V současné situaci není jiná alternativa než agresivní fiskální politika
Hlavním tématem nové americké administrativy během prvního roku vládnutí bude s určitostí hospodářská krize. Troufám si také tvrdit, že celková úspěšnost Obamova kabinetu bude ex post hodnocena téměř výhradně na základě toho, zda se mu podaří jí čelit.
Ve snaze řešit dopady krize podnikla Obamova vláda rychle první kroky. Ve středu 28. ledna schválila Sněmovna reprezentantů verzi stimulačního plánu předloženého prezidentem. Tento program zahrnuje soubor hospodářskopolitických opatření, fiskální stimul v hodnotě 819 miliard dolarů.
Řada amerických prezidentů byla během svého funkčního období konfrontována se špatným (zhoršujícím se) stavem domácí ekonomiky. V čem se tedy situace prezidenta Obamy proti předchozím případům liší? Za prvé, Obamovi předchůdci měli silného spojence – měnovou politiku Fedu. To pro současného prezidenta neplatí. Reálná schopnost centrální banky ovlivňovat ekonomiku je v současné chvíli výrazně omezená. Za druhé, rozsah problémů je řádově jiný, než tomu bylo v předchozích případech. Posledním americkým prezidentem, který byl nucen čelit podobně závažné situaci, byl Franklin D. Roosevelt.
Fed už příliš nepomůže Úrokové sazby Fedu jsou v podstatě na nule, dále již klesat nemohou. Obecně lze očekávat, že při takto nízkých sazbách bude úvěrová aktivita bankovního sektoru relativně vysoká. Toto jednoduché pravidlo dnes neplatí. Finanční trhy ovládá strach a nejistota. Důsledkem je, že ačkoliv Fed během posledního roku sazby dramaticky snižoval, úrokové sazby, za které jsou banky ochotny půjčovat dále, se naopak zvýšily. Řada „zdravých“ podniků dnes není vůbec schopna získat provozní úvěr na svoji činnost. Primárním cílem Fedu proto musí být obnovit úvěrovou aktivitu, o což také všemožně usiluje. Problémem měnové politiky dnes není pouze paralyzovaný úvěrový trh. Aby totiž transmisní mechanismus měnové politiky fungoval, je nutné, aby snížení úrokových sazeb vyústilo ve zvýšenou spotřebu domácností a tvorbu nových pracovních příležitostí. To dnes nelze očekávat. Vzhledem k aktuální situaci a velmi pesimistickým očekáváním pro nejbližší budoucnost je logicky ochota soukromého sektoru „utrácet“ nízká.
Středem zájmu fiskální politika V současné situaci tedy není jiná alternativa než agresivní fiskální politika. Co tedy přesně prezidenta Obamu čeká a co jeho program obsahuje? Jeho hospodářská politika musí mít v daný moment dvě priority. První z nich je tvorba nových (a uchování existujících) pracovních příležitostí. Druhou prioritou Obamova kabinetu musí být rychlé a efektivní řešení problémů finančního systému. Tým ekonomických poradců prezidenta veřejně deklaroval, že se při formulaci programu snažil naplnit tři klíčová kritéria. Za prvé, účinnost fiskálního stimulu musí být okamžitá. Za druhé, opatření musí být cílena na nízko- a středněpříjmové skupiny obyvatelstva. Za třetí, stimul musí být dočasný, negativní dopad na deficity veřejných rozpočtů by neměl překročit horizont maximálně dvou let. Všechny tyto parametry dávají v daný moment smysl, nejsem ale přesvědčen, že se je vždy podařilo stoprocentně naplnit. Plán měl představovat formu ‚první pomoci‘ nikoli „dlouhodobé léčby“. Bohužel se součástí balíčku okamžitých (a krátkodobých) opatření na podporu ekonomiky staly některé dlouhodobé priority Demokratické strany. Do této kategorie spadají především dotace alternativních zdrojů energie nebo některé výdaje na zdravotnictví. V důsledku toho se program vlastně snaží dělat příliš věcí najednou, což většinou nebývá dobrá strategie.
Co balíček obsahuje?
