Ivan Kočárník
Čtyřiadvacátý květnový den roku 1997 agentury oznámily, že ministr financí Ivan Kočárník dal na výkonné radě ODS k dispozici svoji funkci. Prezident republiky Kočárníkovu demisi přijal o osm dní později. Vládní křeslo opustil i ministr vnit ra Jan Ruml a některé špičky ODS si tehdy myslely, že obětováním dvou klíčových figur zachrání majoritu strany ve vládě. Katarze se nekonala.
Předehra závěrečného dějství v senohrabském hotelu Sen začala zhruba o půl roku dříve. Na začátku října 1996 oznámil lídr opozice Miloš Zeman, že ČSSD bude usilovat o odvolání ministra financí, v březnu následujícího roku se do věci vložila ODA a nakonec tehdejší šéf lidovců Josef Lux. Ten dokolečka tvrdil, že vláda by byla věrohodnější, kdyby Kočárník odešel.
Co se stalo v hotelu Sen, že premiér propustil ze svých služeb jednoho z mála lidí, s nímž si v politice tykal? Člověka, který mu ve vládě stál po boku sedm let a s nímž ho spojovaly společné názory na zásadní otázky života poli tického, společenského i sportovního? Že by zapůsobila zkratka, která se vytvořila v myšlení obyvatel: Kočárník - peníze - tunelování?
Václav Klaus nejlépe věděl, že bez Kočárníka by neprosadil například jeden ze základních kroků transformace - daňovou reformu. „ Když jsme ji v roce 1993 spouštěli, byl jsem v jednu chvíli blízko tomu posunout ji o půl roku, přepadly mě p ochybnosti, jestli je vše dobře připraveno. Zejména jsem měl strach o daň z přidané hodnoty, absolutně novou daň, také to zpočátku nešlo dobře, vzpomíná Kočárník. Novou soustavu daní schvaloval ještě federální parlament a právě kolem DPH se strhl velký povyk - proti jejímu zavedení mluvil především Miloš Zeman.
Doménou Ivana Kočárníka ale byla fiskální a měnová politika, velkou inspirací pro něj byl prvorepublikový předchůdce Alois Rašín. Odborníci ekonomové vždy říkali - nehledejme v Kočárníkovi politika, ale neobyčejně schopného a kvalifikovan ého úředníka. Nebylo také tajemstvím, že v době, kdy byl Kočárník pouhým Klausovým náměstkem na ministerstvu financí, řídil resort sám. Klaus se již tehdy věnoval hlavně politice. „Kočárníka tak lze považovat za jednoho z hlavních architektů tuzemských reforem, soudí například analytik Stan Rudčenko z londýnské centrály Bankers Trust.
Experti nad Kočárníkem kroutili hlavou pouze tehdy, když podpořil Klausovu myšlenku o navždy vyrovnaném rozpočtu. Dodnes ji uvádějí jako exemplární příklad toho, že exministr financí byl k premiérovi příliš loajální a příliš mu podléhal. Odchod Kočárníka z funkce expremiér Klaus odmítá komentovat, velmi zdrženlivý je také Ivan Kočárník, i když je cítit, že Klausovi jen těžko odpustí.
Účastníci památné výkonné rady potvrzují, že původně Kočárník o rezignaci nechtěl ani slyšet, nezdála se ani Klausovi. Však také ministr financí o několik dní předtím prohlásil: „Bouří se ve mně představa, že by můj odchod měl být vynucený. Kd ybych se rozhodl sám, bylo by to něco jiného. To, co se děje, mě spíš nabudí k tomu dokázat, že mí kritici nemají pravdu. Lavinu podle svědků utrhl Jan Ruml: „Něco se udělat musí, tak tedy rezignuji já. Není podstatné, jak probíhala diskuse dál. Podstatné je, že ministr financí pod tlakem odstoupil. Podstatné je, že mnohem později odštěpení unionisté přiznávali, že už tehdy potřebovali křeslo ministra financí uvolnit, aby vyhověli lidovcům. „Plán na důkladnou rekonstrukci vlády, vlastně na odstr anění Klause z ní, už byl domluven, potvrzuje tehdejší člen výkonné rady ODS, dnes unionista.
Kočárníkovi nezlomila krk ani daňová reforma, ani liberalizace cen. Nikdo mu nevyčítal ani to, že byl zhruba dva roky členem KSČ. Koalice ho učinila osobně zodpovědným za stav hospodářství v zemi. S odstupem času je stále víc zřejmé, že odešel , aby jiní obratnější politici mohli zůstat.
