Rostoucí napětí mezi Spojenými státy americkými a Čínou stále více ovlivňuje globální ekonomiku. Většina zemí se rozhodla přidat pouze k jedné straně tohoto sporu, což přispívá k tomu, že se svět štěpí na dva velké konkurenční bloky. Existuje ale hned několik států, které z tohoto trendu vyčnívají. Podle analýzy Bloombergu jde především o Vietnam, Polsko, Mexiko, Maroko a Indonésii. Navzdory své velmi odlišné politice a minulosti si všechny tyto země chtějí polepšit, a tak doufají, že se stanou jakýmisi ekonomickými spojkami mezi USA a Čínou, potažmo mezi Čínou a Evropou.
Uvedených pět států dohromady vytváří čtyři procenta celosvětového hrubého domácího produktu, přesto od roku 2017 přilákaly něco málo přes 10 procent všech investic na zelené louce. Tento termín označuje veškeré výdaje na stavbu zbrusu nových budov a zařízení, jež v dané zemi utratily zahraniční společnosti. Všechny zmíněné státy navíc v posledních pěti letech zaznamenaly výrazné zlepšení mnoha důležitých ekonomických ukazatelů, což vede odborníky k přesvědčení, že dodavatelské řetězce se začínají prodlužovat a částečně i přesouvat právě sem.
Jenže zatímco pro Vietnam, Polsko, Mexiko, Maroko i Indonésii tento zjevný trend představuje zásadní výhodu a slibnou vyhlídku do budoucnosti, pro koncové zákazníky je takové zjištění už o poznání méně pozitivní. Výstavbu nových továren totiž bude muset někdo zaplatit, a tak by v konečném důsledku mohlo dojít ke zdražení zboží. A jak konkrétně se USA a Čína v jednotlivých zemích angažují?
Vietnam – spolupráce s oběma stranami
Díky kombinaci nízkých mzdových nákladů, zlepšující se infrastruktury a rozšiřujícího se seznamu obchodních dohod přilákal Vietnam řadu dodavatelů americké společnosti Apple, včetně firem Luxshare Precision Industry a Pegatron. Do USA tak nyní míří přibližně třetina veškerého vietnamského vývozu, přičemž největším dodavatelem materiálů pro tamní firmy je samozřejmě sousední Čína.
Vietnam navíc v září posílil své vztahy s USA, k čemuž došlo díky uzavření komplexního strategického partnerství. Tento unikátní diplomatický status byl přitom dříve vyhrazen jen několika málo zemím včetně Číny a Indie. Kromě toho Washington v září oznámil vznik dalšího partnerství s cílem pomoci Vietnamu s rozvojem jeho rodícího se polovodičového průmyslu. Na druhou stranu, jihoasijská země se snaží zároveň udržovat kontakt i se svým severním sousedem, s nímž má – navzdory řadě územních sporů – třeba dohodu o volném obchodu.
A co to znamená v praxi? Třeba skutečnost, že díky všem těmto ujednáním se velmi daří například tamnímu elektronickému průmyslu, který se v roce 2022 podílel na vietnamském exportu hned 32 procenty. Což je asi dvakrát vyšší hodnota než před 10 lety.
Vietnamští představitelé jsou navíc přesvědčeni, že se tato čísla brzy ještě výrazně navýší. V zemi totiž aktuálně roste třeba tovární komplex společnosti Foxconn Technology Group v hodnotě jedné miliardy dolarů (asi 23 miliard korun), v němž se mají vyrábět nové MacBooky.
Polsko – nový bateriový gigant
Velké plány zahrnující spolupráci s Čínou má aktuálně i polská vláda, která chce v zemi vybudovat vlastní značku elektrických vozidel s názvem Izera. Státní společnost ElectroMobility Poland už kvůli tomu podepsala dohodu s čínskou Geely Holding Group o dodávce potřebných technologií. Výroba má být zahájena na konci roku 2025 ve slezském městě Jaworzno asi 60 kilometrů od českých hranic.
Našim severním sousedům se navíc povedlo zapojit i do odvětví elektrických baterií, přičemž tamní produkce je po Číně druhá nejvyšší na světě. Výroba polských lithium-iontových článků loni dosáhla hodnoty 38 miliard zlotých (asi 208 miliard korun), což odpovídá 2,4 procenta veškerého vývozu.
Expanze bateriových závodů zároveň vedla k tomu, že se do země dováží mnohem více surovin, jako je grafit, který většinou pochází právě z Číny. Hodnota tamního exportu do Polska tak vzrostla mezi lety 2017 a 2022 o 112 procent, přičemž se vyšplhala na 38,2 miliardy dolarů (asi 870 miliard korun).
