Egyptská vláda chtěla zkrotit černý trh s pšenicí. Výsledek? Plodina, jež jinak ve světě zlevňuje, podražila a korupce přibylo
Chleba, svobodu a sociální spravedlnost žádali před pěti lety demonstranti na káhirských náměstích během dramatických nepokojů, jež vešly ve známost coby arabské jaro. Své požadavky skandovali přesně v tomto pořadí. Zdražení základních potravin, především pšeničného chleba, leželo Egypťanům na srdci přinejmenším stejně jako uvolnění politických poměrů.
Následující tři roky, kdy země v boji o moc balancovala na hraně občanské války, situaci nijak nevylepšily. Již tak drahý chléb se prodával na příděl a z pekáren se staly bašty strategického průmyslu. Systém státních subvencí, jenž živí (a drží na uzdě) miliony chudých Egypťanů, se v tu chvíli ukázal jako ideální dojná kráva: leckdo si díky němu našel cestičku ke snadnému výdělku – ze státní kasy.
Egyptské pšeničné subvence jdou dvěma kanály: jeden končí u pěstitelů, druhý u pekáren.
Pěstitelé proto často nakupovali lacinou pšenici (zhruba 220 dolarů za tunu) na zahraničním trhu a prodávali ji státu, jako by ji vypěstovali sami – a obdrželi tak 370 dolarů za tunu. Pekaři zase podváděli tak, že pekli více chleba, než deklarovali, a prodávali jej na černém trhu, pochopitelně za vyšší cenu než oficiální.
Generálský postup
Před necelými dvěma lety vzal věci do ruky generál as-Sísí. Když se stal prezidentem, předsevzal si, že pšeničné korupci zatne tipec.
Zavedl za tím účelem povinnost používat elektronické karty, jež měly monitorovat jednání pekáren i jejich zákazníků. Jako by politici velkého ega měli pro digitální dohled nad maloobchodem nějakou obzvláštní slabost. A v egyptském případě záměr hrubě nevyšel.
Karetní systém má fungovat jednoduše.
Když jste pekař, přijdete ráno do práce, a než otevřete, vsunete svoji kartu o velikosti běžné kreditky do čtečky-kasy propojené s příslušným vládním úřadem. Další čtečka je pro zákazníky a jejich karty, které zaznamenají každý nákup. Když zákazník vyčerpá limit, karta už mu další nákup nepovolí. Pekárna pak na konci měsíce dostane subvence ve výši, jež odpovídá množství prodaného chleba.
Naneštěstí pro státní kasu kdosi – dosud není jasné, kdo přesně – sestrojil kartu, která dokáže systém oblafnout. Když pekař použije takovou „cinklou“ kartu namísto té, kterou správně používat má, může každou zákaznickou kartu prohnat systémem, kolikrát se mu zlíbí, a ze zákazníkova e-pšeničného přídělu přitom nezmizí ani dekagram. Systém přitom dokonce ani sám nepozná, že se děje něco nekalého. Jediné, co se mění, je množství deklarovaného prodeje. Zní to skoro neuvěřitelně, jako by systém běhal na severokorejský software, ale taková je realita, jak ji popsala v obsáhlém materiálu zveřejněném v půli března agentura Reuters.
A pekaři si nový trik oblíbili dokonce natolik, že ve dvanácti provinciích (z celkových devatenácti), v nichž karetní systém loni fungoval, stoupla spotřeba pšenice téměř o polovinu. Ekonomický server Afr.com uvádí za únor 2016 spotřebu subvencované pšenice ve výši 955 tisíc tun ve srovnání se 750 tisíci tun v předcházejícím roce.
