Jak udělat z Česka druhé Švýcarsko
Jednoho rána roku 1995 přecházel Jindřišskou ulici v Praze chlapík mladistvého vzezření s novinami v ruce. Nápadný snad jedině tvrdýma modrýma očima a konzervativním oblekem, z něhož vyzařuje esprit bezmála francouzský a úzkostlivá korektnost dozajista německá. Jak listuje deníkem, natrefí na jednu z běžných dobových zpráv, jaké se obvykle čtou jen pro zajímavost. Stát zase prodává kus rodinného stříbra. Ten muž ale nemá ve zvyku číst zprávy jen pro zajímavost a ukrácení chvíle. Obchod, jehož první kontury se začaly rýsovat v Jindřišské ulici, ho o pár měsíců později katapultoval na přední příčky žebříčků českých kapitalistů. Oním kusem rodinného stříbra byl totiž Čedok. Jiří Šimáně se stal nápadným a můžeme se domýšlet, že nadšený tím dvakrát nebyl. Do té doby totiž vlastnil a řídil poměrně nenápadné impérium. Impérium to ovšem už tenkrát bylo. Jiří Šimáně již tehdy prodával a dodnes prodává zhmotněné sny. Unimex, který mu ze 60 procent patří, například přivedl na český trh bourbon Jim Beam, vybudoval a provozuje síť OBI a řetězec duty free shopů na hranicích. Patří mu polovina druhé největší letecké společnosti v Česku, dováží špičková zahraniční vína, podniká jako developer. Skoro ve všem, do čeho se pustil, je Unimex v čele trhu. Takže málo platné, napíšeme, že na křehkém trhu emocí, služeb a volného času se jeho vlastník zatím pohybuje jako žíhaná kočkovitá šelma. Takové přirovnání by se mu ale zase nelíbilo. Středoevropské tygry českého kapitalismu poměřuje Jiří Šimáně bez sebemenší stopy adorace. Narcistní lvy pak rovnou s despektem. Úspěch? Neromantizujme. Hovoří-li o úspěchu firmy, zmiňuje skutečnost, že Unimex odevzdal státní pokladně přes dvě miliardy. V žebříčku daňových odvodů za rok 2001 se firma dostala meziu padesát největších plátců. „Kdyby každý udělal z tisíciny to, co jsme udělali my, bylo by z Česka druhé Švýcarsko,“ myslí si Jiří Šimáně. Příběh, který započal raketovou kariérou v zahraničním obchodě před rokem 1989, nyní kulminuje v obrazu loajálního občana-kosmopolity.
Patříte k lidem, kteří dosáhli vysokých manažerských pozic už před rokem 1989. Bylo vám krátce po třicítce a řídil jste stamilionové dodávky investičních celků. Jak jste přijal listopad 1989? Jako novou šanci, nebo jako ohrožení kariéry? Jako obrovskou příležitost. Ale spíš lidskou než profesionální. Nepřemýšlel jsem o tom, jestli mi to přinese víc peněz nebo míň peněz. Byla to příležitost člověka, před kterým se otevřou prostory, které dříve neexistovaly.
Dospěl jste k nějakému osobnímu poučení z doby komunismu? K jedinému. Pohybovalo se někde v podvědomí, než jsem ho dokázal definovat. Pomohl mi k tomu film o životě pana Wintona, na jehož vzniku jsme měli tu čest se spolupodílet. Joe Schlesinger ten film končí slovy: “Je to příběh obyčejné lidské slušnosti.” Tahle pravda je naprosto odzbrojující a nevztahuje se k žádnému režimu. Každý vztah - je jedno jestli v byznysu nebo mezi lidmi - by měl být postaven na principech slušnosti, jinak nefunguje.
Jak jste prožil převrat v roce 1989?
U okna. Vedl jsem tehdy firmu v Zambii. Poslouchal jsem rozhlasovou stanici BBC a chytal jsem signál jenom u okna, takže skoro celou sametovou revoluci jsem strávil tam. Velice jsem si přál být v Praze, ale měl jsem své povinnosti.
Neměl jste pocit, že vám něco utíká? Měl, ale ještě silnější byl pocit zodpovědnosti vůči zaměstnavateli. Připadalo mi nefér udělat to jako někteří jiní - ti to zabalili, popřípadě ukradli peníze, ukradli kontakty a začali své firmy budovat na úkor svých minulých zaměstnavatelů. Ještě dva roky jsem musel v Africe zůstat. Kdybych se na to díval jen materiálně, prodělal jsem za ty dva roky spoustu peněz, protože jsem sloužil za pár korun.
Připravoval jste se cílevědomě, že po převratu založíte vlastní firmu? Vůbec ne. Musíte mít štěstí. Ta muška vám přilétne k nosu jenom jednou za život. A buď jste připraven, anebo ne. Já jsem připraven byl.
Na co připraven? Připraven se o sebe postarat a vybudovat něco… Co, to jsem přesně nevěděl. Dneska už se to dá naplánovat, tenkrát to bylo hektičtější, odehrávalo se mnoho věcí najednou.
Co byla ta zlatá muška? Obchody duty free. Znal jsem je z Ameriky, z Kanady i z Evropy. Věděl jsem, že mohou fungovat i v Československu, jen potřebují kvalitní zahraniční know-how. To byl nápad, který někdy v roce 1991 skutečně nastartoval Unimex.
Že se do toho nikdo nepustil dřív… To je ta muška. Do té doby jsme jen dělali obchody krátkodobého charakteru a poradenství, protože jsme si potřebovali vytvořit finanční prostředky. Duty free byl první projekt, na kterém se dalo pracovat dlouhodobě. Ale i později náš vstup do Čedoku vznikl vlastně mimoděčně. Přecházel jsem Jindřišskou ulici a četl jsem noviny. Tam jsem se dočetl, že se prodává 70 procent Čedoku. Řekl jsem si, že to může být zajímavé, protože Čedok je dobrá firma a má dobré jméno, jedno z posledních, které se tehdy prodávalo.
Z jakých peněz vznikl Unimex? Víte, proč jsem byl relativně úspěšný? Protože jsem během svého života nikoho nepodtrhl. Lidi o mně věděli, že jsem pracovitý, a nebáli se mi půjčit peníze. Takže jsme nedostali žádné peníze od banky, ale právě od lidí, kteří nám věřili. A já jsem jim jejich peníze i s prémií bohatě vrátil.
Vaše profesionální dráha je od A do Z opřena o mezinárodní vztahy a zahraniční obchod. Najdete silného zahraničního partnera a pustíte se do společného podniku. Lákal vás svět odjakživa? Proč jste se vlastně začal už jako dítě věnovat jazykům? Bydleli jsme v Plzni, tedy blízko německých hranic, a když jsem chtěl sledovat německou televizi, musel jsem rozumět. Když nebyl na českém programu sportovní přenos, nebo Tři chlapi v chalupě, nebo Nemocnice na kraji města, dívali jsme se skoro výhradně na Němce.
Na co jste se díval? Úplně na všechno. Na zábavné pořady, o kterých jsme si tady mohli nechat jenom zdát, na hvězdy, o kterých jsme čas od času četli, díval jsem se na bundesligu, zajímaly mě zprávy. Chytali jsme jenom státní televize ARD a ZDF, obrazovka zrnila, ale zvuk byl slyšet. Německá televize znamenala styk se světem.
Nedokázal jste se bez něj obejít?
Na komunismu bylo nejhorší, že jsme nemohli cestovat. Nebyli jsme
svobodní lidé. Já bych se obešel bez humrových koktejlů, které stejně nejím, ale cestování bylo to, co celému národu chybělo nejvíc. Nejen z hlediska rozletu a rozhledu lidí, ale i z hlediska fungování státu. Fungoval by docela jinak, kdyby lidé měli patřičné zkušenosti.
Jaká byla vaše dětská přání? Můj otec byl členem plzeňské opery a i já jsem zkoušel hrát na klavír. Dokonce jsme se o něj se sestrou prali. Měli jsme obrovské přání, aby nám ho rodiče koupili. Dostali jsme ho k Vánocům a pak jsme o něj asi půl roku zápolili. Ze mne ale nadšení vyprchalo. Před tatínkem jsem se zamykal, protože když slyšel, jak cvičím, úplně šílel. Asi po třech letech jsem to vzdal. Něco maličkého bych možná ještě zahrál, ale v podstatě jsem nikdy hrát dobře neuměl. Přitom jsem po tátovi zdědil hudební sluch. Ale musíte mít také motivaci.
K čemu jste měl motivaci? Chtěl jsem dobře hrát fotbal, hokej, běhat. Jsem kompetitivní typ; doufám, že v tom snesitelném smyslu slova. Nesnáším soutěživé typy, které to nikam nedotáhnou a přitom neustále o něco bojují. Já jsem znal své hranice a v jejich rámci jsem chtěl být dobrý.
Znal jste vždycky své hranice? Určitě a znám je pořád poměrně přesně. Na rozdíl od mnoha lidí současného světa. Podívejte se do politiky.
Když porovnáte, čeho jste dosáhl, odpovídá to vašim někdejším snům? Upřímně řečeno vůbec ne. Před třinácti čtrnácti lety se mi ani nesnilo, že bych se vůbec mohl dopracovat postavení, ve kterém jsem se nyní ocitl. Na druhou stranu jsem nikdy nepochyboval, že se budu mít dobře, protože jsem vždycky pracoval tvrdě a poctivě a bylo mi jedno, kdo mě platí.
Věříte, že se člověk může vypracovat od píky? Ve Strojexportu jsem začínal jako normální korespondentka. Přestože jsem měl právnický titul, v ekonomickém světě mne právem považovali za diletanta. Takže jsem se napřed musel naučit psát na stroji, pak jsem byl dispoziční referent. Tak jsem postupoval od nejnižší pozice, kterou dělá osmnáctiletá holka. Trvalo tři roky, než jsem vyjel do ciziny.
Pocítil jste někdy materiální nedostatek? Jako student jsem si pochopitelně musel vydělávat. Úroveň rodin se tehdy s jistou nadsázkou lišila podle úhlopříčky televizoru, to jest všichni měli plus minus stejně. Když jsem odešel do Prahy studovat práva, rodiče mi mohli dát 600 korun měsíčně, zbytek jsem si musel vydělat. Někdy mi sice zbyla pětikoruna na den, ale mléko stálo korunu dvacet, rohlík po třicetníku, takže to tak zlé nebylo. Osobně jsem ale materiální újmu nepociťoval. Tehdy to patřilo k životu stejně jako zvonové kalhoty či Škoda 1000 MB. Pracoval jsem od svých patnácti let, ale myslím, že to tehdy dělala spousta mých vrstevníků. Moje první brigáda spočívala v tom, že jsem kopal komunikace s cikány, pak jsem absolvoval asi úplně všechno. Od chemičky přes roznášení piva na nádraží, práci rozstřikovače na kropicím voze, průvodčího, námezdní síly, pracovníka v Národní galerii a tak dál.
Uvažoval jste, že byste žil trvale jinde než v Česku? Uvažoval jsem o tom mnohokrát. V roce 1969 jsem chtěl emigrovat. Měl jsem v Německu práci i studium, ale vrátil jsem se, protože rodiče by to těžce nesli. Později jsem přemýšlel o Americe. Už se mi nechtělo do Evropy, zdála se mi příliš zkostnatělá. Zažil jsem v Německu na vlastní kůži, že to tam cizinec, který se chce prosadit, nemá jednoduché. To je jasně rozvrstvená společnost a nemůžete si myslet, že vrstva, o které soudíte, že do ní patříte, vás jen tak přijme. Ale je to možné v Americe, kde je předsudků méně. Tam je ale zase nutné přijít mladý, jejich extrémní sebestřednost a maximální důraz na soutěživost i u těch, kteří na to nemají, musíte prostě zažít. Z Malé Strany do texaského Austinu není zas tak blízko.
Žertujete? Vám dravost a tah za úspěchem nevyhovuje? Vždyť vy jste právě příkladem, že to i v Česku zabírá! Se samou podstatou věci nemám problém. Ale kompetitivnost dovedená do situace, kdy z vás stříká krev a vy pořád tvrdíte, že se máte dobře, není normální. Mně vůbec dělá problémy akceptovat přetvářku, je jedno kde a v čem.
Zaslechl jsem nedávno v restauraci rozhovor dvou mužů, kteří mluvili o podnikání v cestovním ruchu. Utkvěl mi útržek: “Ten Šimáně nás ale masíruje.” Mysleli tím Čedok. Těší vás to? Že je masíruju? To víte, že mě to těší. To patří k povolání. Kdyby říkali, že jsem hodný a nikoho nemasíruju, asi by to nebylo v pořádku. Člověk musí být slušný, ale na druhé straně tvrdý, nekompromisní.
