Státní politika zaměstnanosti je bezradná a kvůli nedostatku statistických dat i slepá
Poslední týdny vzbudila velkou pozornost informace o rekordní nezaměstnanosti, mimo jiné i kvůli snaze ministerstva práce zamaskovat nepříznivé výsledky pomocí změny výpočtu tohoto ukazatele. Na papíře tak sice úroveň nezaměstnanosti vypadá lépe, ale každý, kdo sleduje nekončící pokles české ekonomiky, dobře ví, že lakování fasády narůžovo dlouho nevydrží. Co by tedy měla vláda udělat, aby pohnula s potenciálně největším rizikem české recese?
Především musí pochopit, že má vážný problém. Zatímco v létě 2008 činila míra nezaměstnanosti pouhých pět procent a české firmy měly problém najít vhodné pracovníky, dnes je nezaměstnanost dvojnásobná (podle původní metodiky výpočtu) – a pokud bychom vzali do úvahy i další skupiny lidí bez práce, byli bychom na tom ještě hůře. Především se ale změnil charakter nezaměstnanosti. Ještě před pár lety šlo většinou o cyklickou krátkodobou nezaměstnanost, která mizela spolu s posilováním ekonomiky. Dnes ale u velké skupiny lidí pozorujeme nezaměstnanost strukturální, která je z trhu práce vyřazuje dlouhodobě a kvůli ztrátě kontaktu s novými technologiemi i pracovních návyků možná také natrvalo.
Schopnosti rozumět stále výraznějšímu problému samozřejmě nepomohl ani loňský celoroční výpadek analytických informací o trhu práce vyvolaný IT kutilstvím exministra Jaromíra Drábka. Bez informací o tom, kdo a kde hledá práci, je jakákoli investice do aktivní politiky zaměstnanosti střelbou naslepo a efekt je minimální. Existence podrobných dat je samozřejmě důležitá i pro schopnost úspěšně využívat prostředky z Evropského sociálního fondu, my jsme si však museli až doteď vystačit se zastaralými daty za rok 2011.
Statistika vs. realita Ani nejlepší analytický systém ovšem není schopen popsat skutečný stav věci, pokud jej nechceme znát. Pro skutečné pochopení krize na českém trhu práce by totiž bylo potřeba sledovat i počty lidí, kteří sice mají živnostenský list a „podnikají“, ale mají přitom problém vydělat i na minimální odvody, které musejí platit. Statistiky nezaměstnanosti výrazně vylepšují i předčasné odchody do důchodu, které sice starším lidem pomáhají zachovat si sebeúctu, ale zároveň snižují jejich životní úroveň.
Nepochopitelně nepřátelsky se vláda chová i k těm důchodcům, kteří jsou ochotni a schopni si svou finanční situaci sami vylepšit a nespoléhat se jen na státem vyplácené dávky. Místo toho, aby tyto pracující důchodce aktivně podporovala a využívala je i pro inspiraci ostatních, zrušila jim od počátku roku možnost uplatňovat slevu na dani, kterou mohou využívat všichni ostatní pracující. Fiskální přínos této úpravy je minimální, zato dopad na ochotu důchodců pracovat i na jejich osobní disponibilní příjmy poměrně zásadní. U důchodce pracujícího na částečný úvazek s hrubou mzdou deset tisíc korun to znamená snížení čistého příjmu o 2000 korun měsíčně.
Zajímavou množinou lidí bez (oficiální) práce jsou i lidé s exekucemi. Často jde o lidi, kteří by neměli problém najít si nové zaměstnání, ale kvůli vysokým sankcím a pokutám a kvůli přehnaným požadavkům exekutorů se jim nevyplatí být oficiálně zaměstnáni. Řada z nich přitom pracuje alespoň částečně načerno, aby měli z čeho žít, a bezpochyby by neměli problém pracovat legálně, kdyby jim exekutor nezabavoval většinu jejich výdělku. V současné situaci tak ztrácejí všichni – lidé zahnaní do šedé ekonomiky, poctiví věřitelé i stát, který přichází o daňové příjmy.
Primární pozornost by ale měl ministr práce spolu s ministrem školství věnovat osudu mladých lidí bez práce. V rámci manipulace se statistikami ministerstvo práce optimisticky mluví o tom, že absolventi škol a mladiství tvoří pouze 6,1 procenta nezaměstnaných. To zní jako velmi přijatelný výsledek, ovšem jen do doby, než si uvědomíme, že to znamená, že bez práce je každý pátý absolvent či mladistvý. A že stejně jako u dalších nezaměstnaných se i u mladých lidí prodlužuje doba, po kterou si nemohou práci najít.
Ano, pragmaticky jsme na tom pořád lépe než některé země jižní evropské periferie, kde je bez práce polovina mladých.
