Neznají dovolenou ani Vánoce. Vietnamci ukazují českým obchodníkum, co to je podnikat do roztrhání
Trochu to připomíná scénu z filmu. Třináctiletá Le stojí se svým otcem a bratrem na letišti. Je poprvé v Česku, ve své nové zemi, jejíž jazyk nikdy neslyšela.
Kdesi za ní leží v dálce její rodné město ve středním Vietnamu, kde nechala své přátele a spolužáky. Začíná se psát jeden z tisíců nových příběhů. Dnes je už Le Tran vdanou paní a maminkou dvouleté holčičky. A hlavně: má obchůdek v malé vesnici u Pardubic. Jeden z těch, které v posledních letech zčistajasna vyrostly po celé zemi.
„Když jsme sem přijeli, bylo to těžké. Česky jsme neuměli ani slovo. Maminka navíc zůstala první rok doma ve Vietnamu,“ popisuje Le.
V Česku nastoupila do sedmé třídy a díky intenzivnímu doučování dokončila základní školu a posléze i střední obchodní školu v Chrudimi.
„Přijali mě i na vysokou školu, ale říkala jsem si, že pokud nebudu chtít opravdu studovat, musím něco dělat, když vidím, že rodiče musejí každý den pracovat a živit mě a bratra,“ říká. Vysokou školu Le nakonec nezačala studovat. Na rozdíl od svého bratra, který v Praze navštěvuje Vysokou školu ekonomickou.
Za nějaký čas se Le seznámila se svým budoucím mužem, založili rodinu a otevřeli si obchod. Pro manžela to nebyla velká změna, má už několik let obdobný podnik v Chrasti u Chrudimi. Ten patřící paní Le stojí v Moravanech u Pardubic, přímo na hlavní ulici. Domek je nově opravený, před ním je parkoviště pro pár aut. Le právě stojí před ním a dívá se na zákazníky, kteří se trousí dovnitř a ven. Ta drobná dívka má velkého obchodního ducha. „Jeli jsme jednou takhle kolem a byla tu cedule s nápisem ‚K pronájmu‘. Tahle vesnice pro nás byla ekonomicky zajímavá svou velikostí i kupní silou obyvatel. Tak jsme to vzali,“ popisuje.
Krámek funguje v její režii od května letošního roku. Uvnitř obchodu je klasická všehochuť, vše, co je na venkově potřeba. Od plyšáků přes nafukovací bazének, uzeniny, drogerii, potraviny. „Široký sortiment je jedna z věcí, kterými chceme konkurovat. Když se někdo zeptá na něco, co nemáme, snažíme se to co nejrychleji objednat,“ říká Le Tran. Obchod má také otevřeno až do večera, kdy už jiné zavírají. A ceny se snaží držet dole.
pRacuji, tedy jsem Vietnamské večerky se v ulicích měst začaly ve velkém objevovat před pěti lety. Většina jejich provozovatelů postupně opouště
» la tržnice v menších městech a hledala nové uplatnění. „Byla to díra na trhu a všichni se do ní chtěli dostat,“ popisoval tehdy novinku na konferenci o velkoobchodu Retail Summit tajemník Svazu vietnamských podnikatelů Nguyen Nam. Nápad se uchytil. Nyní je v Česku odhadem Česko-vietnamské společnosti kolem pěti tisíc těchto obchodů, číslo ale nezná nikdo přesně.
Týdeník Euro zkoumal, jak systém vietnamského podnikání funguje. Mluvil s obchodníky, oslovil spolupracovníky vietnamské komunity i jejich konkurenty. Základní recept na úspěch vychází z povahy Vietnamců. Zatímco české obchody mají otevřeno v průměru 170 hodin měsíčně, ty vietnamské 420 hodin. Podobně jako ten paní Le.
Vietnamci vědí, že když platí nájem, musejí co nejvíce potenciál obchodu využít. Coby buddhisté navíc neslaví křesťanské svátky, což pracovní dobu také rozšiřuje. Navíc jsou zvyklí vystačit si s málem. Pro srovnání: Zatímco v Česku vycházejí lidé s průměrnou mzdou 24 800 korun (údaje Českého statistického úřadu za 1. čtvrtletí 2014), Vietnamci z Hanoje jsou zvyklí žít za tamní plat středoškoláka v přepočtu kolem čtyř tisíc korun. Na venkově jsou platy dokonce poloviční. „Určitě nemáme přehnané nároky a nemáme ani dovolenou. Doma ve Vietnamu jsem nebyla pět let,“ potvrzuje Le Tran.
V obchodech také většinou nepracují zaměstnanci, které by museli majitelé zaplatit. Jde o rodinné podniky, které mají i ve Vietnamu nepřerušenou tradici. O zásobování a provoz se obvykle stará muž, jeho žena a děti pak o prodej a zákazníky. V obchodě paní Le pomáhá švagr a nezvykle také česká prodavačka, která stojí u pultu s uzeninami.
Pracovitost majitelů večerek má jednu hlavní motivaci, která opět vychází z povahy Vietnamců. Jde o děti. „Vzdělání dětí je pro ně na prvním místě. Snaží se jim zajistit co nejlepší školy. Děti málo vzdělaných rodičů studují s nadprůměrně dobrým prospěchem místní střední a vysoké školy. A jde to dál. Rodiče, kteří mají vystudovanou vysokou školu z Česka, posílají děti klidně i do Anglie nebo až Malajsie,“ popisuje Marcel Winter, předseda Česko-vietnamské společnosti. Sám zemi navštívil přibližně padesátkrát, několik měsíců tam i žil.