Měl jsem na mysli fakt, že vaše jméno ztotožňují s Čedokem. Asi jsem tam zanechal nějaký rukopis.
Nazval byste někdy firmu svým jménem? Nikdy. Něco jiného je, když jste truhlář, hospodský nebo malíř pokojů, pak mi to přijde normální. Ale pokud se firma rozroste do větších rozměrů, pak bych za tím cítil nějaké zvětšené ego.
Ale na své výsledky jste hrdý? Odevzdali jsme do státní pokladny víc než dvě miliardy korun. Kolikrát se směju, když novináři píší o člověku, který má jachty a letadla, a přitom mu nepoloží otázku, kolik zaplatil na daních. To ještě žádného českého novináře nenapadlo. Mne by to zajímalo. Kdyby každý z tisíciny udělal podle svých možností to, co jsme udělali my, může tady být druhé Švýcarsko. Platit daně je základní povinnost každého podnikatele. Když chcete řídit auto, musíte mít řidičák.
Distancujete se od dravců dřevního českého kapitalismu?
Jestli myslíte ty, kteří zbohatli na úkor jiných, tak absolutně. Všechno, k čemu jsem se dopracoval, je výsledkem tvrdé a poctivé práce. Měl jsem štěstí na lidi kolem sebe, kteří se ke mně chovali vždy loajálně a umožnili mi věnovat se práci a ne se topit v nejistotě, kdykoli vyjdu ze dveří kanceláře nebo dojde k nějaké krizové situaci. Zvláštní dík patří mému partnerovi Jaromíru Šmejkalovi, se kterým jsme se snad od začátku našeho podnikání pořádně nepohádali.
Jediná aktivita, kterou jsme nepostavili na zelené louce, je Čedok. Pro Čedok bylo štěstí, že jsme to mysleli vážně a nepotřebovali z něho tahat finanční prostředky, dokonce ani jako členové statutárních orgánů. Dodnes patřím mezi nejlepší klienty Čedoku a za celou dobu našeho působení ve firmě se nestalo, že bychom od něj dostali něco zadarmo. A věřte mi, nebylo by to tak složité.
Lidé, kteří vás znají, říkají, že nenávidíte slovo luxus. Jenže když se člověk rozhlédne po vaší kanceláři, podívá se, jak jste oblečený, vy osobně ten luxus právě reprezentujete. Slovo luxus je v této zeměpisné šířce spojeno s nevkusem, navíc nevím, co si mám pod tím slovem úplně přesně představit. Jistě, rád se pohybuji uprostřed věcí, které jsou příjemné a komfortní, ale slovo luxus kromě jiného znamená i to, že se na můj vkus příliš rozevírají nůžky mezi kvalitou a cenou, a to jsem nikdy neměl rád. Kvalita by měla jít ruku v ruce s cenou. Na druhé straně si v životě všichni párkrát dopřejeme něco, co úplně nepotřebujeme; to se dá z mého pohledu za luxus označit. Nedávno jsem si koupil takový automobil, se kterým jsem za tři čtvrtě roku nenajezdil víc než tisíc kilometrů. Ale to uděláte opravdu jen párkrát.
Ale můžete si to dopřát, že? Vím o vás, že už pár let se chystáte na dlouhou cestu po Jižní Americe. Plánuji něco, co možná nazvete luxusem: příští rok si chci pronajmout letadlo a procestovat celou Jižní Ameriku. Je to kontinent náročný na cestování a šest týdnů, které bych si vyhradil, není zase tak mnoho. Je to do určité míry luxus, protože taková cesta stojí spoustu peněz, ale na druhé straně mi ušetří čas a umožní vydělat peníze jinde. A zase jsme u luxusu. Pro někoho může být luxusem bochník chleba, pro André Agassiho to není ani jeho čtyřicáté třetí auto v garáži.
