Rychlým tužkám v záplavě lingvistických i politologických rozborů Zemanových sprosťačinek neuniklo, že s pokusem o přiblížení se prostému lidu přišel i Václav Klaus. Jeho předchůdce Havel byl prý princátko, které si žilo v barrandovské vile, zatímco on, Klaus, prožil dětství v krcálku na Vinohradech a bez teplé vody k tomu. Tolik Klaus pro jeho oblíbený Blesk.
Zemanovy vulgarity i Klausova jedovatá slina mají jedno společné. Oba prezidenti (přiznejme nachvilku tento titul i Klausovi, kterého tak oslovují jeho věrní) si své funkce neužívají a jsou hluboce zklamáni z toho, jak to jde s jejich postavením z kopce. Jsou obnošenou variantou sebe sama. Začněme u Klause, který si myslel, že bude jako bývalá hlava státu obletovanou autoritou. Oblétávání si musel zařídit sám – tak, že obráží často obskurní konference, kde ho dobře platí a také dobře vědí, co řekne. Nejinak Zeman.
Unavený kladeč věnců
Aktivistická role v politice mu nevyšla, vysmívaný Sobotka se ve Strakově akademii zabydlel a za Zemanovci se zavřely vody temného jezera zapomnění. Ze Zemana se stal unavený kladeč věnců. A na rozdíl od Klause i mizerný řečník, protože je přesvědčen, že vše zvládne z patra.
A tak každý podle své nátury sáhl k protiútoku. Klaus k uštěpačnosti, Zeman zase k oplzlostem. Výsledkem je trapný pocit, že se z autorit, které visí na zdi škol a úřadů, stali zapšklí staříci. Zlé větičky jen létají. Zato důstojnost a pokora nikde. Ani sem, ani tam.
Další komentáře:
