Bývalý prezident přenesl na filmové plátno svou hru Odcházení
Nový český film mění v událost jen samotný fakt, že ho režíroval Václav Havel. Charisma bývalého prezidenta má větší moc než jména všech hereckých celebrit, které se na plátně sešly. A to ve filmu Odcházení hraje hlavní roli bývalého politika Riegra Josef Abrhám a part hrdinovy dlouholeté přítelkyně Ireny ztvárnila Dagmar Havlová Veškrnová. V dalších rolích se objeví Eva Holubová, Jaroslav Dušek, Tatiana Vilhelmová či Jan Budař. Fakt, že jde o režijní debut českého exprezidenta, je jistě největší a nejpřirozenější reklamou na film. Nebude se ovšem za těchto okolností případná kritika rovnat něčemu jako útoku na celebritu, jež má v nepřehlédnutelné části české společnosti bezvýhradný respekt?
Mezi autobiografií a groteskou
Je potěšující, že sám Václav Havel jako scenárista a režisér filmu nedotknutelnost celebrity zpochybňuje. Už v divadelní hře, která mu posloužila jako předloha, skrz svého hrdinu ostře vnímá ohrožení identity jedince, který je současně veřejnou institucí. I ve filmu Odcházení ovšem shrnuje své zkušenosti z nejvyšší politiky s nadhledem, v duchu absurdní tragikomedie. Rieger svůj elegantní zjev dehonestuje strašlivou bílou čepicí, na které vedle nápisu I LOVE YOU bliká typické havlovské srdíčko. Autor neváhá přenést z divadelního textu do filmu scénu parodující vlastní heslo Nechť pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Odcházení však nenese kupředu duch naděje, ale mrazivý van pomíjivosti. Na zdi obklopující vládní vilu, již Rieger se svou suitou musí opustit, pod veselými čmáranicemi graffiti zaniká slogan Havel na hrad. Autor samozřejmě neironizuje hodnoty, které sám pojmenoval během svého působení v disentu i v profesionální politice – jen skutečnost, že se častým bezduchým memorováním změnily ve vyprázdněné fráze. Jakmile se jimi bývalý kancléř Rieger nechá unést, reaguje na to jakoby sama příroda kakofonií posměšných zvuků… Sarkastický odstup zdůrazňuje skutečnost, že Odcházení si sice pohrává s autobiografickými prvky, ale není příběhem Václava Havla. Většinový filmový divák se tím možná bude cítit zmatený, či dokonce podvedený. Abrhámův Rieger totiž autora připomíná už svým oblečením. A Irena některými rysy odkazuje k režisérově manželce, která ji navíc i s plným nasazením hraje. „Po havlovsku“ jsou obsazeny i další role (Vlasta Chramostová jako hrdinova matka, Pavel Landovský v roličce kočího). A nechybí ani angažmá fenky Havlových (v titulcích je uvedena na čestném místě jako Alma Kelly Box Bell Cavalieri del Monnferrato). Ve filmu ovšem nejde o exprezidenta, jeho manželku, spolupracovníky či politické protivníky, ale o obecnější, existenciální témata. Havel se opírá o takovou klasiku, jakou je Shakespearův Král Lear a Čechovův Višňový sad. Vyprávění o „předposledních věcech člověka“ je ovšem ze strany čtyřiasedmdesátiletého autora autenticky prožívané.
Co je pod hladinou
Bývalý kancléř Rieger připomíná protagonisty Havlových starších her, i když ho nezrodila komunistická totalita, ale pokřivené demokratické poměry. Hrdina Odcházení se odmítá vyrovnat se ztrátou moci, o niž rychle přichází i ve vlastní rodině. Nestává se přitom jen obětí manipulací druhých, ale především své vlastní. Ve vztahu k pragmatickému politiku Kleinovi (který je v podání Jaroslava Duška téměř opakem Václava Klause) se z oponenta mění v pomahače. Rieger odmítá uznat, že jeho čas minul. Dokonce soudí, že svůj obraz může nejen udržet, ale i vylepšit. Roznětkou sebeklamů se stává sexy politoložka Bea (Barbora Seidlová), která nečekaně vkráčí do hrdinova života jakoby po hladině zahradního jezírka. Šalebný obraz spásné Venuše vystupující z pěny a leknínů je ovšem neudržitelný. Bea, podobně jako ostatní postavy, v souladu s Riegrovou progresivně postupující morální křivicí odhazuje masku. Svou skutečnou tvář odhalují navenek milující dcera (Tatiana Vilhelmová), servilní mediální poradce (Oldřich Kaiser) či saturninovsky dokonalý sluha (Stanislav Zindulka). V klíčovém okamžiku vyprávění, pojatém jako Riegrova třeštivá vize, protagonisty strhne v jezírku divoký tanec, během něhož si vyměňují repliky a kostýmy. Střízlivé ráno odhaluje, že už nikdo nemá chuť a čas na to, aby se vrátil ke své původní roli. Mělká politická groteska se v té chvíli probořila do jiných, hlubších sfér – metafyzických i intimně lidských. Hladina produkující falešné obrazy byla proražena, stojaté vody dosavadního Riegrova života se hnuly. A ode dna stoupá morální kal.
Přítomnost autora
Definitivní „protažení hladiny“ ovšem ve filmovém Odcházení provede sám tvůrce, když se vynoří z bazénku, aby diváky v kině opožděně vyzval k vypnutí mobilních telefonů. Tato scéna je pozůstatkem narušitelského autorova Hlasu z divadelní předlohy, který pro inscenaci v pražském divadle Archa namluvil sám dramatik. Významnější než zmíněný vodnický vtip je ovšem způsob, jakým je Václav Havel ve svém filmu přítomen jako režisér. Pro filmové Odcházení vytváří podobné zcizující, absurdní efekty, které využíval ve svých divadelních textech. Dokonce v řeči filmu nachází ekvivalenty svých oblíbených, vyprázdněných jazykových frází. Coby filmař ovšem v potyčce s tak ambiciózním nápadem postrádá zkušenost. Zcizovací prvky nedokáže zapracovat do tkáně díla tak hluboko, aby pracovaly v rytmu a struktuře filmového tvaru. Je štěstí, že na soudržnost a styl dohlížel zkušený kameraman Jan Malíř. Jinak by se filmové vyprávění rozpadlo v tříšť obrazů jako vody jezírka ve zmiňované hrdinově vizi. Filmové Odcházení je tak dílem sofistikovaného, vzdělaného intelektuála, který kinematograf zkoumá – ve vší vážnosti i bujnosti – jako novou hračku. Havel diváka nejrůznějšími filmařskými efekty a gesty upozorňuje na to, že sleduje „jen“ film: s Riegerem či Irenou se nesmíme ztotožnit, protože jsou pouze postavami. Půvabná vila představuje jen kulisu. A zahradní prostor, kde se vyprávění odehrává, má charakter jeviště. I když je Odcházení natočeno s nasazením, precizností a smyslem pro filmový detail, zůstává Václav Havel jako filmař věrný svým divadelním východiskům. Což je zcela legitimní: i v ošidném prostoru kinematografie tak nemůže splynout s postavou pokřiveného a zlomeného Viléma Riegra.