Mnozí odborníci ovšem varují, že závislost na čínských surovinách se může Polsku z dlouhodobého hlediska vymstít. I plán na vlastní výrobu elektrických vozidel někteří kritizují, protože je otázkou, jak se bude polským autům dařit v porovnání s levnější čínskou konkurencí. Varšava ovšem evidentně doufá, že nové továrny si perspektivní budoucnost zajistí.
Maroko – fosfáty a volný obchod
V Maroku se nachází největší světové zásoby fosfátů, díky čemuž má tento severoafrický stát velmi důležité postavení v transformaci globálního automobilového průmyslu. Inkriminovaný minerál je totiž klíčovou složkou lithium-železo-fosfátových (LFP) baterií používaných právě v elektromobilech. Země má navíc velmi dobré obchodní vztahy s Evropou i USA, takže se z ní pomalu stává místo, kde se čínské společnosti setkávají se svými západními konkurenty.
V roce 2022 byla v Maroku ohlášena výstavba nových projektů financovaných zahraničními investory v hodnotě 15,3 miliardy dolarů (téměř 350 miliard korun). Letos v květnu pak čínská společnost Gotion High-Tech podepsala dohodu o vybudování továrny na baterie za 6,4 miliardy dolarů (asi 146 miliard korun), která má být jednou z největších na světě.
Investory ale na sever Afriky přitahuje i dohoda s USA o volném obchodu a také tamní průmyslová politika. Třeba jihokorejské firmy LM Chem a Youyshan chtějí v Maroku postavit svoji hlavní továrnu pro výrobu již zmíněných LFP baterií. Podle prohlášení obou společností měl být výběr země ovlivněn americkým zákonem o snižování inflace. Ten nabízí daňové úlevy na prodej elektromobilů, jejichž obsah splňuje limity pro označení ,Vyrobeno v USA‘. Nerosty pocházející ze zemí, které mají s Washingtonem dohody o volném obchodu, se do těchto požadavků započítávají.
Mexiko – zadní vrátka do USA
Mexiko letos nahradilo Čínu na pozici největšího dovozce zboží do USA. Od roku 2017 ale zároveň výrazně roste hodnota čínského exportu do Mexika. V této středoamerické zemi totiž své závody otevírá stále více tamních společností, které prodávají vše od automobilových dílů až po nábytek. Aktuální dění dobře ilustruje i situace v obřím průmyslovém parku Hofusan poblíž města Monterrey, kde všichni nájemci pochází právě z Číny.
Podle generálního ředitele společnosti Yinlun TDI Scotta Chena za tímto vývojem stojí především růst mzdových nákladů v USA a růst nákladů na dovoz zboží z východoasijské země. I proto se jeho firma v roce 2021 rozhodla investovat 20 milionů dolarů (asi 456 milionů korun) do výstavby nového závodu v Mexiku. Podobné důvody přiměly ke stejnému kroku také mnoho dalších společností.
Skvělým lákadlem pro čínské podniky zakládající své pobočky v Mexiku je také 30 let stará dohoda o volném obchodu s USA a Kanadou. Tu nedávno upravil bývalý americký prezident Donald Trump, protože se snažil posílit výrobu v Severní Americe a snížit závislost USA na čínském dovozu. Pravděpodobně ale nepočítal s tím, že asijské společnosti získají v Mexiku zadní vrátka do USA, která jim umožní vyhnout se americkým clům na dovoz z Číny.
Uvedený obchodní model každopádně funguje velmi dobře, takže tamní firmy nyní budují své mexické pobočky výrazně rychlejším tempem než kdykoliv v minulosti. „Čínské společnosti vstoupily do nové fáze globální konfigurace, přičemž Mexiko je klíčovým článkem tohoto procesu,“ okomentoval situaci čínský velvyslanec Čang Žun.
Indonésie – Protiváha vůči USA a Číně
Specifickou cestou se snaží jít Indonésie, která chce aktivně získávat investory jak z Číny, tak i ze Spojených států. Jihoasijské zemi se to částečně daří, a třeba letos v březnu byla podepsána dosud unikátní dohoda, v rámci níž se americký Ford Motor, čínská společnost Zhejiang Huayou Cobalt a brazilská Vale SA dohodly na rozdělení dodávek niklu, jež se používá při výrobě baterií pro elektromobily.
Ovšem i když Indonésie spoléhá na to, že je příliš důležitá, aby byla nucena vybrat si ve sporu mezi dvěma největšími světovými ekonomikami jen jednu stranu, v posledních letech se bilance amerických a čínských investic stále více vychyluje. Objem peněz pocházejících z Číny byl v první polovině roku 2023 zhruba dvojnásobný oproti tomu, kolik finančních prostředků investovaly americké firmy. Je tedy otázkou, zda se budou chtít v budoucnu více zapojit, nebo zda naopak Indonésii přenechají svým čínským konkurentům.
