ODS by měla zůstat určujícím faktorem na pravicové scéně Ohlášená nominace Evžena Tošenovského na post předsedy ODS spolu s podmíněným odchodem Václava Klause rozvířily otázku, jakým způsobem se bude ubírat vývoj v naší největší pravicové straně. Jakkoli je budoucnost ODS nepříliš zřetelná, několik jistot existuje.
ODS by měla zůstat určujícím faktorem na pravicové scéně
Ohlášená nominace Evžena Tošenovského na post předsedy ODS spolu s podmíněným odchodem Václava Klause rozvířily otázku, jakým způsobem se bude ubírat vývoj v naší největší pravicové straně.
Jakkoli je budoucnost ODS nepříliš zřetelná, několik jistot existuje. Neúspěšné volby do Poslanecké sněmovny stranu nerozložily, jak se zřejmě její odpůrci domnívali. Jasno je i v tom, že nelze počítat s jakýmsi „samoplozením nul“, tedy s oním marným hledáním svatého grálu, jímž je jakýsi morálně nezávadný slepenec všech pravicových i pseudopravicových, většinou marginálních sil. Po neúspěchu s projektem Čtyřkoalice, a konkrétně Unie svobody, si snad již všichni alespoň trochu seriózní hledači uvědomili, že určujícím faktorem na pravicové scéně bude i nadále ODS.
Krize ještě trvá
To ovšem neznamená, že krize, která stranu zasáhla po poslaneckých volbách, je překonána. Je ovšem otázkou, jakou strategii by měla zvolit, aby se jí podařilo z krize vybřednout. Mnohé závisí na jejím úspěchu v komunálních a senátních volbách. Ten by měl zapůsobit především na udržení sebevědomí a soudržnosti. Od úspěchu či neúspěchu v podzimních volbách se budou odvíjet i úvahy členské základny a delegátů prosincového kongresu o podobě současného vedení a především jejího předsedy. Na stavu strany po komunálních a senátních volbách pak bude záviset i Klausova úvaha o tom, zda jeho rozhodnutí nebylo předčasné.
Je Klaus překonaný?
Mnozí pozorovatelé, včetně stále vzrůstajícího opozičního jádra uvnitř strany, považují Klausovu roli za překonanou. Na druhou stranu je obdivuhodné, že i po letech masivní protikampaně byla Klausova osobnost schopna kolem sebe soustředit čtvrtinu všeho voličského potenciálu. To je ovšem zároveň i zřejmá mez, které je ODS v čele s Klausem schopna dosáhnout. Pokud by hodlala v příštích parlamentních volbách na sebe strhnout vítězství, nebylo by úplné hození Klause přes palubu rizikem? Klausův stranický kritik Miroslav Macek se domnívá, že Klausovým odstraněním by se voličský potenciál rozšířil. Je tomu však skutečně tak? Vyrovná snad „návrat elit“, který by mohl nastat v případě, že ODS povede méně kontroverzní politik, ztrátu hlasů voličského tvrdého jádra, tedy těch občanů, pro něž je ztělesněním ODS právě Václav Klaus? Ostatně čtenářská anketa Profitu či MF Dnes o nejvhodnějším příštím prezidentovi ukázala dostatečně, že by svou největší modlu strana neměla jen tak bez rozmyslu kácet.
Pozor na syndrom Thatcherové
Nad hlavou ODS se jako Damoklův meč vznáší představa osudu britských konzervativců, kteří se „nepřátelským převzetím“ zbavili Margaret Thatcherové, a od té doby nemohou nalézt svou vlastní tvář. Ani každodenní pragmatizmus tak nedokázal u toryů nahradit nedostatek ideologicky pevné báze, která by je dokázala zařadit a přesně identifikovat. Striktní ideologické zakotvení je však paradoxně právě to, co je Klausovi nejvíce vyčítáno. Ano, jakýkoli jeho článek či projev jako by postrádal aktuální dataci. Ideologická klišé, stejná jako v době vzniku strany před více než jedenácti lety, stejný návod k řešení, ani osoby a obsazení se příliš nemění. Kdo chce, může v tom vidět idelogickou zkostnatělost, jiný ideovou pevnost. V případě prvním je třeba se ptát - jaký jiný idelologický základ se nabízí, jaká je možná alternativa? Předvídatelnost a ideologická pevnost ODS je lícem oné ať již právem, či neprávem vyčítané zkostnatělosti, a jejím úhelným kamenem je a zůstává právě Klaus. Bohužel se dnes vede v ODS diskuze o personálních otázkách, přitom ideové zaměření i každodenní politika zůstávají jaksi stranou. Komu není zcela jasné, jak to může dopadnout, ať si představí následující srovnání. Díky této pevnosti základu přestála ODS ideově čtyři léta opozičněsmluvní messaliance s ČSSD, aniž by se jí to programově nějak dotklo. Co zbylo z programu pragmatické a neukotvené Unie svobody po třech měsících spoluvládnutí, je rovněž každému jasné.
Má být silnou opozicí, nebo hledat koaliční potenciál?
Ať již Klausův postoj k stranickému předsednictví dopadne jakkoli, zůstává pro ODS problémem ani ne tak její ideové ukotvení, jako konkrétní naplňování politických cílů v příštím čtyřletém období. Bude se muset rozhodnout, zda se stát ještě silnější opozicí a sbírat body díky kritice „projedené budoucnosti“ tak, jak Zeman sbíral body tvrzeními o „vytunelované minulosti“, či zda čekat na změnu současného rozložení sil v průběhu současného volebního období a vstřícnější politikou vůči nejrůznějším opozičním proudům v Koalici i ČSSD napomoci novému měření sil. I na tyto otázky bude muset ODS a její prosincový kongres odpovědět. Ať již s Klausem, či bez něj.
Po více než jedenácti letech ohlašuje Václav Klaus svůj odchod z funkce šéfa ODS. FOTO: ČTK