Amerika potřebuje nové pracovní příležitosti, a to hned. Situace je natolik vážná, že pokud se podaří udržet míru nezaměstnanosti během roku 2009 pod hranicí devíti procent, bude to považováno za úspěch.
Vzhledem k tomu, v jak zoufalé situaci se americká ekonomika nachází, je jasné, že obezřetnost ve vztahu k veřejným financím půjde tentokrát stranou. Propad agregátní poptávky – a tedy i zaměstnanosti – je obrovský, pokles HDP v posledním čtvrtletí roku 2008 činil meziročně 3,8 procenta. Potřebný nárůst veřejných výdajů, který by tento propad kompenzoval, bude vysoký. Vládní výdaje takového rozsahu v období nízkých daňových příjmů povedou logicky k vysokým deficitům veřejných rozpočtů.
Jaké konkrétní kroky Obamova balíčku se tedy soustředí na problematiku zaměstnanosti? Za důležitou část lze považovat plánované výdaje na infrastrukturu (prostřednictvím veřejných projektů). Investovat do infrastruktury je téměř vždy dobrý nápad, dnes to platí dvojnásob. Infrastrukturní investice mají trvalý pozitivní efekt v budoucnosti a pomohou řešit problém nezaměstnanosti v přítomnosti. Nepříjemné ovšem je, že takovéto velké projekty nejsou k dispozici okamžitě, je třeba je vzhledem k jejich rozsahu a ceně pečlivě připravit. Amerika v současné chvíli nemá dostatek připravených projektů, jejichž realizace by mohla okamžitě (během pár měsíců) začít. Je proto třeba najít i jiné a rychlejší cesty jak vytvořit nové pracovní příležitosti.
Jasným kandidátem je snížení daní. Plošné daňové škrty obvykle nejsou při stimulaci poptávky tak efektivní jako například investice do infrastruktury. Obamův plán má proto za cíl snížení daní především pro nízko- a středněpříjmové skupiny, u nichž je pravděpodobné, že sklon ke spotřebě je vysoký. Jinými slovy, zvýšení příjmu v jejich případě nepovede k tvorbě úspor, ale ke zvýšení výdajů na spotřebu. Zcela stejnou logiku má i další navrhované opatření, kterým je navýšení podpory v nezaměstnanosti.
Významnou součástí Obamova balíčku je pomoc vládám jednotlivých států USA vyrovnat se s klesajícími příjmy veřejných rozpočtů. Federální vláda se tím opět snaží zabránit rušení pracovních míst, ale i snižování výdajů na sociální programy a zdravotnictví. Především zdravotnictví představuje pro veřejné rozpočty jednotlivých států vysokou zátěž, například Medicaid v průměru pokrývá 17 procent rozpočtů amerických států.
Bad Bank Druhou prioritou americké hospodářské politiky musí být stabilizace finančního systému. Historie se v tomto bodu bohužel opakuje. Podobně, jako tomu bylo v době Velké hospodářské deprese, bude muset vláda USA použít peníze daňových poplatníků na záchranu a stabilizaci finančního sektoru. Touto cestou se již ostatně vydal Paulsonův TARP. Opatření vedoucí ke stabilizaci finančního sektoru jsou teprve ve fázi příprav, žádný konkrétní plán nebyl dosud předložen. Přesto se zdá být pravděpodobné, že Obamova administrativa přijde s koncepcí takzvané Bad Bank. Mělo by jít o státem vlastněnou instituci, která by měla za cíl vyčistit finanční systém od „toxických aktiv“. Pro vznik podobné instituce se nedávno vyslovil i guvernér Fedu Bernanke. V souvislosti s ní není dosud známo nic konkrétního, a tak nemá smysl příliš spekulovat. Jedna věc je ovšem jistá. Koncept se velmi podobá původnímu Paulsonovu plánu ze září minulého roku. Ocenění nelikvidních aktiv bude tedy opět zásadní překážkou. To byl ostatně také hlavní důvod, proč plán Henryho Paulsona postupně vyzněl do ztracena. Stejný osud může snadno potkat i „Bad Bank“.
