Obama otevřel černou skříňku

Návrat k palestinským hranicím byl vždycky tabu

Prozradím tajemství – a trauma – které zná kdokoli, kdo se někdy vyjadřoval k izraelsko-arabskému konfliktu: ať napíšete cokoli, vždycky je to špatně a schytáte to od jedné nebo druhé strany. Zcela běžně od obou zároveň. Také Barack Obama dopadl stejně, když pronesl projev o Blízkém východě.
To hlavní, co jsem se dozvěděl, bylo, že „hodil Izrael pod autobus“, vytmavil mu barvitě pravděpodobný republikánský uchazeč o Bílý dům Mitt Romney. Nebyl sám. Naštvaný je izraelský premiér Benjamin Netanjahu a spousta dalších. Obamu kritizují proto, že řekl, že hranice Izraele a Palestiny by měly vycházet z těch z roku 1967. Tedy samozřejmě před šestidenní válkou, plus nějaké územní výměny. Je celkem záhadou, co na tom bylo tak paličského, protože to je postoj, který Američané zaujímali vždycky, jen to neříkali tak jasně. Koneckonců stejný názor mělo také hezkých pár izraelských premiérů.

Kouzelná formulka

Princip výměny území za mír je už dlouho považován za kouzelnou formulku, kolem níž by se jednou mělo točit mírové uspořádání. Samozřejmě za předpokladu, že k němu vůbec někdy dojde. A asi každý pochopí, že Izrael do téhle výměny nebude nabízet území někde v Grónsku. Jde pochopitelně o území obsazená v červnu 1967, tedy Gazu, okupovaný pravý břeh Jordánu a východní Jeruzalém.
Když o téhle výměně hovořil svého času Bill Clinton, byl označován za nejlepšího obhájce zájmů Izraele. George W. Bush prohlásil totéž, přesto i jeho Izrael hodnotil jako pevného spojence. Proč tedy teď tolik hněvu na hlavě Obamy?
Především všichni před ním hovořili diplomatičtěji. Čtyři číslice, které dohromady dávají letopočet 1967, byly vždycky tabu. Nějak se to obešlo, přitom se myslelo totéž.
Navíc je tenhle problém i jeho řešení cosi jako svár srdce a rozumu. I skalní fanda Izraele chápe, že jednou by se měl vyřešit, protože nevyhnije a nedá se vysedět. Ve skrytu duše dobře ví, že jediné rozuzlení je předat Palestincům výše uvedená území. Jenže to neřekne nahlas, protože to má dva háčky.
Když k tomu dojde, zbude z Izraele jen nudle podél pobřeží, těžko bránitelná, protože na jednom místě bude židovský stát široký jen necelých třicet kilometrů. To je z vojenského hlediska – a to musí Izrael brát po zkušenostech z 63 let své existence vážně – příliš velké riziko. Zvlášť když není nikde psáno, že tím všechno skončí. Cílem mnoha Arabů přece není návrat okupovaných území, ale pořád ještě smetení Židů do moře. Ne náhodou nazval někdejší izraelský ministr zahraničí Abba Eban linie, jaké byly před šestidenní válkou, „osvětimskými hranicemi“.
Ale princip výměny území za mír dokonce tak nějak přijímá i Netanjahu, byť s mnoha připomínkami a přesvědčením, že Palestinci by neměli dostat sto procent území, což zní rozumně, protože situace už není taková jako před desetiletími.

Kde je problém?

