Péče obsluhy potěší nejen staromilce
O možnost nahlédnout do systému a úrovně stravování v Poslanecké sněmovně jsem požádal, vyzbrojen argumentem o návštěvě Senátu, rovněž pana kancléře. Byl jsem vyslyšen a nadto se vedoucí kanceláře uvolil být mi u stolu partnerem. „Čekám vás pozítří ve dvanáct ve Sněmovní ulici 1,“ zaznělo ze sluchátka.
Za dva dny jsem v pravé poledne ohlásil v recepci účel své návštěvy a byl uveden do restaurace, jedné z nejnovějších, které jsou v jednotlivých objektech sněmovny poslancům k dispozici. Usadili mne, nabídli aperitiv a já jsem se po krátkou dobu čekání na hostitele věnoval „obhlídce terénu“. Velký sál s hluboce klenutým stropem, monstrózní mosazné lustry s desítkami žárovek, visící jako bohaté, zářící hrozny, a řada oken, zaplňující celé dvě stěny místnosti. Kombinace denního světla s prohřátým svitem lustrů dávaly interiéru poklidnou atmosféru. Stoly, prostřené základním založením a pohodlná polokřesla, tichý šum hovoru a nenápadný, ale účelný pohyb personálu, to byly první postřehy, které jsem registroval.
„Šli jsme trochu jinou cestou než kolegové ve „Valdštejnu“, a sice z mnoha důvodů,“ uvádí kancléř Petr Kynštetr, jako by uhodl směr mých myšlenek. „Byli jsme také v jiné pozici. Většinu restaurací, především ty v hlavní budově, jsme vlastně zdědili, hotové a se zaběhnutým systémem. Nebylo technicky možné a ani žádoucí tento systém měnit. Nová skutečnost nastala při zařizování objektů, které sněmovně přibyly, jako právě tento. Zde jsme měli prostor k úvahám, jak zřídit a vést novou gastronomickou jednotku. Proto jsem vás také pozval sem, zdejší provoz totiž funguje nově, nezatížený limity danými minulostí.“ Během toku hovoru jsme prolistovali nabídku a zadali objednávku. Já jsem složil svůj oběd ze studené okurkové polévky Tarator s toastem, plněné krůtí kapsy s oblohou a broskve se šlehačkou a lesní vůní jako závěru. Jako aperitiv jsem si poručil – ještě když jsem byl u stolu sám – malé točené budějovické. Během prvého chodu jsme se shodli na doprovodném nápoji, francouzském růžovém stolním víně. Pomalu jsem jedl polévku – byla dobrá, jemná s okurkovým motivem, nádechem česneku a ozvláštněná chutí drobně nasekaných mandlí – a naslouchal monologu páně kancléřovu. „Po mnoha diskusích jsme zůstali i zde u formy restaurace s obsluhou, jaké mají v dolní komoře parlamentu svou tradici. Samozřejmě to klade vysoké nároky na provozovatele, protože v době obědů i my musíme šedesát míst zdejšího zařízení nejméně třikrát, spíše však čtyřikrát „otočit“. A to je pro zdejší obsluhu, která není až tak početná, pořádná porce. Nicméně jsme vycházeli hlavně z toho faktu, že během čekání, jež je nutné, se u stolu dá probrat mnoho z potřebných témat a prohovořit řadu bodů z programu schůze nebo poslaneckého klubu. Což v situaci, že debatéři stojí v řadě, jeden třeba pátý a ten další osmatřicátý, dost dobře nelze.“ Přiznávám, že jako už mnohokrát avizovaného staromilce, libujícího si v péči personálu, mne zdejší styl přišel sympatický. Obsluha byla v rámci možností – tedy základní formě jednoduché restaurační obsluhy – přesná, pozorná při doplňování nápojů, včasná při sklízení. „Nečekejte pětihvězdičkovou noblesu,“ znovu se trefil do mých úvah partner pro dnešní oběd během prvních soust hlavního chodu. Moje kapsa byla připravená na nečasto praktikovaný způsob, totiž plněná sušenými švestkami a slaninou. To ozvláštnilo maso pernatce, které bývá rádo sušší, o neobvyklou chuť peckovin a dodalo mu šťávu a razanci díky použité slanině. Obloha, základní a trochu strohá, dobře připravená rýže, vše umně chuťově komponované, bylo dobrým standardem pro stravovny podobného typu. „Nezapomínejte, že jsme také v závodce, i když s obsluhou“, pokračuje kancléř. „Nesvádí toto uspořádání strávníky k tomu, posedět zde déle, než je nutné?“ Tak zněla má otázka, myslím, že opodstatněná. „Nemyslím si to. Máme zde totiž dobu obědů – o ty jde hlavně – rozdělenou na čas pro pracovníky sněmovny a samotné poslance. A ti jsou limitováni přestávkou v jednáních, ať už na schůzi nebo v klubech. Takže ne, tento problém nás netíží.“ Dojídáme, na řadu přichází moje broskev a s ní další otázka: „Proslýchá se, že někteří z pánů poslanců raději zavítají do Senátu a naopak.“ „To nemohu potvrdit ani vyvrátit, já sám tak nečiním. Ale proč ne? Moje žena je báječná kuchařka a přesto občas nepohrdneme návštěvou restaurace před domácí kuchyní. A když zde, tak jako poslanci, trávíte většinu dní v týdnu od rána do večera, jistě také zatoužíte po změně.“ Dojídám dezert, ovoněný „lesem“, což je stopečka borovičky, zmnožující chuťové valéry, a chystám se ke stejné otázce, jakou jsem položil senátnímu kolegovi zdejšího kancléře. „Co říkáte cenové hladině? Nevzpomínám si přesně, ale přijde mi ještě nižší než ve Feldovském domě.“ Po krátkém zamyšlení dostávám odpověď, téměř shodnou jako „u sousedů“. „Může to tak působit, ale vezměte v úvahu skutečnost, částečně již řečenou, že totiž poslanci – a vlastně i pracovníci sněmovny – zde v době schůzí či jednání tráví a stravují se celé dny. A těch dnů, vzhledem k tomu, že naše komora zasedá o notný čas déle než ta horní, je faktor, který je nutné uvážit. Nadto zde řada poslanců jedná se svými hosty, kteří jsou většinou zváni. Při celodenním stravování a bez možnosti užít stravovacích bločků se tak suma za den vyšplhá často k částkám až nečekaně vysokým. Spočtěte si, kolik stojí kompletní denní jídlo vás.“ Dojedl jsem a při kávě „vystřelil“ poslední dotaz: „Kdybyste srovnal gastronomii u vás a u „valdštejnských“, jak by to dopadlo?“ „Nemohu a ani nechci srovnávat. Co se týká způsobu stravování, každý byl veden jinými důvody pro volbu toho svého. V samotné kvalitě jídel není podle mne podstatných rozdílů a vámi zmíněné „přestupy“ některých strávníků jsou patrně vedeny hlavně touhou po změně vzhledem k výše řečenému zcela pochopitelnou. A ceny? Rozdíly jsou v řádu korun a opět si myslím, že vyplývají z popsané situace.“
Nezbývá už než poděkovat a rozloučit se, což činím a při odchodu z budovy mi proběhla hlavou otázka, na kterou jsem se již zeptat nestačil: Je právě stravování poslanců či senátorů to, co je hodno naší zřetele, nebo dokonce závisti? Já sám, bych – ani při sebelepší úrovni ve vybavení a jídlech – asi neuměl navštěvovat po dny a týdny stejnou „hospodu“.
Výběr z jídelního lístku:
Tarator – studená okurková polévka s jogurtem, toast 12,-
Zapečené rybí filé s brokolicí, brambory, obloha 54,-
Hovězí guláš, houskové knedlíky 43,-
MIX GRILL s rokfórovou omáčkou, obloha 91,-
Grilovaný kuřecí steak s baby karotkou, obloha 79,-
Masová směs na bylinkách se smetanou a kapary, obloha 77,-
Banán s čokoládou a šlehačkou 10,-
Šopský salát 19,-
Salát zeleninový míchaný 15,-
