Jediný pavilon na světě, ve kterém návštěvníci obdivují bizarně odporné velemloky, najdete v pražské zoo
Celkem 78 let po Čapkově Válce s Mloky se Praha dožila mírového setkání s největšími žijícími obojživelníky.
Samotný Karel Čapek se inspiroval nejen živými velemloky, kteří tehdy byli k vidění ve viváriu v dnešních pražských Havlíčkových sadech, ale možná i švýcarským lékařem Johannem Jakobem Scheuchzerem, který v roce 1726 fosilii pravěkého velemloka považoval za pozůstatky lidské bytosti Homo diluvii testis, jež se stala obětí biblické povodně. Tedy přiznejme, že považovat kosterní otisky velemloka za pozůstatky lidského tvora svědčí o opravdu strašlivé (ne)znalosti anatomie, jež dokresluje úroveň medicíny té doby.
O necelá tři století později se každý návštěvník pražské zoo může přesvědčit o tom, jak málo se velemloci lidem podobají. Navíc v jediném pavilonu, který jim byl zatím na této planetě zasvěcen.
Je to sázka, investovat skoro 24 milionů korun do speciální, technologicky velmi složité stavby pro živočicha, kterého bude drtivá většina návštěvníků považovat za bizarně hnusného. Přidejte k tomu něco jako chřestýšovce mangšanského a želvu dlaždicovitou a máte expozici, za kterou budou pořádat výpravy fajnšmekři z celé Evropy.
Tím jsem si jist předem, neboť tohle jinde neuvidí.
Kvůli nim tady zoo placené z veřejných peněz ale nejsou. Za tyto náklady by bylo samozřejmě možné předvádět Pražanům i všem ostatním návštěvníkům třeba australské medvídky koala s jejich hedvábným kožíškem a roztomilým kukučem, a ještě jim předplatit eukalyptové listí z dovozu na řadu let dopředu. Když chcete vidět koaly, jeďte do Vídně, německého Duisburgu nebo francouzského Beauvalu a s výjimkou řízených představení uvidíte jen věčně spící zachumlaná koalí klubíčka, ostatně jako v domácí Austrálii. Kdo nemá na koaly, ukazuje třeba lemury kata, nosály či surikaty: ti všichni pobaví víc, jsou aktivní, a hlavně levní. Také proto je najdete v každé zoo, včetně té pražské, samozřejmě.
Není umění draze a výpravně prezentovat návštěvníkům zvíře, které mají lidé rádi. V tomto oboru je opravdovým kumštem dosáhnout fascinace laika zvířetem, které nejenže není hezké či pestře zbarvené, ale ani se freneticky nepitvoří a interesantně nehýká.
Když se navíc nepáří na potkání rozeznatelně explicitním, avšak pokud možno bizarním způsobem, je to propadák bez omluvenky. Zvlášť když jde o zvíře podle všech konvenčních měřítek přímo bradavičnatě odporné. Velemlok splňuje všechna tato kritéria.
Právě proto, že jste dobří a pražská zoo je jednou z nejlepších podle jakýchkoli znaleckých měřítek, chcete víc. Velomloci jsou svým způsobem drzá antiteze komerce a jejich nový pavilon je znakem ambice měnit zavedená pravidla. Když budou laici tiše a dlouze zírat na živočicha Andrias davidianus, aniž by předtím věděli, že andrias znamená „obraz člověka“, a dozvědí se k tomu něco podstatného o biologii, ekosystému i kulturním pozadí velemloka čínského – a díky Čapkovi přihlédnou i k české stopě – pak v tomhle byznysu předvedete něco prvoligového v globálním měřítku. Nejenže změníte pravidla. Budete napodobováni. Nebudete zapomenuti.
Není umění draze a výpravně prezentovat návštěvníkům zvíře, které mají lidé rádi.
O autorovi| Miroslav Zámečník • zamecnik@mf.cz
