Oběť viníkem

Budoucí americké intervence by bez obranného štítu nebyly možné

Ani američtí jestřábi se neobávají budoucího raketového útoku z Íránu. Důkazem je článek předního neokonzervativce Roberta Kagana Pravý důvod protiraketové obrany. Publikoval jej americký deník The Washington Post již v roce 2000 - tedy rok po vstupu prvních tří středoevropských států do NATO. Především však dávno předtím, než začala démonizace Íránu jako údajné hrozby vynucující si obranu v podobě (omezeného) protiraketového štítu. Na mediálním pranýři tehdy nebyl ještě Irák a Američané neměli své 11. září, které poté bylo bezprostředním důvodem k neprodloužení smlouvy ABM zakazující velmocím budování protiraketových systémů. Kagan v článku jasně říká: „Ani u těch nejšílenějších (vládců) není pravděpodobné, že by vystřelili raketu s jadernou hlavicí na Spojené státy americké jen tak pro nic za nic. Důvod masivního systému protiraketové obrany USA spočívá spíše v tom, že pouhá hrozba raketového útoku ovlivní uvažování budoucích prezidentů během krize - nebo dokonce ještě před ní -, než ve skutečné hrozbě útoku proti nám.“

Stále přítomná hrozba

Krátce poté se v uvedeném duchu ještě pregnantněji vyjádřil Frank P. Harvey, ředitel Centra zahraničněpolitických studií na Dalhousie univerzitě v Halifaxu a autor článku v časopise Canadian Military Journal z přelomu let 2000/2001. Harvey v zásadě vystupuje proti odpůrcům americké protiraketové obrany a kanadského, potažmo evropského zapojení se do ní. Přesto říká věc, na kterou by právě odpůrci neměli zapomínat: „Klíčovým problémem, jemuž čelí USA, Evropa a Kanada na začátku 21. století, není jak zastrašit ,ničemné‘ státy před spuštěním jaderného útoku, nýbrž jak nejlépe zabránit tomu, aby si myslely, že mohou odstrašit USA nebo NATO od ,humanitární‘ intervence“.
Řečeno jinak, USA si nepřejí, aby Írán měl balistické rakety nebo atomovou bombu, protože pak by se na něj Američanům hůře útočilo. Po zkušenosti s Irákem nejde o žádnou akademickou otázku, protože prosakují zprávy o přípravách úderu proti Teheránu. Takzvané „ničemné státy“ (jejich seznam je a bude aktualizován dle momentálních zájmů) si zkrátka nesmějí myslet, že jim nehrozí intervence. Ta musí zůstat stále reálná a takříkajíc viset ve vzduchu, aby Washington mohl vyvíjet tlak a měl volné ruce především v klíčovém blízkovýchodním regionu. Svět musí být v trvalé nejistotě, vystavený nebezpečí útoku a občas téměř bezbranný - naopak nejsilnější stát světa by měl být co nejméně zranitelný. I takto lze shrnout základní teorii americké protiraketové obrany.

Nejlepší obranou je útok

Nyní se zaměřme na výroky ministra obrany první Topolánkovy vlády Jiřího Šedivého pronesené 5. října 2006 na semináři družstva Fontes Rerum. Bývalý ředitel Ústavu mezinárodních vztahů v Praze s odvoláním na německé odborníky prohlásil: „Nemyslím si, že na nás zaútočí. Je to spíše otázka zastrašení případných protivníků. A obávám se toho, že až za deset či patnáct let nastane nějaká regionální krize, nebudeme intervenovat, protože na nás budou namířené rakety.“ I Šedivý tedy přiznává, že budovat protiraketovou „obranu“ má smysl především jako předpoklad pro úspěšné budoucí intervence, protože jinak by neproběhly či by byly spojené s nepřijatelnými ztrátami.
Tuto věc nijak nezastírá ani známý americký think-tank Projekt pro nové americké století (PNAC), v němž působil i bývalý náměstek ministra obrany USA a jeden z hlavních architektů války v Iráku Paul Wolfowitz. PNAC vydal v září 2000 dokument Přebudování americké obrany: Strategie, armáda a zdroje pro nové století. Studie hned v úvodu doporučuje „vyvinout a rozmístit celosvětovou protiraketovou obranu, a poskytnout tím bezpečný základ pro použití armády USA ve světě“. A jinde se v něm dočteme, že „účinná protiraketová obrana bude základním prvkem pro zásahy americké armády v zahraničí“.
Cílem tedy je, aby americká armáda nebyla ničím omezovaná a možnost intervence zůstala ve hře a přijatelným řešením očekávaných konfliktů. Protiraketová obrana má umožnit případný útok v budoucnu prakticky kdekoli na světě.

Nesmyslné jednání

V současné době někteří Američané uvažují o vojenské operaci proti Íránu. Různé scénáře útoku jsou vypracované a vlivní lidé, například viceprezident USA Dick Cheney a přední neokonzervativní publicisté Norman Podhoretz či Joshua Muravcik, vyzývají k jejich uskutečnění. Zcela vážně tvrdí, že Teherán představuje hrozbu pro jedinou světovou supervelmoc. Raketový útok Íránu na USA - ještě dlouhou dobu technicky nemožný - by však byl zcela nesmyslný, protože téměř okamžitá odveta by byla naprosto zdrcující. Totéž platí i o íránském útoku na Izrael. Írán nemá žádné zájmy ani na americkém kontinentě, ani v Evropě (ta je navíc jeho obchodním partnerem), naopak USA mají životní zájmy na Blízkém východě. Je-li tedy něco pravděpodobné, pak americký útok na Írán, nikoli naopak. Strategie učinit z (případné) oběti viníka je však z historie i interpersonální psychologie dobře známá a jak vidět, stále účinná. Bohužel.

Základní teorie

Takzvané „ničemné státy“ si nesmějí myslet, že jim nehrozí intervence.
Intervence musí zůstat stále reálná, aby Washington mohl vyvíjet tlak a měl volné ruce především v klíčovém blízkovýchodním regionu.
Svět musí být v trvalé nejistotě, vystavený nebezpečí útoku a občas téměř bezbranný.
Nejsilnější stát světa - USA - by měl být co nejméně zranitelný.

Írán a USA

Někteří lidé v USA tvrdí, že Teherán představuje hrozbu pro jedinou světovou supervelmoc. Raketový útok Íránu na USA bude ještě dlouhou dobu technicky nemožný.
Raketový útok Íránu na USA by byl zcela nesmyslný, protože téměř okamžitá odveta by byla naprosto zdrcující.
Írán nemá žádné zájmy na americkém kontinentě.
USA mají životní zájmy na Blízkém východě.