Propletené světové finance si dříve či později vynutí jednotnou instituci
Ministři financí a centrální bankéři dvaceti nejvyspělejších zemí světa si mohli minulý týden v Pittsburghu gratulovat k tomu, že se jim podařilo zastavit recesi, jejíž rozsah se mohl blížit Velké hospodářské krizi třicátých let. Nic z toho, co G20 udělala nebo co pravděpodobně udělá, však nedokáže zabránit příští světové krizi či ji alespoň podstatně zmírnit. K tomu by byly zapotřebí razantní reformy světového finančního systému. Aby však bylo možné takové změny prosadit, bude zapotřebí ještě něco jiného: vytvoření světové centrální banky.
Už slyším spílání kritiků. Světová vláda! Spolčení bankéřů! V americkém Kongresu by averze vůči takové instituci vyvolala spory podobné šarvátkám kolem reformy zdravotnického systému. V současnosti je šance, že by Spojené státy americké – a další země, jako například Čína, jež si fanaticky střeží svoji suverenitu – tuto ideu podpořily, takřka nulová. Kdyby však odpůrci této myšlenky malou chvíli pozorně naslouchali, zjistili by, že se světová centrální banka stává v dnešní komplikované a vzájemně propojené ekonomice nutností. Ptáte se proč?
Vzpomeňte si, jaké byly reakce na předcházející finanční krize – latinskoamerickou úvěrovou krizi v osmdesátých letech minulého století, asijskou finanční krizi a kolaps managementu dlouhodobého kapitálu v devadesátých letech či na prasklou bublinu kolem internetu na přelomu 20. a 21. století. Po každé krizi vlády slíbily, že vytvoří nová pravidla a instituce – v hantýrce finančníků novou „finanční architekturu“. Ve výsledku však každá následující krize byla horší než ta předchozí, zasáhla více států a více druhů aktiv. Každá další krize byla ve světovém měřítku synchronizovanější. Každá další krize zřetelně ukázala, že soukromé finanční instituce bojují o trhy a zisky příliš sveřepě, než aby samy sebe regulovaly. Poznámka pod čarou: Dramaticky se vystupňovala cena, již platíme za neschopnost prosadit jednotnou světovou strukturální reakci. Přišli jsme o hospodářský růst a řada lidských životů byla zničena.
Příčina této skutečnosti je prostá. Státní dohled zůstává na národní úrovni, zatímco finanční instituce jsou stále více celosvětově provázané. Nikdo z nejvyšších představitelů tuto dichotomii nepopírá. Prezident Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet si nedávno posteskl, že mezinárodní koordinace potřebná k řízení „hluboce integrované světové ekonomiky“ je nedostatečná. Americký ministr financí Timothy Geithner prohlásil, že „pro tyto trhy potřebujeme nikoli separátní regionální postup, ale společné globální řešení“.
Současná úvěrová krize ukázala, že míra vzájemného propojení finančnictví na globální úrovni je ohromující. Podle agentury McKinsey se roční objem přeshraničních kapitálových toků zvýšil v roce 2007 na 11,2 bilionu dolarů, což odpovídá více než dvaceti procentům světového HDP. Pro srovnání v roce 1990 přeshraniční kapitálové toky činily 1,1 bilionu dolarů, respektive 5,2 procenta HDP. Doširoka rozkročení investoři vlastní každý třetí státní dluhopis na světě, každou čtvrtou akcii a každou pátou korporátní obligaci. Světem putují deriváty za 450 bilionů dolarů, jejichž hodnotu však v podstatě nelze určit.
Skupina G20 mnohé problémy pojmenovává správně. Nicméně provádění dozoru, zvláště ve chvíli, kdy oživující se hospodářství přestává vytvářet tlak na uskutečňování bolestivých kroků, je to, oč tu běží. Zkušenost ukazuje, že reakce jednotlivých vlád, jež se snaží v dobré víře spolupracovat, jsou příliš pomalé, rozptýlené a plné kompromisů vynucených národními politickými tlaky. Nemohou tudíž mít jiný než nepatrný dopad.
Jak by tuto situaci mohla zlepšit světová centrální banka? Zde jsou některé z možností:
Za prvé by banka byla jistým průsečíkem různých regulačních přístupů USA, Evropy a Číny k řešení takových problémů, jako jsou bankovní dohled, dohled nad hedgeovými fondy, objem a kvalita rezerv či vztah rizikového managementu a manažerských odměn. Vyřešení těchto otázek je zatím v nedozírnu.
