Své místo v historii má první černošský prezident USA jisté. Zda se mu k tomuto primátu podaří přidat ještě něco jiného, se teprve ukáže
Ten večer vloni 6. listopadu skončil dřív, než kdokoli čekal. V obří hale výstavního komplexu to ale vadilo málokomu. Jako před čtyřmi lety nakonec přišel Barack Obama na pódium se svou ženou a dvěma dcerami, jako před čtyřmi lety pronesl vítěznou řeč. Věděl, že to je jeho poslední volební vítězství v životě. Vyšší meta než obhajoba prezidentského úřadu v americké politice není.
„Těším se, že se spojím s představiteli obou stran a že se budeme potýkat s výzvami, jejichž řešení můžeme najít jenom společně,“ hřímal Obama. Hala bouřila nadšením. Ale uprostřed projevu začali lidé odcházet – pramálo je zajímalo, že jejich staronový prezident plánuje zatočit s deficitem, upravit daně, prosadit imigrační reformu a ukončit závislost Ameriky na cizí ropě. Byl to zvláštní pohled. V té euforii to byl moment vystřízlivění.
Bez piedestalu Barack Obama byl po čtyřech letech jiným kandidátem než v roce 2008 – už to nebyl posel změny a naděje, už nebyl mesiášem, vzývaným skupinami, které jinak měly pramálo společného. Sestoupil z piedestalu muže, který sám o sobě přinese americké politice nové pořádky a který přinutí rozhádaný Washington táhnout za jeden provaz. Po čtyřech letech se z ikony stal muž z masa a kostí, ušpiněný každodenními politickými půtkami, polarizující americkou společnost dokonce víc než jeho předchůdce George W. Bush.
Nebylo to tak hladké vítězství jako v roce 2008, nebylo to tak čisté tažení jako před čtyřmi lety. Dějiny ale zajímají výsledky – a ty hovořily jasně. Obama překonal očekávání vlastních příznivců a šokoval své odpůrce.
O pár set kilometrů dál na severovýchod, v bostonském štábu jeho protikandidáta Mitta Romneyho, panovala mrazivá atmosféra.
Republikáni cítili, že tyhle volby znamenaly předěl, věděli, že to bylo loučení s tradiční podobou jejich strany. Amerika se změnila až příliš. Jestli se nezmění i oni, bude z nich partaj na odpis, strana bílého muže, který je v americké společnosti ve stále větší menšině.
Pro nestranné pozorovatele byla ta volební noc záchvěvem naděje, že prezident a republikánská opozice by mohli po letech tvrdých útoků spolupracovat na řešení problémů, které Ameriku trápí. Prezident získal politický kapitál a jeho projev dával naději, že jako velkorysý vítěz by mohl nabídnout republikánům ústupky. A pravice, když neprosadila svého kandidáta do Bílého domu, vypadala nakloněná kompromisům. Mohl to pro ně být začátek cesty za novými voliči.
O sedm měsíců později se tyto naděje zdají jako bláhový sen. Vypadalo to, že obě strany v jednáních o snížení rozpočtového schodku a zadlužení státu navážou tam, kde se před volbami rozešly, že vážnost situace a touha aktérů zapsat se do dějin jako schopní politici překonají rozdíly v postojích pravice a levice. Místo toho přišel pád z fiskálního útesu, odvrácený až na poslední chvíli.
Zdálo se, že republikáni pochopili vzkaz posledních voleb a budou se snažit získat hlasy stále rostoucí hispánské populace (jednoho z klíčů k Obamovu listopadovému vítězství) a zasadí se o změnu v imigrační politice. Místo toho jedna z největších hvězd republikánské strany, syn kubánských imigrantů a jeden z největších zastánců přistěhovalecké reformy Marco Rubio čelí tvrdému útoku konzervativního křídla vlastní strany, že navrhovanou legalizací milionů imigrantů bez dokumentace pouze amnestuje trestný čin.
Místo spolupráce na zásadních reformách se Kongres a Bílý dům vrátily do politických zákopů.
A i když se to loni na podzim zdálo nemožné, dokonce je ještě prohloubily. Prezident a jeho vláda jsou pod palbou republikánské kritiky. Pravice nevynechá jedinou příležitost vylíčit Obamovu administrativu jako zkorumpovanou, neupřímnou a neschopnou.
Obamovy skandály Ne že by Obama a jeho lidé nedávali opozici dost příležitostí. Nejdelší skandál se rozběhl ještě před prezidentskými volbami, když 11. září 2012 zaútočila skupina lidí na americký konzulát v libyjském Benghází. Na místě zahynuli čtyři Američani, dalších deset bylo zraněno. Mezi mrtvými byl i velvyslanec v Libyi Christopher Stevens.
