Novému prezidentovi Spojených států pomohly i znalosti práva
„Bylo už pozdě po půlnoci, když před domem, v němž jsem bydlel, zastavilo auto plné teenagerů. Nastavili reproduktory tak hlasitě, že se podlaha v mém bytě začala třást.“ Obama vstane z postele, oblékne si šortky a jde mládence ven požádat, aby s vozem popojeli. Bez odpovědi. Na žádnou z tváří není vidět. Najednou si Obama uvědomí, že právě udělal velkou chybu. V Chicagu roku 1987 bylo běžné, že členové gangů v autech stříleli po nocích na lidi. Obama je sám, beze svědků a beze zbraně. Auto nakonec odjíždí. Obama tuší, že „měl štěstí“ a připadá si „pitomě.“
Když o události o mnoho let později přemýšlí, hodnotí ji jako zásadní moment ve svém životě. Co je to za kulturu, říkal si Obama, která tvoří takové kluky? A jakou asi budou mít šanci, když jsou téměř bez vzdělání? V osmdesátých letech na středních školách v černošských čtvrtích Chicaga dokončila studium jen polovina ze zapsaných žáků. Z práce pro lokální komunity, které se věnoval v letech 1985–1988, začal být Barack Obama postupně zklamaný. V Chicagu se toho málo změnilo a změny se navíc odehrávaly příliš pomalu. Aby předělal společnost, musel si najít jinou cestu. Tu objevil nejprve ve studiu, pak ve výuce a nakonec v tvorbě práva.
V létě roku 1987 se čerstvý šestadvacátník Obama rozhodl vzdát se kariéry komunitního pracovníka a začal studovat právo. Na Harvard se zapsal v následujícím roce a zanechal práce v části Chicaga zvané South Side, což byla největší americká černošská komunita s téměř milionem převážně chudých obyvatel. Rychle se přesunul z jednoho amerického extrému do druhého – z velmi drsného černošského slumu na nejbohatší a nejvlivnější univerzitu na světě. Jeho výchova ale byla vzdálená oběma těmto pólům. Měla své kořeny v bělošské střední třídě, hodnotách jeho prarodičů a ve víře jeho matky ve „spravedlnost a rozum.“ Pocit vykořenění, který Obama zažíval, měl svůj původ v místech, kde vyrůstal – na Havaji a v Indonésii – a nikoliv v hodnotách, které tam do sebe nasál. Tato vykořeněnost trvala jak v chicagském slumu, tak i na Harvardu. Barack Obama si zvykal na nové kultury a hovořil odlišnými jazyky. Slang černošské ulice a odborná právnická mluva mají asi tolik společného jako čeština a angličtina. Tím se stával dokonalým insiderem.
Geometrická pomoc
Poté, co jej v roce 1990 zvolili prvním afroamerickým předsedou Harvard Law Review (prestižní právní magazín vydávaný studenty – pozn. red.), což bylo považováno za velkou čest, začal Barack Obama o dva roky později vyučovat právo na Chicagské univerzitě. Na částečný úvazek zde zůstal až do roku 2004. Během těchto dvanácti let si Obama také vybudoval pozici coby politik státu Illinois.
Předměty, které Obama vyučoval, z něj udělaly experta právě v těch oblastech, které potřeboval, aby se dostal z provinční illinoiské politiky na americké národní pódium. Šlo hlavně o problematiku hlasovacích práv, hranic volebních okrsků a rasismu. Jen zřídka dokázal profesor převést své teoretické znalosti práva do tak praktických věcí, jako je registrace nových voličů a změna hranic svého volebního distriktu, které mu přinesly politickou výhodu. Tyto kroky Barack Obama učinil v roce 2001. Dal dohromady jak zámožné obyvatele severu Chicaga, kteří mu sháněli prostředky na kampaň, tak i své příznivce ze South Side. Vytyčování volebních okrsků je běžnou, třebaže politováníhodnou součástí americké politiky. Strana, která má v určitém státě moc, má totiž právo vytvořit nové hranice volebních okrsků po sčítání obyvatel, jež se koná každých deset let.