Světová centrální banka by také dohlížela na hlavní finanční instituce – banky, firmy obchodující s cennými papíry, pojišťovny, hedgeové fondy, investiční private equity fondy či suverénní a komoditní fondy – jejichž pád by mohl způsobit zhroucení systému. (V dnešní době jich je kolem dvacítky.) V případě nutnosti by centrální banka byla zodpovědná za restrukturalizaci těchto institucí nebo za jejich hladkou postupnou likvidaci. Kdyby takový dohled existoval předtím, než zkrachovala investiční banka Lehman Brothers, mohla by být úvěrová krize méně dramatická.
Dalším z úkolů světové banky by bylo určování poměru mezi vlastním kapitálem a půjčenými prostředky v největších institucích. Posledními takovými pokusy byly dohody známé jako Basel a Basel II., jejichž vyjednání trvalo dlouhé roky a jež byly zastaralé dřív, než zaschl inkoust na papíře. Je nutné trvale působit na banky, aby v období hospodářského vzestupu vytvářely větší rezervy a díky tomu mohly lépe odolávat nevyhnutelným hospodářským poklesům.
V současné době nemá žádná centrální banka ani ministerstvo financí možnost vidět klíčové determinanty zodpovědné za růst a stabilitu ve světě, neřku-li moc spustit poplašnou signalizaci, jíž by někdo věnoval pozornost. (Chybí jim ostatně motivace a všeobecně převládá tendence zvýhodňovat domácí instituce.) Kdyby však světová centrální banka existovala již před současnou krizí, nemohly by si banky bez skrupulí půjčovat 35 dolarů na jeden vlastní dolar a v krizových časech by nebylo nutné tak významně omezovat rizikové operace a ani politika úvěrování by během posledního roku a půl nemusela být tak restriktivní.
A konečně, celosvětová centrální banka by se mohla angažovat v simulování krizí – vypracovávala by scénáře, jež by zvyšovaly povědomí o nových nebezpečích a zkvalitňovaly reakce vlád a soukromých finančních subjektů. Díky těmto cvičením mohlo být v letech 2005–2007 možné odhadnout, jak rychle se může šířit problém nekvalitních úvěrů. Tato bojová cvičení zoufale potřebujeme i nyní. Další krize se může vyvinout z čínského neprůhledného finančního systému. Nebo se možná budeme muset připravit na podstatný pád měny, který může nastat v důsledku toho, že si Washington zajišťuje nové bilionové úvěry, aniž by se je, byť v náznacích, snažil umořovat. O znehodnocování dolaru ani nemluvě.
A nyní se podívejme na to, co by světová centrální banka nedělala, přinejmenším do té doby, než by se řádně etablovala. Nezavedla by jednotnou světovou měnu, ale řídila by svět dolarů, liber, eur, jenů a jüanů. Nezabývala by se monetární politikou jednotlivých států. Tuto starost by přenechala národním centrálním bankám. Samozřejmě jsou tu ještě další otázky. Komu by se tento světový regulátor zodpovídal? Jaký by byl jeho vztah k Mezinárodnímu měnovému fondu a Bance pro mezinárodní vyrovnávání plateb (klubu centrálních bank, i když dosti slabému)?
Svět však nejsou jen finance a mezinárodní společenství se již vydalo směrem k silnějším institucím. Kdyby neexistovala Světová obchodní organizace, bylo by pro Čínu mnohem obtížnější dostat se na světové trhy, obtížněji by si též přisvojovala stále větší privilegia. Kdyby neexistovala Světová zdravotnická organizace, nezastavili bychom šíření SARS a dalších epidemií. Zanedlouho budeme potřebovat také Světovou agenturu životního prostředí, jež se bude muset zabývat změnou klimatu a dalšími otázkami, které významně přesahují rámec působení jednotlivých zemí.
Seriózní diskusi o vytvoření globální centrální banky jsme však bohužel stále na míle vzdáleni. Je ale jisté, že dříve nebo později – pravděpodobně po příští krizi, nebo po té přespříští – si uvědomíme, že nastal čas pro její existenci.
Jeffrey E. Garten je renomovaným profesorem mezinárodního obchodu a financí na Yale School of Management.
Copyrighted 2007 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek
Překlad: Edita Jiráková
