Hospodářský rozvrat a politický chaos ohrožují okolní země
Poprvé v historii přijala Velká Británie sankce vůči zemi, která bývala její kolonií: britské firmy nesmějí dodávat zbraně do Zimbabwe. Londýn tak reaguje po několika týdnech pouhého slovního varování na situaci, která neznepokojuje jen Londýn, ale především celý jih afrického kontinentu. Kořeny zla. Třináctimilionové Zimbabwe, člen britského Společenství národů, je v hluboké hospodářské a politické krizi. Pogromy na bělošské farmy, zcela nepokrytě schvalované vládou, mají podle pozorovatelů jenom odvést pozornost chudého venkovského obyvatelstva od hlavního problému – a tím je neschopný, zkorumpovaný a nedemokratický vládnoucí režim, ignorující nyní výzvy Západu i bezprostředních sousedů, aby byla obnovena vláda práva a aby hlavní politické síly začaly jednat o promyšlené pozemkové reformě. Tu pokládá Západ i opozice v Zimbabwe za klíč k možné prosperitě i k urovnání napjatých rasových vztahů. Když se Robert Mugabe před dvaceti lety po vítězném boji za vládu černošské většiny stal premiérem mladého státu, byl nesmírně populární i v zahraničí. Vyznavač marxismu se zpočátku projevil jako pragmatik. Chudým Afričanům otevřel dveře do nemocnic i do škol a přislíbil jim úrodnou půdu. Během několika let vládnutí však byl stižen stejnou chorobou jako někteří další afričtí bojovníci proti kolonialismu – začal se opájet mocí, zavedl režim velice podobný vládě jedné strany, připustil obludnou korupci a hlavně – jeho mocenská skupina z vládnoucího Afrického národního svazu Zimbabwe – Vlastenecké fronty (ZANU–PF) zavedla hospodářství do hlubokého příkopu. Počet lidí žijících v chudobě se za posledních deset let zvýšil ze čtyřiceti na třiašedesát procent a reálné mzdy jsou přibližně tam, kde byly v roce získání nezávislosti. Skoro čtvrtina obyvatel je podle údajů Spojených národů HIV pozitivní a zhruba třetina lidí nemá práci. Osvědčený ventil. Šestasemdesátiletý Mugabe musel v posledních letech čelit kritice nejenom z řad opozice, ale stále více také z řad černošských bezzemků, z nichž většina stále marně čeká, až jim vláda přidělí půdu. Podle západních pozorovatelů zimbabwský vládce proto použil ventil, v afrických podmínkách velmi osvědčený. Obrátil hněv svých voličů vůči zámožným bělošským farmářům a jejich rodinám. Běloši představují necelá dvě procenta obyvatel, ale drží více než polovinu úrodné půdy a vyrábějí hlavně pro zahraniční trhy. Komerčně hospodařící farmy, produkující cukr, tabák a pšenici, představují páteř zimbabw–ské ekonomiky. Významným odvětvím přinášejícím kolem 200 milionů dolarů ročně je také turistika, kterou nynější faktická válka proti bílým farmářům těžce poškozuje. Odmítnutá nabídka. Británie coby hlava Commonwealthu se za podpory Jižní Afriky snaží přimět Mugabeho k rozumu. Proto mu nabízí sedmapadesát milionů dolarů, z nichž by se měla – za určitých podmínek – financovat pozemková reforma, související také s přesídlením několika desítek tisíc černošských rodin. Mugabe však nechce ani slyšet. „Pryč s britským imperialismem a neokolonialismem, křičel minulou středu na shromáždění svých početných přívrženců, kde z nepřátelství vůči Zimbabwe obvinil kdekoho – nejenom bělošské farmáře a opoziční Hnutí za demokratické přeměny, ale také Mezinárodní měnový fond a západní média. Británie si může podle Mugabeho své peníze ponechat. „Chceme naši půdu. Z ní budeme mít peníze. Je to naše půda a my si ji vezmeme, citoval zimbabwského prezidenta list Financial Times. Není z čeho platit. Zimbabwské hospodářství loni stagnovalo, ještě před měsícem se čekalo, že letos klesne o dvě až tři procenta. Poslední prognózy ale počítají už s desetiprocentním sestupem. Schodek státního rozpočtu za minulý rok dosáhl 9,3 procenta hrubého domácího produktu, ačkoliv vláda slíbila, že nepřekročí šest procent. Zimbabwe, jehož zahraniční dluh dosahuje 4,5 miliardy dolarů, hrozí naprostá platební neschopnost. Už nyní chybějí devizy nejen na dovoz ropných produktů, ale i léčiv. Země je v prodlení se splátkami ve výši 350 milionů dolarů, což odpovídá pětině (podle některých odhadů možná až třetině) loňského exportu. Vláda nemá přístup k dlouhodobějším finančním zdrojům, a proto se zadlužuje dalšími emisemi bondů a tiskne nové peníze. Průměrná míra inflace se loni pohybovala kolem sedmdesáti procent. Zimbabwský dolar za poslední rok spadl o polovinu. Investoři couvají. Vývoj s velkými obavami sledují zahraniční investoři. Například jihoafrická společnost Tongaat–Hulett, významný producent cukru, která v Zimbabwe zaměstnává osm tisíc lidí, tam uvažovala o další investici v hodnotě 100 milionů dolarů. „Avšak nepředvídatelná agrární politika Mugabeho, hospodářský rozvrat a nyní i ignorování zákonů nás přiměly tyto plány přehodnotit, poznamenal v americkém listu New York Times výkonný ředitel společnosti Cedric Savage. Dodal ale, že za normálních okolností se Zimbabwe musí považovat ze zemi, kde je velice výhodné investovat do zemědělství, neboť se vyznačuje velice nízkými výrobními náklady.