Lidé z Netanjahuova okolí prohlásili, že Obama nerozumí realitě. Řekl totiž, že nejdříve je třeba stanovit hranice a vytvořit bezpečnostní záruky, pak se budou řešit další věci, tedy problém Jeruzaléma či uprchlíků. Jenže Jeruzalém je jasný – a svým způsobem neřešitelný. Je pro obě strany svaté město a symbol toho, kdo z banku nakonec získá víc. Uprchlíci jsou semtex doutnající pod mírovým procesem: arabští vůdci se na nich provinili tím, že jim vždy říkali, že se vrátí domů, a tak mnozí nezakládali pevné existence. Bez jejich uspokojení nebude tenhle gordický uzel nikdy uspokojivě rozmotán. Ale když se do Izraele vrátí, změní tam zcela demografickou rovnováhu. A když Izrael bude chtít zůstat demokratickým, stane se jednou víc arabským než židovským státem.
Má to ale i druhou stránku. Pokud Izraeli zůstane okupovaný Západní břeh, hrozí mu totéž. Zabrání tomu pouze tím, když bude upírat politická práva tamním Arabům navždy. Ani to není dobrá a důstojná vyhlídka.
Celkově však zní námitky v tomto směru rozumně: Izrael si nemůže dovolit předat Palestincům hlavní cenu, tedy území, a pak s nimi jednat o detailech, které mohou podkopat mír.
Druhé nedorozumění je obecnější. Vychází z opačného chápání arabských revolucí. Obama je Američan, tedy idealista. A tak má v krvi vnímat změnu, zvláště tohoto druhu, jako vítanou příležitost, z níž lze hodně vytěžit. Netanjahu je Izraelec. Jeho národ má historickou zkušenost, že každá změna je spíše k horšímu a že ať to dopadne jakkoli, stejně po nás pořád půjdou. Proto si myslí, že regionální vření není důvod k oslavě, ale ke zvýšení opatrnosti. Málokdo by mu tenhle názor asi uměl vyvrátit – jednoduše proto, že Netanjahuovi by dějiny posloužily mnohem větším arzenálem argumentů.

Minimarshallův plán

Podle komentářů se Obamův projev týkal hlavně Izraele a Palestinců. Ve skutečnosti se zaměřil hlavně na arabské revoluce. Tohle však nikoho moc nevzrušilo, protože to byla opožděná reakce a navíc k věcem, na jejichž průběh Američané zatím nemají příliš vlivu. Navíc ukázal, jak mají svázané ruce a jak se jejich posvátné principy dostaly do střetu s praktickou politikou.
Bylo to poznat ne z toho, co Obama řekl, ale z toho, co neřekl. Ačkoliv opěvoval svobodu a demokracii, kterou svržené režimy držely pod příklopem, vodotěsným jak dveře do ponorky, neřekl ani slovo o Saúdské Arábii a dalších režimech, jež do téhle skupiny taky patří a stále si svůj příklop drží. Američané většinou obvykle téměř automaticky podporují demokracii, ale obvykle taky téměř automaticky podporují své spojence v regionu. Nemohou si podkopávat vlastní židli. A tak kritizují Libyi nebo Sýrii, ale o Bahrajnu, kde mají základnu, hovoří jen otcovsky nabádavě. Jistě, počet mrtvých tam nelze srovnat s oběťmi režimů Kaddáfího a Asada, ale princip je stejný. Amerika nyní nemá v arabském světě zrovna dobrou pozici. Lidé v zemích, kde proběhly revoluce, jí nemohou zapomenout kamarádství s jejich vládci. Otázka, proč Američané něco nepodnikli, když věděli, jaká je podstata režimů jako třeba toho v Egyptě, je z pohledu Arabů namístě.

Druhá věc je, že Američané, kteří přišli o své regionální spojence, vlastně nevědí, co se z toho pro ně vyklube. Pryč jsou naivní iluze, že arabské jaro bude cosi na způsob roku 1989, jenž do východní Evropy přinesl demokracii. Už je jasné, že to může skončit v horším stavu, než to bylo.
Arabové jsou frustrovaní. I oni byli naivní. Mysleli si, že revoluce všechno rychle změní k lepšímu. Arabské jaro totiž nebylo o svobodě, jak se na Západě opět naivně hlásalo, ale o touze mít práci a lepší existenci. To se lusknutím prstů nedostavilo, a tak po euforii hrozí kocovina. Například vlády Tuniska a Egypta nejsou schopné vyčarovat statisíce nových pracovních míst. Ale Obama jim s tím chce pomoct.
Protože všichni řešili Izrael a Palestince, skoro nikdo si nevšiml, že Obama hovořil o jakémsi Marshallově plánu pro Blízký východ. Myšlenka je to hezká: když se dá mladým rozhněvaným mužům práce, nestanou se kořistí islamistů.
Jenže Amerika má spoustu vydání. A tak by bylo dobré Marshallův plán psát tentokrát hodně malými písmeny. Egypt má dostat dvě miliardy dolarů, Tunisko několik milionů.
Upřímně řečeno, to je nic.