Takový skok vytváří na vládu nečekaný tlak. Zaprvé vyšší spotřeba subvencované pšenice se pochopitelně prodražuje, ačkoli deklarovaným účelem as-Sísího protikorupční kampaně bylo právě státní kase ulevit. Zadruhé podle odhadů obchodníků, které citoval kromě Reuters i list Financial Times, měla Káhira už loni v květnu zásoby pšenice na pouhé tři týdny. Za normálního stavu přitom zásoby vystačí zhruba na čtyři měsíce. Vláda to ovšem popírá: podle ministra zásobování Chálida Hanafího byla loni mimořádně dobrá úroda, což zvýšenou spotřebu vynahrazuje.
Tajné nákupy
Na toto tvrzení se experti dívají s velkou skepsí. Někdejší poradce téhož ministerstva, agronom Nádir Núr ad-Dín, tvrdí, že úroda nemohla být o třetinu až polovinu bohatší než obvykle, protože pěstitelské metody, užití hnojiv ani plocha, na níž se pšenice pěstovala, nedoznaly vůči předchozím letům žádných změn. Podle něho vláda doplňuje chybějící zásoby prostě tím, že tajně kupuje pšenici na zahraničních trzích.
Když však už se musí vláda uchylovat k tomu, že de facto za vlastními zády nakupuje v zahraničí více, než čekala, mohla by alespoň využít relativně nízkých cen, řeklo by se. Za posledních 12 měsíců poklesla cena pšenice na chicagské komoditní burze o plných 13 procent. Jenže kdepak. Letos v lednu vládní úřad pro karantény odmítl vystavit povolení francouzskému nákladu pšenice kvůli příliš vysokému obsahu námelu. Když Francouzi argumentovali, že obsah námelu je stejný jako vždycky, tedy pod mezinárodně uznávanou hranicí 0,05 procenta, zareagoval úřad šokujícím sdělením, že podle zákona z roku 2001 Egypt přijímá pouze pšenici zcela námeluprostou.
Už jen s přirážkou
To mělo docela perverzní následky. Po celém světě cena pšenice poklesla. Egypt je jejím největším světovým dovozcem a letos se čekalo, že bude importovat téměř 12 milionů tun, což představuje pět až sedm procent globálního pšeničného trhu. Náhlá byrokratická umíněnost uvedla trh v nejistotu – což bylo to poslední, co Káhira potřebovala.
Ministerstva zemědělství a zásobování si pospíšila s prohlášením, že jejich země bude nadále přijímat námel do uvedeného mezinárodního limitu. Na začátku března pak byl náhle probuzený pšeničný purista z čela úřadu pro karantény odvolán a problém jménem námel zmizel. Egypťané však v tu chvíli zjistili, že jim nikdo nechce obilí prodat v obavě, že úřady v Káhiře znovu změní názor.
Taková situace má své finanční vyjádření: ti obchodníci, kteří dnes do obchodu s Káhirou jdou, požadují kvůli riziku (a také s vědomím, že vláda nemá příliš mnoho času na licitaci) vysokou přirážku. Vláda se tak dostala do situace, kdy na jedné straně platí zbytečně mnoho domácím pěstitelům-spekulantům a na druhé straně platí zbytečně mnoho za dovoz. Prezident as-Sísí a jeho lidé mají před sebou docela horké léto.
Egypťané a pšenice Egypt je dlouhodobě jedním z největších světových dovozců pšenice, která je pro většinu z téměř 90 milionů jeho obyvatel hlavním zdrojem obživy. Problém je v tom, že efektivita domácí produkce této klíčové plodiny roste pomaleji než nároky obyvatelstva, jehož přibývá stále rychlejším tempem. V posledních deseti letech produkce stagnovala. Zdroje: tradingeconomics.com, Reuters, Bloomberg, statista.com 220 USD za tunu pšenice platili často egyptští pěstitelé na zahraničním trhu. Státu ji obratem jako svou vlastní prodávali po 370 dolarech za tunu.
12 mil. tun pšenice letos doveze Egypt, což představuje pět až sedm procent objemu globálního trhu s pšenicí.
O autorovi| Daniel Deyl, deyl@mf.cz