Pro někoho to mohou být obleky a košile, které vidí na vašich fotografiích… Dbám na to, abych chodil dobře oblečený, ale ne kvůli publiku, nýbrž pro svůj vnitřní pocit. Stejně tak jako jsem si postavil dům, ne pro někoho, pro sebe. Tam si nikoho nezvu, můj dům nemá sloužit jako showroom. Pro mne je nejdůležitější vnitřní pocit. Asi bych se necítil dobře v šatech, které mi nepadnou, nebo ze kterých čiší, že jsou špatně střižené. Asi by mi vadilo, kdybych měl špinavé boty a pokecanou kravatu. Učil jsem to i lidi ve firmě: běž se přezout, kup si nové boty, protože jsi manažer a prostě to k tobě patří. Nepatří k tobě zaprášené boty a okopané špičky. A pokud chceš prezentovat firmu, která je dobrá, tak tohle musíš mít v pořádku. Nemusíš mít boty z krokodýlí kůže, ale musíš působit jako člověk, který se o sebe stará.
Přijdete do práce v neformálnějším oblečení? Jen v pátek - sako a košile bez kravaty. Ale nikdy ne ve svetru, necítil bych se v něm dobře. Odjakživa jsem zvyklý chodit do práce v obleku. I kdybych nešel ve čtvrtek do práce a večer měl schůzku, musím si na ni vzít kravatu, protože zkrátka mám ve čtvrtek problém chodit bez kravaty. V pátek večer ten problém nemám.
Pořád ještě hrajete fotbal? Jak to myslíte: pořád ještě?
Není přece běžné, aby se podnikatelé odreagovávali zrovna fotbalem. Víte, proč je fotbal úžasný? Setkává se tam dvacet úplně rozdílných lidí. Hrajeme na Slávii, celý rok venku, je jedno jestli je minus třicet nebo plus třicet. Tam hraju s krejčím, zedníkem, manažerem, stavitelem, podnikatelem, právníkem i politikem. Je to opak golfu, kde zase potkáváte jinou společnost, a já tyhle protipóly potřebuju. Nedokážu se fixovat na jednu činnost a být příslušníkem jedné skupiny a nestýkat se s jinou. Když si po fotbale popovídám v hospodě, tak se u toho skvěle uvolním. Možná jsem už do určité míry ztratil kontakt s běžnou realitou a teď mi právě tohle pomáhá, abych ho neztrácel víc, než je dobré. Tam jste nikdo, jste levé pravé křídlo a hotovo. S jedinou výjimkou. A to že mne na hřišti trochu šetří. Ale jen proto, že vědí, že už nedělám skluzy a nejezdím po zadku.
Když už jste zmínil golf, víte, co nedovedu pochopit? Kde na to velmi zaměstnaní lidé, kteří obvykle golf hrají, berou čas? Já taky ne. Za posledního půlroku jsem hrál možná jen šestkrát. Neříkám, že bych si čas neudělal, protože jsem v pozici, kdy mohu prostě říct, že půjdu hrát golf. Ale vím, že mám práci, kterou sice mohu odložit, ale to nedělám. Většinou chodím hrát jen v sobotu a v neděli. Když tam pak vidím spoustu dynamických mladých manažerů, kteří mi vyprávějí, jaký turnaj kdy absolvovali - a často jsou to turnaje v pracovním týdnu - jsem z toho trochu vedle. Nedokážu si představit, že by se můj zaměstnanec takto intenzivně golfu věnoval. Pro mne to znamená jen jedno: nemůže se věnovat své práci.
Vy na golfu nepracujete, nesbíráte nové kontakty? Nezačal jsem hrát proto, abych se s někým seznamoval. Absolutně mi nevyhovuje se na golfu cíleně s někým seznamovat. Vypiju si po golfu kávu a odjíždím. Samozřejmě že se s někým seznámíte, ale proto nehraju. Možná že se teď nacházíme v podobném období jako před třiceti lety, kdy se masově začínal hrát tenis, a kdo nehrál, byl golfově řečeno společensky hendikepovaný. Teď je to možná totéž s golfem. Časem se ale začne na golf nahlížet stejně jako v Americe, Anglii, Německu či Francii, kde golf hrají lidé různých společenských vrstev.
Chystáte se vybudovat 18 jamkové golfové hřiště… Pracujeme na tom. Dobrých hřišť tady totiž mnoho není a navíc někdy chybí i servis, který si hráči nejenom zaslouží, ale také kupují. Lidé se lépe odreagují, když dostanou dobrou kávu, dobré jídlo a když se na ně personál usmívá.
To v golfových klubech není samozřejmost? To víte, že není.
Vy umíte zařídit, aby se lidi usmívali?
Speciálně v cestovním ruchu to sleduji velmi důsledně.
