Občanům druhé kategorie patří hrst drobných

Vlny pouličního násilí z poslední doby spolu souvisejí jen zdánlivě

Paříž, Birmingham, New Orleans. A příště? Na první pohled se může zdát, že jsme vstoupili do nové éry. Do času občanských nepokojů, v nichž „ulice“ načas ovládne sebe samu – a ještě ze stejného důvodu. Při bližším pohledu je ale zřejmé, že hořící auta francouzských občanů nemají s nedávnými anglickými či americkými událostmi příliš společného.

Výkon sociálního státu.

Rozsah vandalství nejen na pařížských předměstích, ale i v jiných francouzských městech, svádí k představě, že jednak paličům musí jít o něco ideologicky či politicky velkého, a pak, že nepokoje kdosi koordinuje. „Velkých vysvětlení“ jsme proto v posledních dnech četli a slyšeli několik:
Jsou stovky vyhořelých automobilů projevem nezvládnuté imigrace? Nebo snad jde o problém integrace, jak ji – na rozdíl od Britů, kteří dávají přednost multikulturalismu – Francie uplatňuje? Či jsme svědky násilné demonstrace proti rasismu? Anebo – jak se zřejmě domnívá většina nepoučené veřejnosti – zakoušíme plody „neasimilovatelného islámu“?
Tak předně: islám bychom měli jako příčinu francouzských nepokojů vyloučit rovnou. Již od samého počátku nehraje náboženství mezi aktivními účastníky vandalských rejdů žádnou roli. Ostatně ani symbolismus události, která pouliční nepokoje vyprovokovala, nemá s náboženstvím co dělat. Rovnice „mládež + policie = smrt“ je povahy ryze světské a odkazuje pozorovatele spíše k problémům sociálním.
Nedá se nic dělat, ale zřejmě bude nutné zůstat – pravda, poněkud materialisticky – na zemi. Jak ukazují mnohé sociologické studie a řada filmových dokumentů (jeden za všechny: La Haine Mathieua Kassovitze), nic nedeptá západoevropské imigranty druhé, nebo dokonce už třetí generace více než dlouhodobá nezaměstnanost a ztráta jakékoli perspektivy (nezaměstnanost mezi mládeží v Clichy se uvádí kolem 40 procent). A teprve v takto znuděném, nesebevědomém a sociálně zničeném prostředí hrají „pomocnou“ roli také případný rasismus policistů či většinové společnosti vůbec nebo náboženská netolerance a předsudečnost.
Čili ačkoli by bylo lákavé vysvětlovat francouzské ohně především coby souboj dvou velkých konceptů, totiž francouzské asimilace (až za každou cenu, řeklo by se) a anglosaského multikulturalismu (ten ovšem v mnoha svých projevech také zůstává jen na povrchu), řeč by měla jít především o výkonu francouzského sociálního státu. Francie dávno ztratila svůj ekonomický dynamismus a coby sociálně velkorysá společnost zjevně nedokáže dlouhodobě nabídnout práci, důstojné bydlení či moderní vzdělání. A to nikoli aktuálním imigrantům, kteří neumějí řeč a nedokážou se zatím zorientovat, ale mladým lidem, kteří se ve Francii již narodili.

Lozells Road.

Jak už řečeno, mnohým pohled na televizní záběry z dnešní Francie připomíná říjnový poprask v birminghamské Lozells Road. Připomeňme, co tamní pouliční nepokoje vyvolalo: fáma, že osmnáctiletý Asiat znásilnil čtrnáctiletou Jamajčanku. I tato rozbuška měla svou silnou symbolickou hodnotu. Ovšemže i její rozměr byl v širším smyslu sociální, ale ve skutečnosti byl spíše „multikulturní“.
Zatímco v republikánské Francii je trestné získávat a shromažďovat informace o etnickém původu francouzských občanů, Británie si na soužití přiznaných etnik naopak zakládá (pro britské kritiky francouzských poměrů je například nepochopitelné, proč ve státní francouzské televizi chybějí „etničtí“ moderátoři, proč v policejních sborech převažují bílí Francouzi atd. atd.). Samozřejmě že i britský přístup má své nevýhody. Například zatímco bezproblémové soužití etnik a kultur funguje při přísném pohledu především v Londýně, mimo hlavní město je situace kritičtější.
Pokud se týká Birminghamu, o potenciálních nepokojích se mluví již delší čas. Existuje například rok stará studie, která varuje před „extrémizací již tak polarizovaného vztahu mezi asijskou a etno-africkou komunitou v Birminghamu“. Takže britští občané bydlící kolem Lozells Road sice přiznaně žijí ve své „etnicitě“, ale za cenu uzavírání před ostatními, za cenu jisté „ghettizace“.
K zajímavému zjištění dospěl v této souvislosti nedělník Observer. Pátral po tom, v čem jednotlivé komunity spatřují kořeny vzájemného napětí, a jak to bývá, dospěl k příběhům, jež se mohou zdát zcela triviální: Obě skupiny se přistěhovaly přibližně ve stejný čas a zatímco mezi Jamajčany a etno-Afričany zůstává řada nezaměstnaných (ovšem ve srovnání s pařížskými předměstími je birminghamská nezaměstnanost poloviční), z mnohých Asiatů se v očích sousedů stali úspěšní lidé. Vlastní v okolí Lozells Road devadesát procent obchodů a etničtí Afričané na jejich obchodní úspěchy žárlí.
Tento obecný pocit je v britském tisku dokládán i mnoha konkrétními příhodami. Například asijští obchodníci se dle vyprávění Jamajčanů „černých lidí“ štítí a při vracení drobných dělají všechno pro to, aby se svých etno-afrických zákazníků nedotkli. „Házejí po nás mince, jako kdybychom byli občany druhé kategorie,“ říká v Observeru jistý Rob, jehož komunita nyní hodlá vyhlásit obchůdkům Asiatů bojkot.
To, co se děje mezi etnickými skupinami v Birminghamu, má ovšem svůj odraz i na celobritské úrovni. Britská Komise pro rasovou rovnost si nedávno nechala udělat průzkum o „okruzích přátel“ v britské společnosti. A výsledek? Většina Britů nemá jediného přítele, který by byl odlišné rasy, a „nebílé“ etnické skupiny jsou „dvakrát tak exkluzivní než bílá většina“. Neboli: u každého Asiata či etnického Afričana existuje dvojnásobná pravděpodobnost, že si doma nikdy nesedne k jednomu stolu s příslušníkem odlišné rasy, než v případě bílých Britů.

Pustý střed.

Někteří sociologové vysvětlují poslední francouzské události „vyprázdněním středu společnosti“. Na mysli tím mají to, že se lidé z okraje velkých urbánních center nemají k čemu vztahovat. „Střed“ coby soubor hodnot, coby ideál úspěchu, coby pevný bod zmizel, čímž přenechal prostor gangům. Tenhle koncept se dá vztáhnout jak k francouzskému, tak k britskému příběhu. Organizující střed zmizel ze života jak francouzské nezaměstnané mládeži, tak britské segregované skupině. Na jeho místo musí v případě katastrofy nastoupit stát – a ten může nebo nemusí být úspěšný. Nakonec co se vlastně stalo v New Orleans, které zaplavila nejen voda, ale i rabující bandy? Jak v BBC trefně řekl Václav Bělohradský, New Orleans je obraz o společnosti, z níž zmizel dokonce i stát.