Barack Obama už v Bílém domě nic většího nejspíš nedokáže, ale minimálně dva zápisy do dějin mu nikdo nevezme
Dokonce i ti, kteří nenáviděli politiku Ronalda Reagana, se shodovali na tom, že bývalý herec Reagan byl „velký komunikátor“ na veřejnosti a velmi příjemný člověk, který uměl okouzlit i svoje protivníky. Dokonce i ti, kteří podporovali politiku Baracka Obamy, se shodují na tom, že současný prezident je všechno, jen ne „šarmér“. A schopnost vstřícné sociální komunikace je pro americké prezidenty důležitá nejen ve vztahu k veřejnosti, ale i ve vztahu k insiderům operujícím uvnitř samotné washingtonské politické mašinerie.
Najdete jen velmi málo lidí, kteří by řekli, že kolem Obamy se kdy šířila aura lidské hřejivosti – a dokonce i se svými demokratickými spojenci ve Sněmovně reprezentantů a v Senátu se na neformální společenské úrovni scházel minimálně. Ve spojení s jeho vystupováním se často používá termín „professorial“, který lze nejlépe přeložit asi jako „pedant“, zkrátka je to odtažitý, inteligentní suchar.
V Americe se ctí nade všechno „lídrovství“, tedy nikoli v první řadě technická kompetence, intelektuální zvládnutí problému, ale především schopnost nastolení agendy a její prosazování ve srozumitelné podobě s energií, již Američané od svých prezidentů očekávají, včetně schopnosti transformovat program do politicky „vyjednávatelné“ podoby. Nastupuje faktor „likeability“, tedy umění nasadit osobní kouzlo a navazovat sociální vazby s klíčovými hráči jak uvnitř vlastního tábora, tak z opozice, což není radno plést si s u nás běžným termínem „charisma“. Protože bez něj jste jako lídr v Americe mrtvý jaksi ex ante, stejně jako je nemožné zastávat v Americe volený úřad, když neumíte dobře mluvit a občas (asi tak jednou za tři minuty) svoji řeč proložit vtipem; bez toho je tam v zásadě nemožné být společensky úspěšný.
Ani to nestačí. Musíte umět ve správnou chvilku zvednout telefon, poptat se, jak se daří manželce a mláďatům, přijmout nebo dát pozvání na partičku golfu, trochu si v Nové Anglii zamuškařit nebo jenom tak grilovat na zahradě… Zkrátka umět zaranžovat cokoli, kde lze utužovat vztahy a odjišťovat rozbušky – to se v Americe ohromně počítá. A ještě k tomu potřebujete být sympatický. Tyto americké sociální kompetence politika nelze zaměňovat s povinnou výbavou jeho českého protějšku – zatímco v recipročních handlech hrajeme ve srovnání s Američany okresní přebor, brilantní zvládání „chlastaček“ je v Americe oceňováno na univerzitě, ale dál už ani nápad. A cokoli vzdáleně zavánějícího Monikou skončilo s Billem. Přes tyto značné kulturní rozdíly to odtažité typy, které nezvládají „bonding“ s alespoň dobře předstíranou spontaneitou, když už ne přímo spontánně, to budou mít v americké politice vždycky hodně těžké, mnohem těžší než v Česku.
Tím není řečeno, že kdyby Obama byl extrovertní génius, tak by svůj program naplňoval snadno. Jeho nástup do funkce se časově shodoval s radikalizací postojů, která by i „velkému komunikátorovi“ přinejmenším velmi komplikovala kompromisy uzavírané kolem dříve mnohem početnějšího politického středu, tedy mezi umírněnými demokraty a republikány. Na ně ještě tlačí dříve zdaleka ne tak početní radikálové, dnes symbolizovaní hnutím Tea Party. Nesplnitelné naděje Ohromná vlna očekávání, že s Obamou přijde změna v duchu „Yes, we can“, od samého začátku narážela na realitu, která měla do ideálního stavu daleko. Když se ujímal úřadu, snažila se Amerika vyřešit bezpochyby nejhorší finanční a ekonomický otřes od velké krize ve třicátých letech minulého století. Finanční sektor byl silně poškozený a potřeboval rekapitalizovat, americké automobilky čekaly na bankrot, trh nemovitostí zkolaboval a americké domácnosti, jejichž poptávka je pro růst největší ekonomiky této planety rozhodující, byly zadlužené až po uši, čelily rychlému nárůstu osobních bankrotů, zabavování domů a vlně propouštění.