Bez jasných vyhlídek
Zcela chybí dlouhodobý pohled na vývoj české ekonomiky. Kdy naposled vláda diskutovala o tom, kam by se měla česká ekonomika posunout za deset až dvacet let – a jak se na tu změnu strukturálně připravit změnou vzdělávacího a sociálního systému, zdanění a podpory podnikání? Jaká struktura pracovní síly bude pro investory do naší otevřené ekonomiky atraktivní a jak zajistíme, abychom byli dostatečně přitažliví ve stále ostřejší mezinárodní konkurenci?
Především musíme mít jasno v tom, jestli je do budoucna dlouhodobě udržitelná politika levné německé montovny, nebo jestli jsme schopni lépe těžit z dobré pověsti české pracovní síly. Zároveň potřebujeme lepší data o tom, jak se vyvíjí zaměstnanost různých sociálních skupin, a s předstihem řešit negativní změny. Nemá totiž cenu papírově neustále prodlužovat věk pro odchod do důchodu, pokud nejsme schopni zajistit, že starší generace bude mít dostatek vhodných pracovních příležitostí. Potřebujeme velmi rychle zasahovat proti vytváření skupin lidí, pro které je oficiální zaměstnání nevýhodné, jako třeba pro oběti lichvářů a exekutorů. A musíme přestat zakrývat neradostný stav českého trhu práce manipulací s tím, jak počítáme a prezentujeme nepříjemné statistiky.
Aktivita se vyplatí Následně budeme muset reformovat nefunkční aktivní politiku zaměstnanosti. Ministerstvo práce poměrně nepochopitelně tuto agendu sebralo úřadům práce a chtělo ji nabídnout soukromým agenturám, ovšem aniž by jim dokázalo vytvořit dostatečně atraktivní podmínky. Výsledkem tak je naprosté selhání exministra Drábka a jeho týmu, který loni, tedy v době nejhorší recese české ekonomiky v historii, nedokázal vyčerpat ani polovinu dostupných prostředků na aktivní politiku zaměstnanosti.
Podobně falešně bohužel zní sliby nové paní ministryně Ludmily Müllerové, která sice slibuje navýšení peněz na podporu nových pracovních míst, ale není schopna definovat, jaká pracovní místa chce podporovat, aby nezanikla den poté, co jejich podpora skončí. Je správné, že nová místa vznikají pomocí dotací – ale je špatné, pokud se dotují místa, která nemají šanci vydržet poté, co dotace doběhnou. Správné nasměrování veřejných peněz je tak klíčové, musejí ale pro to existovat kvalitní analytická data.
Aktivní politika zaměstnanosti je přitom velmi důležitá a vyspělé západoevropské země do ní investují až desetinásobek našich investic.
Velmi dobře totiž chápou, že je lepší investovat do podpory práce než do sociálních dávek – a rozumějí tomu, že vzdělávání a přeměna pracovní síly je dnes celoživotní úkol, a ne jednorázová záležitost pro mladé. Rozumějí také tomu, že je potřeba tyto programy zpřístupnit co nejvíce firmám, a to co nejjednodušeji a s minimální zátěží. I proto je třeba německý program kurzarbeitu účinnější než český administrativně neuvěřitelně náročný (a podfinancovaný) program Vzdělávejte se pro stabilitu.
Řada lidí by se dokázala také uživit sama, pokud by jim stát zjednodušil cestu k podnikání. Zatím je ale stát k podnikání spíše nepřátelský a šanci lidí na to, aby šli vlastní cestou, pouze ztěžuje. V roce 2008 byla Česká republika v mezinárodní srovnávací studii Světové banky Doing Business, která sleduje administrativní náročnost podnikání, v jednoduchosti zahájení podnikání na 91. místě. V letošním srovnání jsme se ale dokázali propadnout až na 140. místo ze 185 zemí.
Větší skupina lidí však k vlastnímu podnikání nenajde odvahu a budou chtít zůstat zaměstnanci. Stát proto musí pečlivě sledovat náklady práce a hledat cesty, jak podporovat zaměstnatelnost zejména nízkovýdělkových zaměstnanců. Přijatelnou a v řadě zemí vyzkoušenou cestou, která je výrazně levnější než vyplácení sociálních dávek či zavírání očí nad šedou ekonomikou, je nižší zdanění těchto pracovníků, včetně nižších odvodů pojistného.
Změn by šlo udělat hodně a byly by pro stát výhodnější než kombinace vyšších nákladů na sociální dávky a nižších daňových příjmů, ke kterým současná politika zaměstnanosti vede. To by ale musela vláda akceptovat, že blahobyt vlastních občanů je důležitější než honba za chimérou nízkého schodku za každou cenu.
O autorovi| Tomáš Prouza ekonom působící ve Washingtonu, USA
