohem více, než by odpovídalo poklesu spotřeby masa. A s tím poklesla i domácí produkce a užití hnoje a kejdy. Z podestýlky se stala biomasa, která se ekologicky v boji s klimatem spaluje v teplárnách, a sedláci mají byznys.
Organická hmota pak chybí v půdě a živiny, které rostliny potřebují, při tečou obrazně řečeno ropovodem Družba. Produkty chemiček jsou dnes velmi pokročilé, ale ani v nejmodernějším Cereritu či NPK se vám prostě žížaly množit nebudou.
Na to, aby vám to došlo, nemusíte být zrovna doktor přírodních věd.
Kráva prostě opravdu spotřebuje hodně vody, ale bez ní vodu v zemědělské krajině mít nebudete. A pak nebudete mít ani ten hrách, ze kterého dnes průkopnické potravinářské firmy dělají hamburgery a další pseudomasné dobroty, po nichž spotřebitelé v produkci metanu začnou dohánět i ten hovězí skot. Takže Česko by k dosažení nějaké rozumné rovnováhy zjevně potřebovalo chovat více dobytka, než chová dnes. Což neznamená, že v jiných zemích to není opačně.
Věda je omylná
Nicméně i jiné, podstatně významnější zkušenosti naznačují, že dobytek je pro planetu mnohem méně nebezpečný než vědecké řízení klimatu. Například i po letošních rekordních požárech budou pralesy v Amazonii, po jejichž okrajích se pasou největší stáda dobytka, co kdy žila na planetě, v lepším stavu než deštný prales v jihovýchodní Asii. Na jeho zničení se dobytek nepodílel, na rozdíl od vědecky podložené (a nyní opět zavržené) podpory výroby a spotřeby biopaliv z palmového oleje.
Věda je zkrátka mocný nástroj lidstva, který ho posouvá vpřed dějinami, zlepšuje podmínky života člověka a zásadně mu pomáhá spravovat své záležitosti.
Má ale jednu neoddiskutovatelnou vlastnost příslušící lidskému poznávání. Je nekonečná a stále přináší objevy nových jevů a netušených souvislostí. A proto je také omylná. První dokumentovaný vědecký konsenzus panoval v tom, že země je placatá. Na to, že s jablkem padajícím na Newtonovu hlavu to mohlo být jinak, Einstein taky přišel až o něco později.
Pokus Vladimira Iljiče podle vědeckých poznatků Karla Marxe a Bedřicha Engelse vědecky řídit společnost s úžasným cílem vybudovat spravedlivý a beztřídní svět skončil známou katastrofou.
Pokus současných klimatistů řídit kromě společnosti i teplotu planety pak může skončit ještě hůř. Takže ty kravky ještě neodepisujme.
Pokud bychom se chtěli vydat do doby, kdy jsme snědli méně kraviček než dnes, museli bychom zřejmě někam hluboko do dob první světové války.
O autorovi| Pavel Páral, paralp@mf.cz
