Otevřenou podporu Maďarsku na cestě do Evropské unie dali minulý týden najevo bavorští poslanci z vládnoucí CSU v čele s předsedou zemské vlády Edmundem Stoiberem. Vzhledem k tomu, že tak učinili během návštěvy českého premiéra Miloše Zemana, lze to přeložit jako: „Na rozdíl od vás budeme Maďary na cestě do Evropy protežovat.
Jako důvod náklonnosti k uherskému národu uvedl Stoiber skutečnost, že se Budapešť velkou měrou zasloužila o znovusjednocení Německa. V roce 1989 totiž nebránila východním Němcům v jejich útěku na Západ přes Maďarsko, a to přispělo k pádu železné opony.
Je zřejmé, že diplomatická mluva o zásluhách zaniklého komunistického režimu je jen zástěrkou pro skutečnost, kterou nelze v diplomatické řeči nahlas vyslovit: Bavoři a vůbec všichni Němci mají, historicky vzato, radši Maďary než Čechy. V minulosti i současnosti se pro to najde důkazů dostatek. V počátcích novověku se jihoněmecké státy dívaly na národ v panonských nížinách prizmatem rakousko-uherských vztahů. Česká a uherská královna Marie Terezie ve chvílích ohrožení svých trůnů raději žádala o pomoc uherské šlechtice než české stavy. Bavorská princezna a pozdější rakouská císařovna Sissy nedala na Uhry dopustit.
I díky ní si v minulém století Maďaři dokázali vybudovat v rámci rakouské monarchie téměř velmocenské postavení a jednat s císaři ve Vídni jako rovný s rovným. V roce 1866 donutili císaře Františka Josefa k rakousko–uherskému vyrovnání, a stali se tak pro všechny německé státy „v Říši v podstatě rovnocenným partnerem. Naproti tomu se František Josef ani nedal korunovat českým králem a Habsburkové nadále české země považovali za pouhé dědičné léno.
Dobré vztahy Němců, Rakušanů a Maďarů pokračovaly i v tomto století. I když se o tom dnes v Německu pochopitelně příliš nemluví, Budapešť bojovala po boku Berlína ve druhé světové válce. V pozdějších dobách zahnívajícího komunismu pak byl kádárovský gulášový komunismus oblíbencem Západu a získal označení nejveselejšího baráku socialistického lágru. To se o husákovském Československu zdaleka nedá říci. Co je ale nejpodstatnější – vztahy Berlína s Budapeští nezatěžuje problém sudetských Němců. Ten se bude jako stín vždy plížit v pozadí při každém česko–německém jednání.
Nad tím, že nejsme favority bavorských poslanců, lze vzdychat, ale nelze s tím nic dělat. Historické překážky budou politici na obou stranách překonávat ještě minimálně jedno století. Co lze považovat za pokrok, je skutečnost, že Čechům někdo dokázal do očí říci: „Jste nám méně sympatičtí než někdo jiný, ale zkusme s tím něco udělat. Je to pravděpodobně lepší než předávání diplomatických depeší o permanentní nepřipravenosti našeho vstupu do Evropy.