Největší Obamovo politické zklamání přišlo v roce 2000, kdy ve volbách do Sněmovny reprezentantů prohrál s Bobby Rushem, bývalým členem Strany černých panterů. V oblasti South Side se Rushovi a jeho lidem podařilo Baracka Obamu „onálepkovat“ jako toho, kdo není „dostatečně černý“ a navíc je „příliš elitářský“ na to, aby opravdu rozuměl černošské komunitě. Proto Obama prohrál. Ovšem právě díky této prohře si uvědomil, že jeho síla nespočívá v černošských chudých voličích, ale v umírněných a liberálních běloších. Došlo mu také, že na celostátní úrovni bude úspěšnější než na místní.
Podpora mladých voličů
Nejpřekvapivěji využil Barack Obama svých znalostí americké ústavy loni v březnu. Tehdy hrozilo, že skandál týkající se reverenda Jeremiaha Wrighta zcela vykolejí jeho probíhající prezidentskou kampaň. Wrighta, duchovního z Obamovy chicagské farnosti, zachytili na videu, jak říká „Bůh zatrať Ameriku“. (Reverend Wright také v médiích naznačil, že USA si útoky z 11. září zavinily samy a vláda se podílela na šíření viru HIV mezi černošskou komunitou – pozn. red.) Toto video se objevovalo všude v Americe po týdny a mnoho bílých voličů začalo Obamu podezírat, že je, podobně jako pastor, radikál, který Spojené státy opravdu nenávidí. Barack Obama tak přišel o své ochranné zabarvení „umírněného“ černocha.
V reakci na reverendovy výroky pronesl Obama důležitou řeč ve Philadelphii – naproti budově, v níž byla roku 1787 sepsána americká ústava. Projev nazvaný „Obamova řeč o rase“ se týkal především vlasteneckého výkladu preambule ústavy.
Za to, že zahajuje novou éru v rasových vztazích v USA, řeč chválili dokonce i konzervativci. Jak v polovině loňského roku poznamenal Marcus Mabry v New York Times, „běžným znamením Afroameričanů, kteří dosáhli největších úspěchů, je to, že si s sebou nenesou pocit černošské křivdy“. Jinak řečeno, lidé jako Oprah Winfreyová a Barack Obama při kritice americké společnosti používají patriotismus, umírněnost a optimismus. Nejsou ovšem rozzlobení. Pocukrují všechny hořké pilulky, které musejí předložit národu.
Dřívější kritici napadali americkou ústavu kvůli řadě výjimek, díky kterým získaly speciální práva otrokářské státy. Obama se ale nad tuto „skvrnu“ a „prvotní hřích otroctví“ rychle přenesl a zaměřil se zvláště na část textu hovořící o „snaze vytvořit dokonalejší svazek“. Necílil do minulosti, ale do budoucnosti, a právě proto se stal tak populární u mladé generace.
V prezidentských volbách získal Barack Obama drtivou většinu voličů pod třicet let. O generační změně vypovídá i ohromující důkaz v podobě výsledku loňského výzkumu veřejného mínění Pew Research Center. Zatímco dvacet procent bělošských demokratických voličů starších 44 let považovalo rasově smíšené vztahy za nepřijatelné, pod touto věkovou hranicí šlo u té samé skupiny o pouhá tři procenta voličů.
Jeff Hush
O autorovi: Jeff Hush, který žije již patnáct let v Praze, je editorem české verze autobiografie Baracka Obamy s názvem Cesta za sny mého otce. Titul vyšel ve vydavatelství Štrob, Širc & Slovák minulý měsíc. Před příchodem do Prahy přednášel autor na Chicagské univerzitě literaturu. Působil tam ve stejné době jako Barack Obama.