Stížnosti se snažím prověřovat osobně, zajímají mne příčiny a také opatření, které z toho zkrátka musíte vyvodit. Mluvím samozřejmě o stížnosti, která je oprávněná. Existují lidé, kteří odjíždějí na dovolenou s tím, že si budou stěžovat a vytřískají pod hrozbou mediálního nátlaku z cestovní kanceláře slevu.
Úsměv by měl patřit k poskytované službě. Dobrý servis je nejvyšší hodnota, kterou k produktu můžete přidat. Spousta produktů se ničím jiným než poskytovaným servisem neliší. Když chcete mít úspěch, musíte to zvládnout. Kdo to ve službách nezvládá, měl by dělat jinou práci.
Zajdete nečekaně do poboček vašich firem? Snažím se, patří to k mé práci. Dává mi to nezprostředkovaný a věrný obraz stavu firmy.
Překvapí vás ještě něco? Nedávno jsem večeřel s jedním rakouským bankéřem, který si u Čedoku objednal pobyt v Londýně přes Silvestra. Z Vídně přes internet. S Čedokem. Vídeňský bankéř. Řekl mi: “Musím Ti pogratulovat. Odlet z Prahy se zpozdil asi o dvě hodiny a člověk, který měl v Londýně čekat s připraveným autem, už tam nebyl. Bylo 26. prosince. Zavolal jsem do londýnské kanceláře Čedoku. Zvedla to dívka, která měla službu, během čtvrt hodiny všechno zařídila a asi pětadvacetkrát se omluvili. Kdyby se tohle stalo ve Vídni, tak ti garantuju, že se 26. prosince nikoho nedovoláš.” Upřímně řečeno - ani jsem nevěděl, že 26. prosince tam máme službu.
Jakou jste udělal zkušenost se stavebními firmami, když jste stavěl dům? Stejnou jako v každém jiném odvětví: Pokud si práci neohlídáte důsledně až konce, výsledek nepoznáte. Já jsem detailista a všechno, na čem mi záleží, si dosleduji sám. Ne nadarmo se říká důvěřuj, ale prověřuj. Pokud se máte dobrat nějakého výsledku, nezbývá vám nic jiného. V tomhle věřím jen sám sobě. Jakmile se vzdáte povinnosti supervize, můžete většinou na dobrý výsledek zapomenout.
Je to česká specifika? Ne, to platí obecně, v Americe, ve Francii, v Německu, i když třeba méně…
Jestliže vnímáte skutečnost tímto způsobem, musí vás okolí docela frustrovat. Nemám to zrovna jednoduché… Narodil jsem se s tím, že jsem detailista a všechno chci dotáhnout do konce. Moje máma byla pedantka, učitelka, já jsem to po ní zdědil a ještě asi vylepšil. Od rána do večera jsem v konfliktu, protože vidím - tohle je jen na devadesát procent, tohle jen na devadesát pět. A samozřejmě, to stopu zanechá, večer už toho někdy mívám dost.
Váš syn je po vás? Není, ačkoli jsem se ho snažil takhle vychovat.
Takže těžký život s vámi musí mít on. Asi ano. Je typický příklad dnešního mladého kluka. Zásadně si neuklízí, je nad všechno povznesený. Mě to dlouho strašně vytáčelo, teď jsem ale skoro v klidu, uvědomil jsem si, že to přijde s věkem.
Jací budou dnešní teenageři jako zákazníci cestovních kanceláří? Jsou daleko vyspělejší a sofistikovanější, nežli jsme byli my. Mají spoustu informací, na co kliknou, to dostanou zpátky. Mohou cestovat a studovat v zahraničí. Budou to náročnější klienti.
Chtěl byste být na jejich místě? Pokud by to bylo možné, klidně a rád bych byl o třicet let mladší. Asi bych se už neměl tak dobře, jako se mám nyní, protože doba, která mě našla připraveného a nastartovaného, už zřejmě nepřijde. Ale vyměnil bych to.
Mimochodem, jakou hudbu posloucháte? Slyšel jsem… No ano, hlavně rockovou. Moji miláčkové jsou už dlouho Lighthouse Family, mám rád Mobyho, Stinga, R.E.M., Rolling Stones a mnoho dalších. Mám rád chillout, který mě naučil poslouchat během jedné cesty v letadle vydavatel Stratosféry Antonin Herbeck. V živém vystoupení jsem naposledy slyšel Rolling Stones. Upřímně řečeno, současná česká produkce se mi příliš nelíbí. Za nejlepší “českou” kapelu považuju Elán, na domácí scéně se jim může rovnat asi jen Lucie.