Druhou motivací Vietnamců je pomoc rodičům, kteří žijí doma. Jen za loňský rok poslali Vietnamci z celého světa přes tamní Vietcombank domů 1,9 miliardy dolarů. Koneckonců i nynější majitele večerek čeká jednou stejný osud. „Vietnamci z celého světa se vždy na důchod vracejí domů,“ potvrzuje Marcel Winter. I rodiče paní Le se tam prý jednou vrátí. Ona sama si tím není jista. „Záleží na manželovi, rodině a také na tom, jak se nám tu bude dařit,“ říká. U večerek už ale obchodníci větší boom nečekají.
Recept na byznys Směrem do Česka láká Vietnamce nejčastěji jejich vlastní komunita. „Doma zaplatí někdy i tisíce dolarů a zadluží sebe i své rodiny, aby se dostali sem. Proto musejí vydělávat, nemůžou zůstat jen tak bezprizorní,“ říká Marcel Winter. V Česku se pak příchozích opět ujmou jejich příbuzní či přátelé a vytvářejí společný uzavřený koloběh byznysu v podmínkách širšího českého prostředí. Místa vhodná pro obchody vyhledávají obvykle speciální vietnamské agentury, které zařizují kromě vytipování i nájemní smlouvy. Další agentury pak pomáhají s vyřizováním živnostenských listů a právním poradenstvím. Vietnamci mají i své lidi na daně. Tyto „vyšší“ vrstvy v hierarchii jsou zpravidla Vietnamci, kteří k nám přišli mezi prvními, stihli se dobře naučit jazyk a etablovat se.
Jednou z věcí, která v podnikání vietnamských večerek budí nepochopení tuzemských zákazníků, je jejich soustředění blízko sebe. Jde spíše o doménu větších českých měst. I tato věc vychází z původních podmínek a nátury Vietnamců. Kdo jihovýchodní Asii někdy navštívil, ví, že města mají vlastní ulice, či dokonce obchodní domy, kde se na jednom místě prodává totožné zboží. Výjimkou nejsou obchodní domy plné obchodů nabízejících výhradně mobilní telefony, iPady a notebooky, ulice s obchody prodávajícími oděvy vedle jiných ulic plných hudebních nástrojů. Vietnamcům zkrátka sousedství jiného obchodu nevadí, berou ho naopak jako výhodu. A pokud se při svých skromných nárocích dokážou uživit, nestěhují se jinam.
Sehnat zboží do svých obchodů je pak úplnou specialitou Vietnamců. Sledují letáky a vyhledávají zlevněné zboží v supermarketech. Ty se proti tomu sice brání omezováním množství, které lze najednou koupit, ne vždy to ale funguje. Část zboží také sami obchodníci nakupují v tržnicích, kde fungují velkoobchody. Jsou rozmístěny po republice, třeba v Chebu, Brně nebo pražské Písnici. Zboží na místo doputuje přímo z jejich vlasti, takže zdejší Vietnamci nemají potíže si ho objednat, natož se orientovat v sortimentu.
Peníze, které se v těchto centrech točí, přiměly už i jiné velkoobchody přizpůsobit se a kus vietnamské ekonomiky pro sebe získat.
Některé velké řetězce tisknou letáky ve vietnamštině, nejnázornějším příkladem je ale velkoobchod Makro. „Víme, že asijští zákazníci preferují komunikaci ve svém mateřském jazyce, stejně jako telefonické objednávky. Připravujeme tedy letáky ve vietnamštině a speciální sekci ve vietnamštině na našem webu. Zajistili jsme i telefonního operátora – Vietnamce,“ říká Axel Hluchy, generální ředitel společnosti Makro Cash & Carry ČR.
Makro dokonce rozjelo ve vietnamštině maloobchodní akademii nebo síť večerkových franšíz Můj obchod. Franšízy mají lákat zejména vietnamské obchodníky. Obdobnou síť večerek rozjela i společnost Daily Fresh Stores. Franšízových obchodů je dohromady ale jen asi sto. Proti vietnamskému modelu „byznys in byznys“ je to jen malý díl trhu.
Kouzlo úspěchu má však dost možná ještě jednu odvrácenou tvář, o které nikdo příliš nemluví. „Jsou to sice skvělí obchodníci, ale podle mého názoru se nepřizpůsobují plně tuzemským předpisům, což jim dává konkurenční výhodu, kterou my si nemůžeme dovolit,“ říká předseda Svazu českých a moravských spotřebních družstev (COOP) Zdeněk Juračka. COOP je na venkově přímým konkurentem vietnamských večerek. Zlom v konkurenčním boji bude podle něj znamenat zavedení zákona o elektronické evidenci tržeb v roce 2016.
Paní Le bude už možná v té době slavit další komerční úspěchy. Pokud se bude jejímu obchodu dařit, ráda by své podnikání rozšířila.
„Určitě se chceme zdokonalovat. Budoucnost vidím dobře,“ plánuje. l
V Makru již v roce 2008 vznikl speciální asijský tým vedený Nam Vo Vanem. Cílem týmu je usnadňovat nákupy vietnamským podnikatelům. Vietnamské večerky se v ulicích měst začaly ve velkém objevovat před pěti lety. Hlavně proto, že většina jejich provozovatelů postupně opouštěla tržnice v menších městech a hledala nové uplatnění.
O autorovi| Petr Weikert • weikert@mf.cz