Bylo sice evidentní, že s americkým zdravotnictvím se musí něco stát, ale společnost byla a je zcela rozpolcená v názorech na to, jak utlumit náklady na zdravotní péči a zároveň ji zpřístupnit za ekonomicky přijatelných podmínek padesáti milionům nepojištěných Američanů.
Obama musel hasit požáry, které nezapálil, nejen doma, ale i v zahraničí, kde Spojené státy zabředly do dvou lokálních válek, z nichž ta v Iráku dokonce postrádala i obhajitelný motiv a rozštěpila spojence a ta v Afghánistánu sice byla obhajitelná, ale nikoli vyhratelná.
Nic nemělo jednoduché, nebo alespoň konsenzuální řešení a po posledních „midterms“, tedy volbách v prezidentském poločase, které demokraté fatálně prohráli v obou komorách Kongresu, je snadné Obamovu éru odepisovat. Přesto, co po ní zůstane?
dVa záŘezy Historici nezapomenou nejméně na dvě věci, které mají pro USA dalekosáhlý ekonomický význam: na způsob, jakým se Obama vypořádával (spolu s centrální bankou Fed) s finanční a ekonomickou krizí, a na jeho zdravotní reformu.
Začněme od zdravotní reformy, která se pokusila řešit tři problémy, jež jsou pro Evropana poměrně obtížně pochopitelné, protože veřejné zdravotnictví je bráno již po dvě a půl generace jako samozřejmost. Ne tak v USA, kde až do Obamovy reformy zdravotní pojištění nebylo povinné a stát se staral jen o dvě nejohroženější skupiny obyvatel v rámci programů Medicare pro seniory a Medicaid pro opravdu chudé. Zbytek se mohl, ale nemusel pojistit a zdravotní pojištění bylo a je věcí smlouvy se soukromou pojišťovnou nebo organizací, která kombinuje pojištění s poskytováním péče, přičemž pojišťovny i zmíněné organizace mohou být založeny jak na ziskové, tak na neziskové bázi.
Před Obamou bylo tedy uzavření pojistky aktem dobrovolného rozhodnutí. Navíc levné pojistky ani zdaleka nekryly veškerá zdravotní rizika a desítky milionů Američanů neměly pojistky buď vůbec, nebo jen s malým rozsahem pojistného krytí. Dokonce i lidé, kteří si chtěli pojistku koupit, ale už byli nemocní, byli buď odmítnuti, anebo byla pojistka neúnosně drahá. Obama tohle chtěl vyřešit docela logicky – rozšířit pojistný kmen na celou populaci tak, aby cena pojistky v průměru poklesla, a zároveň ze zákona pojišťovnám zakázat diskriminaci uchazečů na základě jejich předchozího zdravotního stavu.
Rozšířit pojištění na všechny logicky znamená, že musí být povinné, a jelikož si ho chudí nemohou dovolit, muselo být dotované. Reforma se zadrhla na dvou věcech – jednak Američané jsou velice neradi do čehokoli nuceni federální vládou, jednak federální vláda ledacos na reformě technicky nezvládla, například nedokázala včas nastavit funkční tržiště, kde bylo možné pojistky uzavřít. Pro fajnšmekry dodávám, že dávno před přijetím Obamovy reformy existovaly státy USA, kde zdravotní pojištění bylo povinné, a že první z nich, který tuhle legislativu přijal, Massachusetts, byl tehdy ovládán republikány. Ti dělali a dělají z Obamy kvůli zdravotní reformě komunistu, což je samozřejmě nesmysl, a cokoli se s jeho reformou stane, zůstane tady jedno trvalé dědictví – nikdo už nebude moci americký zdravotní systém vrátit zpátky do situace, kdy pojišťovna bude smět zájemce diskriminovat kvůli jeho zdravotnímu stavu. Kdo z vás by něco takového chtěl?
Druhá věc, která bude nakonec přičtena Obamovi k dobru, bude způsob, jakým dokázal převzít od svého předchůdce George Bushe juniora akce na záchranu amerického finančního systému, a koneckonců i způsob, jakým zachránil americké automobilky prostřednictvím reorganizace, obojí v rámci programu TARP. Program TARP (Troubled Asset Relief Program) umožnil federálnímu ministerstvu financí nalít kapitál nebo koupit či pojistit aktiva finančních institucí až do výše 700 miliard dolarů. Obama program fakticky převzal s menšími úpravami (například omezení odměn pro top manažery intervenovaných institucí). Z programu byla financována i záchrana automobilek General Motors a Chrysler, přičemž také v jejich případě byly půjčky splaceny v plné výši. Zatím poslední odečet je zpráva rozpočtové kanceláře Kongresu (CBO) z letošního března. Výsledek?
Program se v podstatě zaplatil – výdaje činily 438 miliard dolarů (včetně 15 miliard ještě plánovaných budoucích výdajů), přičemž odhadovaná subvence jako netto náklad by měla skončit na 27 miliardách dolarů. Měřeno velikostí americké ekonomiky (17 bilionů dolarů) je to méně než kuřinec, malé číslo za desetinnou čárkou celkového HDP, a měřeno alternativou „nechat všechno padnout“ přímo vynikající deal. Ekonom by dodal, že na tomhle hezkém výsledku měla lví zásluhu centrální banka Fed prostřednictvím kvantitativního uvolňování, které znamenalo násobný příliv likvidity na finanční trhy a masivně se promítlo do vzestupu cen aktiv.
málo, Nebo moc Ledaskdo nakonec bude souhlasit i s tím, že poskytnout americké ekonomice dodatečný fiskální stimul ve výši 800 miliard dolarů prostřednictvím dodatečných výdajů federální vlády v situaci, kdy banky, nefinanční korporace i domácnosti ale opravdu neměly chuť utrácet, nebyla vůbec žádná hloupost. Ostatně existuje poměrně dost studií prokazujících, že v té době by daňové úlevy neměly pro americkou ekonomiku ani zdaleka takový efekt jako dodatečné federální výdaje.
K tomu připočtěte ještě podstatnou přeměnu finanční regulatoriky, k níž také došlo za Obamy. „Progresivním demokratům“ (tak si říká levice v Demokratické straně) bude tohle všechno málo. Republikánům bude reforma zdravotnictví vždycky trnem v oku a regulaci finančního trhu budou považovat za nadměrnou a iniciativu a inovace ujařmující. Ale tenhle odkaz zkrátka po Obamovi zůstane, i kdyby skončil předevčírem.
Ve spojení s Obamovým vystupováním se často používá termín „professorial“, který lze nejlépe přeložit asi jako „pedant“, zkrátka odtažitý, inteligentní suchar. Historici nezapomenou na dvě věci, které mají pro USA dalekosáhlý ekonomický význam: na způsob, jakým se Obama vypořádával s finanční a ekonomickou krizí, a na jeho zdravotní reformu.
JAK PREZIDENTI UTRÁCEJÍ… Pověst konzervativních republikánů coby lidí šetrných ke státní kase a liberálních demokratů coby politiků rozhazovačných se ne vždy naplňuje. Údaje v tabulce ukazují, o kolik narůstala výdajová stránka federálního amerického rozpočtu (v letech, v nichž prezident vládl rozpočtu, jejž sám podepsal).
… A JAK JSOU POPULÁRNÍ Čísla označují průměrný počet Američanů (v %), kteří jsou spíše spokojeni nebo výrazně spokojeni s tím, jak prezident svoji funkci vykonává.
Zdroj: OBM, CBO, Haver Analytics, Gallup.com
O autorovi| MiROSlaV ZÁMeČnÍK, zamecnik@mf.cz