Dotýká se vás osobně nejistota způsobovaná terorismem, iráckým konfliktem a podobně? Chystám se na cestu do arabského světa, tak bych lhal, kdybych tvrdil, že se mě to netýká. Ale občas musíte podstoupit riziko. Zrovna v arabských státech jsem strávil pár let života a myslím si, že vím, jak tam lidé žijí, jak myslí, co potřebují, co od nich můžete čekat. Demokracie v Iráku je stejný nesmysl jako plnohodnotná americká demokracie v Číně. Čas k tomu nedozrál. Sejmout zločince diktátora je správné, ale válku bych si k tomu jako prostředek nevybral. Všichni vidíme, kolik nejistoty a nebezpečí způsobuje.
Jak na vás zapůsobila Afrika? Afrika je nádherný kontinent. Má obrovský potenciál. Ale vyždímat ho nebude otázka dvaceti, třiceti nebo čtyřiceti let, ale několika generací. Bude dlouho trvat, než tam začnou fungovat mechanismy běžné v demokratických státech. Viděl jsem, jak byla mezinárodní pomoc rozkradena pomalu ještě dříve, než tam dorazila. Viděl jsem, že zemím, které ji posílají, to zjevně nevadí, protože ji bez dalších podmínek posílají znovu a znovu. To se vrací jako bumerang. Budou muset platit víc a celý proces nastartování normálního fungování společnosti bude trvat déle. V některých afrických zemích vládne otevřený rasismus, pro mne je Mugabe v celkovém kontextu doby stejně nebezpečný jako Saddám Husajn. Tamní vlády nejsou schopny uživit vlastní populaci, a přitom některé z nich provádějí superrasistickou politiku vůči obyvatelstvu, které tyto země z velké části živí. V Zimbabwe pět procent bílých obyvatel tvořilo 80 procent domácího produktu. A byli to lidé, kteří tam žili po staletí. Afrika je nádherný kontinent, příroda a lidé tam si zaslouží, aby jim mezinárodní společenství pomohlo. Ale jinak než doposud.
Vraťme se domů. Co podle vašich zkušeností soudí zahraniční turisté o dnešním Česku? Za posledních deset let jsme udělali velký skok. Ale pár věcí se musí změnit. Je to stále stejné: taxikáři, neuvěřitelné zlodějny, kriminalita na ulicích. Stát naprosto rezignoval na svou povinnost vytvořit bezpečné prostředí pro své obyvatele. Namísto toho za podpory pseudohumanistických výkřiků a hesel vytvořil situaci bezpečnostního rizika, do kterého se ne každému chce. Tak vnímá mnoho lidí situaci v České republice. Kolik nás to stojí, lze vyčíslit jen těžce.
Jenom stát rezignoval na právní prostředí? Co podnikatelé? Největším problémem veřejné správy je korupce. Ta s bezpečnostní situací úzce souvisí. To ale nevyřeší jedinec. Výzvy, aby se podnikatelé zachovali tak a tak a začali u sebe, jsou úplně mimo. To jsou leninské výzvy, jako když vás volali do májového průvodu. Vypovídají o tom, že lidé, kteří takto hovoří, ztratili smysl pro realitu. Je to systémová chyba, systém vás k tomu musí donutit. Stát musí začít sám u sebe. Podnikatelé nepotřebují korumpovat. Já si ve firmě pořádek udělám. Jediný, kdo je ke zkorumpování, je státní správa.
Vidíte řešení? Až bezpečnost a korupci pojme do svého programu jako absolutní prioritu některá z politických stran, a ještě to dokonce bude myslet vážně, získá lehce dvacet pětadvacet procent hlasů, i kdyby byla jen půl roku na světě. Je naprosto nepochopitelné, že se tomuto tématu politici nevěnují. Starají se o balení potravin, ale tématům, která by je mohla posílit a garantovat jim politické přežití, se věnují naprosto okrajově dva měsíce před volbami a čtrnáct dní po nich.
Bude to levicová, nebo pravicová strana? Když děláte špatnou politiku, je jedno, jestli ji děláte zprava nebo zleva.
