Kdo čekal na poslední chvíli nějaké překvapení z výsledku amerických prezidentských voleb, musel být zklamán.
Naopak vítězství Baracka Obamy otevřelo cestu všem, kteří spojovali či spojují jeho jméno se „změnou a nadějí“, což byly nejčastější floskule, které Obama ve svých předvolebních vystoupeních neustále používal. Málem mu tato sázka na neurčitost a rozplizlost svých vyjádření nevyšla – John McCain jej již začal dotahovat, a dokonce předhánět.
Do toho však udeřila jako „vis maior“ bankovní krize. A ta se stala skutečným vítězem amerických prezidentských voleb. Republikánský kandidát John McCain se stal obětí americké ekonomiky potácející se v recesi, jeho vítězný soupeř Barack Obama se naopak díky ní může do dějin zapsat jako ten, kdo krizi, nejhorší od třicátých let minulého století, rázně uťal hlavu.
Posílila role státu v ekonomice
Paradoxní přitom je, že to byla právě odcházející republikánská administrativa Georga Bushe, která se sedmi sty miliardami přispěchala se zásadní pomocí americkému hospodářství. Přesto ale voliči usoudili, že to nestačí, a k dosavadní neoblíbenosti republikánů kvůli zahraniční politice se přidalo i přesvědčení, že nejsou schopni krizi zvládnout.
Mc Cain v podstatě nabízel jediné – snížení daní, které by rozhoupalo a znovu uvedlo v pohyb skomírající americkou ekonomiku. Proti tomuto liberálnímu názoru postavil Obama protinázor, že nelze neustále snižovat daně velkým korporacím a čekat, jaký užitek z toho bude mít celá Amerika. Tomu napovídá i snaha nasměrovat část prostředků věnovaných na boj s finanční krizí místo do bank a dalších peněžních ústavů přímo na pomoc těm, kteří nejsou schopni splácet hypotéky. Obama v podstatě nasliboval kdekomu cokoli – asi tak, jako to dělá Jiří Paroubek či další socialisté. Jak toho bude chtít dosáhnout, je věc jiná, protože své vize „lepší a bohatší Ameriky“ pro jistotu ve své kampani nijak nerozváděl.
Dá se ovšem předpokládat, že jeho recepty budou znamenat větší zásahy do ekonomiky a větší snahu po regulaci kapitálových toků a bankovnictví. Otázkou je, jak se podaří skloubit plány na tuto regulaci s plány, které mají někteří evropští politici, třeba francouzský prezident Nikolas Sarkozy, či předseda Evropské komise Manuel Barosso, který již vyslal signál, aby podobná jednání byla zahájena. Obamovo vítězství tak nepochybně posílilo pozice všech světových i našich domácích politiků, kteří volají po větší roli státu v ekonomické oblasti, po větším přerozdělování, větších a účinnějších regulacích.
Otevře se Amerika světu?
Od Obamy se vůbec očekává, že dosavadní amerikocentrismus prosazovaný Bushovou administrativou změní na spolupráci a dohodu USA se zbytkem světa. Tomu napovídá i jeho snaha přenést investice z oblasti těžařství, především získávání ropy, do oblasti obnovitelných zdrojů energie a zařadit tak USA na špici pelotonu boje proti klimatickým změnám. Do obnovitelných zdrojů energie chce Obama investovat až 150 miliard dolarů. Přesměrování tak masivních investic může ovlivnit celou globální ekonomiku. Snaha o koordinaci mezinárodního společenství při hledání odpovědí na globální otázky však může narazit na omezené zdroje, které nakonec Obamovi zůstanou v rukách, a kdy se bude muset rozhodovat, zda mají sloužit pouze potřebám Američanů, či zda mají pomoci řešit i mezinárodní problémy. Ze 700 miliard dolarů, které v Kongresu protlačila Bushova administrativa na vzkříšení finančního sektoru USA, totiž Obamovi podle analytiků zbude možná polovina.
K čertu tak mohou jít jednání WTO na snižování cel a dalších překážek v mezinárodní směně zboží. Na nedávném setkání se zástupci americké textilní lobby nový americký prezident například řekl, že nebude váhat se zavedením dodatečných dovozních cel, aby ochránil domácí výrobce. Kvůli recesi v USA i globální finanční krizi se Obama nepohrne do dalšího uvolňování překážek v mezinárodním obchodu. Pro země s ekonomikou dokořán otevřenou světu, jako je i ta česká, to není zrovna dobrá zpráva.
I přesto, že jsou Obamovy recepty na léčení krize populistické a socialistické, může paradoxně nakonec vstoupit do dějin jako ten, který nad krizí zvítězil. Stejně tak jako to bylo v případě jeho demokratického předchůdce F. D. Roosevelta. Samoočistné mechanizmy trhu jsou totiž daleko účinnější a silnější než jakékoli státní zásahy.
