I kdyby ČR zhatila další fázi sjednocování, neprosadila by se Evropa suverénních národů
Největší slabinou Lisabonské smlouvy (LS) je zdrženlivost jejích zastánců. Říkáme si, že veřejnost pochopí, že politické reprezentace 27 států asi nebudou vlastizrádci. Přece si lidé všimnou, že hlavními odpůrci Lisabonské smlouvy v členských zemích EU jsou komunisté a krajní nacionalisté, zatímco demokratické strany od socialistů přes liberály až po křesťanské demokraty ji podporují. Přece je nechutná demagogie, hovoří-li někdo v českém prostředí o „novém Mnichovu“ a straší veřejnost možností návratu protektorátních hranic. Většina proevropsky smýšlejících demokratů si říká, že s takovými nesmysly je zbytečné zápasit. Asi se však mýlíme. V Irsku se proevropské vládě i opozici rovněž zdálo zbytečné vyvracet každý blud, který vyprodukovala do té doby neznámá strana Libertas Declana Ganleyho. Jak to dopadlo, víme.
Pravda a nepravda
Za prvé, není pravda, že LS představuje průlom od plné suverenity a mezivládního principu ke sdílené, omezené suverenitě. Vždyť na jejím sdílení v určité oblasti bylo postaveno už první Evropské společenství uhlí a oceli v roce 1950! Lisabonská smlouva tento princip pouze rozšiřuje. Stejně jako to činily předchozí smlouvy – od Římské přes Maastrichtskou až po tu z Nice. Rozšiřuje jej do některých dalších oblastí, na nichž se členské země EU dohodly.
Za druhé, LS skutečně rozšiřuje počet oblastí, v nichž se bude rozhodovat kvalifikovanou většinou, a proto stát může být přehlasován. Nesouvisí to však s „demokratickým deficitem“, jak tvrdí odpůrci, ale naopak s jeho odstraňováním. Rozhoduje-li Rada kvalifikovanou většinou, znamená to, že spolurozhoduje demokraticky zvolený Evropský parlament (nikoli úředníci). Rozhodování kvalifikovanou většinou přibývá, úloha parlamentu posiluje. Napadat údajný demokratický deficit a současně se bouřit proti rozhodování kvalifikovanou většinou je tedy nesmyslné. Asi jako stěžovat si nad poloprázdnou sklenicí, že je příliš prázdná a současně příliš plná. Odpůrci Lisabonské smlouvy si přesně tímto způsobem protiřečí.
Za třetí, LS je skutečně dlouhá a obtížná na čtení. To je však právě proto, že dosud jde o podrobnou mezinárodní smlouvu. Nezapomínejme, že ji uzavřelo 27 států. Navíc pro každou oblast detailně upravuje rozdělení pravomocí mezi členy a EU. Jde o odlišné rozhodovací procesy v mnoha oblastech – od konkurence až po rybolov. Tady si její odpůrci opět protiřečí, říkají-li, že by mohla být krátká a čtivá. Mohla, ale pak by patrně šlo o ústavu, jež by pro všechny členské země EU a oblasti jejich politiky stanovila stejná pravidla. To však přece tito odpůrci už vůbec nechtějí!
Malá informovanost
Bludy však padají na úrodnou půdu, protože informovanost české veřejnosti o EU je povážlivě malá. Komentátoři předních deníků a televizních stanic si běžně pletou Radu EU (jíž dnes předsedá ČR) s Radou Evropy, nebo dokonce nadávají zastáncům racionálních postojů do „eurofanatiků“.
V několika předních českých denících se v poslední době objevily redakční úvodníky, dle nichž by se Češi neměli nechat využít k „nátlaku na Iry“. Prý by měli vědět, že mají reálnou šanci Lisabonskou smlouvu sprovodit ze světa, vydrží-li ve svém odporu až do očekávaného vítězství konzervativců v Británii. Proč by to však dělali? Co by přišlo pak? Co by mohlo toto hypotetické duo – protože odhady britského vývoje jsou věštěním z kávové sedliny – prosazovat proti drtivé převaze jinak smýšlejících států?
Provizorium
I kdyby se ČR podařilo přijetí Lisabonské smlouvy zhatit, neprosadila by se žádná imaginární Evropa suverénních národů, která by odbourala všechny oblasti sdílené suverenity budované od roku 1950. Zůstala by prostě v platnosti Smlouva z Nice. Ta je však také dlouhá a obtížná na čtení. Nemluvě o tom, že je rovněž založená na sdílení a omezení národní suverenity. A protože obsahuje méně rozhodování kvalifikovanou většinou, trpí také menším zapojením parlamentu (a tedy větším „demokratickým deficitem“) než LS. Bylo by to zjevné provizorium, které by muselo být dříve nebo později překonáno vyjednáním nové smluvní základny. Nikdo by si nemohl nic nadiktovat nebo vyvzdorovat – náročný vyjednávací proces by musel prostě začít znovu od začátku.