Uvažoval jste někdy o politické dráze? To mě nikdy nenapadlo. Byl bych špatný politik. Nedokážu si představit situaci, kdy na stole leží řešení, které je z mého pohledu správné, existuje pro něj sto a jeden argument, a přitom se z určitých důvodů zvolí řešení, které je prokazatelně horší. Tuhle situaci bych těžko zvládal a to mě z politiky diskvalifikuje. Mám rád svoji nezávislost, možnost rozhodovat sám za sebe se všemi plusy a minusy, které z toho vyplývají.
Těšíte se na Evropskou unii? Těším. Na mém životě ani na životě firmy se to určitě negativně neprojeví. Ale to, že unie přijme deset zemí najednou, její hodnotu podle mého názoru devalvuje. Nemyslím si, že všech deset zemí na to má. Vnímám Evropskou unii jako skupinu zemí, která by se ve své činnosti měla soustředit hlavně na volný pohyb osob a kapitálu, její ambice směřující k vytvoření politicky jednotného superstátu mě děsí. Myslím, že tohle by měla být na dlouhou dobu utopie. Myslím, že nejsme zralí, abychom se přes noc všichni stali občany EU a všichni byli Evropany. Zralí k tomu ale v jistém smyslu nejsou ani Němci, Francouzi, Italové, Španělé…
Vy sám se cítíte Evropanem? Upřímně řečeno, cítím se kosmopolitně. A vždycky jsem se tak cítil. Nemám zvláštní potřebu zdůrazňovat svoje češství, stejně jako se nestydím za to, kde jsem se narodil.
Jste evidentně náročný člověk. Umíte být šťastný? Doktor Plzák říká, že jenom imbecil dokáže být šťastný celý den. Normální člověk prý dokáže být šťastný tak deset minut denně.
A vy? Těch deset minut ještě zvládnu.
Pan Unimex
JUDr. Jiří Šimáně se narodil v roce 1949 v Plzni. Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Po krátké epizodě v pozici právníka ČTK nastoupil v roce 1976 do podniku zahraničního obchodu Strojexport, kde se postupem času věnoval řízení dodávek investičních celků. Od roku 1988 řídil společnost Prago v Lusace (Zambie) s působností pro Jižní Afriku, Zimbabwe, Botswanu, Tanzánii a Namibii. Do tehdejšího Československa se vrátil v roce 1991 a spolu s Jaromírem Šmejkalem založil společnost Unimex Group, a. s., jejímž je majoritním (60 %) vlastníkem. Zpočátku zaměřovala společnost své aktivity na zastupování zahraničních firem (například Liebherr) a poradenské služby. V roce 1991 odstartoval Unimex ve spolupráci s největší evropskou firmou v této oblasti Gebrüder Heinemann projekt obchodů duty free na hranicích s Rakouskem a Německem, později i na ruzyňském letišti. Unimex dále získal zastoupení na dovoz a distribuci nápojů, vín a destilátů, uvedl na český trh s mimořádným úspěchem například bourbon Jim Beam. Ve spolupráci s OBI vybudoval Unimex síť supermarketů typu do-it-yourself. Na přelomu let 1995 – 1996 zvítězil v soutěži o sedmdesátiprocentní podíl v nejstarší české cestovní kanceláři Čedok, za který zaplatil 407 milionů korun. Unimex se neúspěšně ucházel také o privatizaci podílu v Kralovarské Becherovce a o nákup fotbalové Sparty. Unimex Group je tvořena společnostmi Unimex Group, a. s., Čedok, a. s., Global Development, s. r. o. (správa nemovitostí), Global Stores, a. s. (síť OBI), Global Spirits, s. r. o., a Global Wines, s. r. o. (dovoz a distribuce značkových vín a destilátů), Travel Servis, a. s. (druhá největší letecká společnost v zemi, v níž vlastní Unimex 50 %), T.S. Building, s. r. o. (Ruzyně Airport Development). Podle posledního hodnocení firem podle dosažené přidané hodnoty (EVA) skončil Unimex za rok 2001 v žebříčku 290 největších českých společností na 12. místě. Celkový kumulovaný obrat firem řízených Unimex Group za rok 2002 přesáhl deset miliard korun. Jiří Šimáně je ženatý, má třiadvacetiletého syna, hovoří anglicky a německy. Ve volném čase se věnuje sportu (fotbal, tenis, golf, motocyklový sport) a četbě zejména literatury faktu.