Obamova administrativa v prvních reakcích mluvila o důsledcích spontánních protestů proti videu zesměšňujícímu muslimy.
Podle republikánů tato prohlášení zveřejňovala v době, kdy věděla, že nešlo o žádné spontánní manifestace, ale o koordinovaný masivní útok ozbrojenců z radikálních islámských skupin.
Téma ovlivňovalo už prezidentskou kampaň, vyšetřování se ale naplno rozběhlo až v listopadu. Republikáni obviňovali ministerstvo zahraničí, ale i Bílý dům a nejbližší okolí prezidenta Obamy, že ignorovali varovné signály a podcenili zajištění bezpečnosti amerických diplomatů. A že se pokoušeli zahladit stopy a odvést pozornost od skutečných událostí.
Doplatila na to bývalá velvyslankyně USA při OSN Susan Riceová. Byla to právě ona, kdo za Bílý dům přednesl první verzi událostí se spontánními protesty. Když ji chtěl Obama v druhém období jmenovat do čela americké diplomacie, dali mu republikánští senátoři už dopředu najevo, že bitvu o její jmenování nevyhraje.
Navrhl tedy místo ní Johna Kerryho.
Do nejbližšího prezidentova týmu se však Riceová nakonec přece jen dostala – minulý týden se stala mocnou poradkyní pro národní bezpečnost.
Odposlechy novinářů Další skandál vypukl v půli května. Agentura AP se dozvěděla, že ministerstvo spravedlnosti pomocí soudního příkazu získalo přístup k telefonickým záznamům z 20 linek – v kancelářích agentury, ale i mobilů a soukromých pevných linek jejích novinářů. Záznamy pocházely z doby kolem zveřejnění informací o zmařeném teroristickém útoku na americké letadlo.
Agentura v květnu 2012 s odvoláním na vládní zdroje přinesla podrobnosti o pozadí utajované akce proti pobočce al-Káidy v Jemenu.
Americká CIA tehdy využila dvojitého agenta spřátelené saúdskoarabské služby, který se vydával za sebevražedného atentátníka a nechal si na tělo umístit bombu ukrytou ve spodním prádle. Výbušnina měla být zkonstruovaná tak, že by ji neodhalily letištní kontroly.
Ministerstvo získalo záznamy rozhovorů za dva měsíce v souladu se zákonem. Zástupci agentury ale mluví o porušení ústavy a vážném útoku na nezávislost médií. To je v americké společnosti obvinění, které žádný politik nebere na lehkou váhu. Ministr Eric Holder se hájí, že tento únik, zveřejněný agenturou AP a následně médii po celém světě, ohrozil lidské životy.
Na příkaz prezidenta nicméně Holder zahájil sérii rozhovorů se zástupci nejmocnějších amerických médií o tom, jak upravit stávající zákony o získávání odposlechů a záznamů hovorů médií a jejich zaměstnanců. Narazil ale na drobný problém. Na jeho schůzky, které označil za důvěrné a o jejichž průběhu se nesmělo informovat, americká média odmítla přijít.
Pravičáci pod dohledem Asi nejvýbušnější potenciál má skandál kolem americké daňové správy, známé pod zkratkou IRS. V měsících před volbami si začaly stěžovat některé pravicové organizace, že je IRS šikanuje.
Ty, které žádaly o daňové výjimky a ve svých přiznáních použily slova jako „Tea Party“ nebo „vlastenec“, procházely zvláštním prověřováním. Levicově zaměřeným organizacím se něco podobného nestávalo.
IRS se k této praxi přiznala sama – na základě vnitřního vyšetřování oznámila, že se to dělo jako iniciativa níže postavených zaměstnanců v hlavním městě státu Ohio, v Cincinnati.
Zvláštní prověřování se týkalo 75 organizací, všem nakonec ale úřad daňové výjimky přiznal. IRS oznámila, že důvodem k takovému postupu byl „špatný úsudek, nikoli politická orientace“ a že „nadřízení o tom neměli ani ponětí“. Přesto prezident Obama v reakci na skandál odvolal prozatímní šéfku úřadu.
Nepomohlo to, jeho vláda je pod palbou kritiky. V případě IRS mluví konzervativci o návratu k nixonovským praktikám a připomínají jediného prezidenta, který musel odstoupit poté, co se ukázalo, že aféra Watergate a odposlouchávání opozice sahá až k němu. Spojení Obamových lidí se šikanováním konzervativních spolků zatím nikdo neprokázal. Ukázalo se ale, že mluvčí Bílého domu v rozporu s původním prohlášením věděl o obsahu kritické zprávy IRS, a dokonce s jejím vedením konzultoval načasování její publikace.
