O demokratickém deficitu v EU se mluví právem
Nadnárodní korporace přijímají rozhodnutí ve svých celosvětových a kontinentálních sídlech. Stejně tak nevládní organizace. Sítě organizovaného zločinu a teroristů také mají své nadnárodní šéfy. Je tedy něco divného na tom, když bude skoro celá Evropa řízena politiky z bruselského centra?
V době, kdy do mezinárodních vztahů vstupuje spousta různých nestátních hráčů, se projekt evropské integrace může jevit jediným způsobem, jak zachránit demokracii. Kdo dnes ještě bude brát ohled na volené zástupce lidu, kteří ve svých zemích ovlivňují stále méně věcí a podléhají tlaku globalizace? Na celoevropské úrovni by politici, zvolení v řádných volbách, měli mít přece jen mnohem více šancí s něčím pohnout. A to na dost velkém prostoru – rozlohu rozšířeného evropského impéria, které se táhne od Atlantského oceánu k hranicím Ruska, by Evropské unii záviděl mnohý dobyvatel z historie.
Evropská unie ale rozhodně není klasickou demokracií. Kritici právem mluví o jejím demokratickém deficitu. Pravomoci Evropského parlamentu se zvyšují, ale stále není možné mluvit o typickém zákonodárném sboru. Do Bruselu se k tomu hlavnímu rozhodování sjíždějí zástupci vlád členských států, kteří se mnohdy dost složitě dohadují. Z tohoto pohledu je rozšíření EU o dalších deset členů spíše velkým rizikem, neboť diskuse v pětadvaceti může být hodně komplikovaná. I když se tomu přizpůsobí rozhodovací procedury.
Spory o to, zda má EU ještě více směřovat k modelu nadnárodní spolupráce, budou dlouho pokračovat. Mnozí očekávají, že nováčci do unie přinesou více skepse vůči posilování celoevropských prvků, neboť to není tak dlouho, co mnozí z nich získali zpět ztracenou suverenitu. Jiní předpokládají, že teprve teď noví členové skutečně pochopí výhody společného trhu s jednotnými pravidly či potřebu společného boje proti organizovanému zločinu.
Nemá ovšem smysl podléhat iluzím. Ani dosavadní členové unie nejsou příliš jednotní. To se jednoznačně projevilo v rozdílných postojích k válce v Iráku. Ukázalo se, že pořád ještě zcela nepřestala platit jedna stará poučka o Evropském společenství, které je „ekonomickým obrem, politickým trpaslíkem a vojenskou larvou“.
Lze pochybovat o tom, zda by unie vůbec měla mít ambici stát se třeba politickým obrem. Je nutné vytvářet jakousi protiváhu vůči Spojeným státům, které v minulosti zajišťovaly bezpečnost západní Evropy? Realita je ale zkrátka taková, že na Ameriku už spoléhat nelze, byť je nutné usilovat o co nejlepší vztahy s ní. Samy Spojené státy se stále více orientují na jiné části zeměkoule. Vnímání světa a představa o tom, jak řešit jeho problémy, logicky nemohou být stejné ve Washingtonu – hlavním městě jediné supervelmoci, a v Evropě. Ostatně zatímco evropské vlády nebyly schopny najít společnou řeč, většina obyvatel většiny zemí na kontinentu se v době loňského útoku na Irák shodla na jeho odmítnutí. Dá se říci, že Evropa je odsouzena k tomu, aby se stala jedním ze samostatných center multipolárního světa.
To, jak úspěšná bude, přitom hodně záleží na schopnosti EU vyrovnat se s ekonomickými problémy. Řada dosavadních členských států se těžko potýká s nutností omezovat některé neudržitelné sociální vymoženosti. Není divu, že se lidé na Západě v této situaci obávají nových spojenců z přistupujících zemí, kteří by jim mohli sebrat práci, sociální dávky či rozvojovou pomoc.
Rozšíření o deset zemí však přinese nejen připojení podstatně chudších oblastí k unii, ale také šanci na větší dynamiku ekonomického rozvoje a nové příležitosti na nenasycených trzích. To by měl mít na paměti třeba i německý kancléř Gerhard Schröder, když na první pohled vcelku logicky vykládá, že by si nováčci měli vybrat mezi nízkými daněmi a příspěvky z rozvojových fondů EU. Proč by měly bohatší země dávat peníze chudším na to, aby ty snižovaly daně a přetahovaly jim podnikatele?
Unie je ale postavena právě na tom, že chudší státy dostávají příležitost k rychlejšímu rozvoji. Možná že jsou současní nováčci až příliš chudí na to, aby mohli být v unii. V tom případě měl Schröder zabránit jejich přijetí. To by ovšem neudělal, neboť v Berlíně si dobře uvědomují, jakou příležitostí právě pro Německo je rozšíření EU o nové trhy.
