Je to jako blesk z čistého nebe, když lídr britské
konzervativní strany parafrázuje kultovní výrok Železné lady, symbolu
konzervatismu a stranické ikony, která se kdysi vyjádřila přesně v opačném
gardu. „Nic takového jako společnost neexistuje,“ řekla v roce 1987 v populárním
ženském časopise pro ženy po čtyřicítce Woman´s Own premiérka Margaret
Thatcherová a dodala: „Existují jen individuální muži a ženy a rodiny. A žádná
vláda nemůže udělat nic než skrze lidi a lidé se musí starat v prvé řadě o
sebe. Je naší povinností starat se o sebe a potom, také, starat se o naše
bližní.“ Tato pasáž, která chladnou Thatcherovou společensky polidšťuje, neboť
hovoří i o starosti o bližní (sousedy), se už moc necituje. Ani premiér Johnson
ji nepřipomínal. Podstatné bylo převrátit legendu a otočit pozornost na
společnost, která teď zachraňuje svobodná individua, muže a ženy, rodiny.
Prudké zastavení společensko-ekonomického stroje, který se
zalekl smrti působené novým koronarvirem, najednou ukazuje, ŽE tu vůbec něco
takového jako společnost JE, ale také, CO to společnost je – z čeho společenské
vazby vycházejí, jak fungují, jak jsou pevné, jak moc je ovlivňuje spojující
lidská vlastnost, kterou je soucit, a jak moc se projevuje v administrativní
vrstvě vládnutí a výkonu politické moci, která je naopak jakéhokoliv soucitu
prosta. Společnost najednou vystupuje ve dvou radikálně odlišných vrstvách,
které na sebe občas velmi tvrdě narážejí, třeba když je nedostatek povinně
nařízených ochranných roušek nebo když se připravuje chytrá karanténa či
rozhoduje o finanční pomoci velkým a malým podnikatelům.
Soft vrstva, měkké mezilidské vazby, které se nejčastěji
vyjevují v mediálně zvětšeném a narcisticky užívaném obrazu nezištně si pomáhajících
a navzájem tleskajících lidí, takže pozitivní sociální energie je chvílemi už
tolik a he tak bezmezná, že se v ní skoro nedá svobodně nadechnout.
Dobrovolnictví a charita, pomocné ruce, kterých je najednou tisíce, neboť se
snadněji nabízí, když jsou v nouzi všichni, než když v ní je jen
někdo, kdo si, jak často říká „zdravý“ národní rozum, za svou bídu většinou může
sám.
Tvrdý obal, společnost jako organizace státu, Gesellschaft, struktura,
která prostupuje život každého z nás, ať už chceme nebo nechceme. Až teď,
když vláda ze strachu z koronaviru vyřadila z provozu běžný každodenní
život, se začíná zjevovat celý ten státní propletenec, který obvykle odmítáme,
zatímco teď ho naopak chceme. Ukazuje se jeho potřeba, ale i jeho rigidita,
neschopnost, i neviditelné způsoby, kterými nás jako občany ovládá už jenom
tím, že projektuje naše životy jako body v epidemiologických mapách, nebo
čísla ve statistikách nakažených, vyléčených, mrtvých.
Během epidemie se stal populárním citát francouzského
filozofa Michela Foucaulta, který hovoří o epidemii jako o snu mocných, „protože
epidemie umožňuje kontrolovat populaci, určit každému jeho místo, vést o každém
podrobné registry informací a vytvořit strnulý prostor, v němž každý občan
podléhá přímému vlivu moci. Sen o epidemii nakažlivé nemoci je snem o vládnutí.“
Pro Foucaulta ale byla epidemie jen důležitým dobře viditelným projevem
disciplinární kontrolní moci, která nás seřizuje i mimo výjimečné situace a
katastrofy, mimo působení vis major, aniž si to uvědomujeme, protože
disciplinární sílu moci přijímáme jako potřebnou civilizační autoregulaci a
kultivaci. Máme teď mimořádnou příležitost tuto moc vidět, pocítit ji na
vlastním těle, vnímat její bezohlednost vycházející z abstrakce davu a mechanické
počítatelnosti, a také se připravit na to, že až skončí její epidemický sen,
bude nás chtít jako subjekty dál udržet – pevně a zevnitř, přitažené strachem
ze smrti – v roli funkčního prvku systému.
Díky epidemii vidí dnes společnost a její skutečné funkce a
dysfunkce i ti, kteří vůči ní byli doposud slepí. Kvůli stejné epidemii tento
obraz může paradoxně rychle zmizet, protože je mnohem snadnější se podřídit než
se donekonečna o sebe bát. Koronavirus jednou svou práci dokončí, epidemie může
v principu vládnout dál. O ostražitost vůči tomuto riziku šlo citovanému
Foucaultovi. Tomuto nebezpečí bychom se měli stavět už teď stejně jako
koronavirové nákaze.