Osobně asi nejtrapnější je pro Obamu skandál s ministerstvem spravedlnosti a AP. Muž, který byl ještě před čtyřmi lety symbolem mravního očištění Ameriky a který jako první krok ve funkci oznámil uzavření sporné věznice na Guantánamu, je ve velmi nepříjemné pozici. Guantánamo po pěti letech jeho vlády stále funguje a prezident jeho zavření přes odpor republikánů v Kongresu není schopný prosadit. Nesmiřitelní republikáni Atmosféru panující mezi Obamou a opozicí charakterizuje vyjádření mluvčího republikánského předsedy Sněmovny reprezentantů a faktického šéfa strany Johna Boehnera. Ten prezidentův projev o studentských půjčkách z konce května označil za „pokus změnit téma a odvést pozornost od rozšiřujícího se seznamu skandálů vlády“.
Republikáni se po krátkém období míru vrátili k úspěšné strategii z prvního období vládnutí prezidenta Obamy. Jejím duchovním otcem je jeden z nejmocnějších republikánských zákonodárců, šéf republikánské menšiny v Senátu Mitch McConnell. Muž, o kterém se ve Washingtonu říká, že má charisma ústřice. Co mu ale chybí na politickém šarmu, to dohání na politické zručnosti. Prezident Obama by asi o svou aureolu miláčka davů přišel dřív nebo později. Politika nulových ústupků, kterou mezi republikány prosazoval právě Mitch McConnell, se ale zasloužila o to, že Obama o značnou část své popularity přišel už v průběhu svého prvního roku ve funkci.
Právě McConnell je i autorem slavné mantry americké pravice za vlády prezidenta Obamy: „Nejdůležitějším úkolem tohoto období je zajistit, aby Obama byl prezidentem jenom jedno funkční období.“ Kdo doufal, že vyhlášení výsledků voleb 6. listopadu a ztroskotání tohoto cíle přinese změnu v republikánských řadách, mýlil se. Volební kampaň v americké politice nikdy nekončí, vyhlášením výsledků voleb začíná boj v těch dalších. Útoky na prezidenta získávají republikáni body před kongresovými volbami v roce 2014. Také už vyhlížejí velké klání o dva roky později – v něm půjde nejenom o nadvládu nad Kapitolem, ale taky o to, kdo bude dalším nájemcem v Bílém domě.
Liberální komentátoři připomínají, že podobnou kuchařku už republikáni jednou použili.
V druhé polovině 90. let se tak pokusili odrovnat a posléze dokonce odvolat v rámci impeachmentu prezidenta Billa Clintona. Tehdy to nezafungovalo – prezident dosloužil dvě plná funkční období a víc než aféru Lewinská si Američani ta léta pamatují jako starou zlatou éru ekonomické prosperity a nezpochybnitelného vůdčího postavení své země na světové scéně.
Poslední příležitost I teď je Amerika na cestě vzhůru. Nezaměstnanost klesá, ekonomika roste, důvěra konzumentů je nejvyšší za šest let, náklady na zdravotnictví přestávají růst, snižuje se i tempo zadlužování. Není to úplný piknik jako na konci 90. let, ale také je pravda, že žádný ze skandálů kolem Obamovy administrativy nedosahuje kalibru lhaní před federální porotou o sexuálním vztahu se stážistkou v Bílém domě.
Republikáni by tedy na konci mohli zjistit, že historie se občas opakuje a že to, co nevyšlo před 15 lety, nemusí fungovat ani dnes.
Ale když byla řeč o pravidlech americké politiky, je jedno, které určitě nedá spát Baracku Obamovi. Vyhrál druhé volby, teď už hraje jenom o to, jakou stopu zanechá v historii. Matematicky vzato je těsně za poločasem svého vládnutí. Jenomže ve světě amerického volebního cyklu už mu na prosazení opravdu zásadních reforem zbývá sotva pár měsíců.
Příští rok už Kongres nebude mít myšlenky na nic jiného než na blížící se volby. Po nich už začne kolotoč spekulací o tom, kdo proti komu v roce 2016. Stávající prezident je v tu dobu už mužem jen na udržení provozu. Své místo v americké historii má první černošský prezident už zajištěné. Určitě by ale k tomu primátu a ke zdravotnické reformě rád přidal ještě něco dalšího. Příští měsíce rozhodnou, jestli v tom uspěje.
Místo spolupráce na zásadních reformách se Kongres a Bílý dům vrátily do politických zákopů.
O autorovi| Michal Kubal • vedoucí redaktor zahraničního zpravodajství ČT
