Ležel jsem na zádech a bylo mi sto pětadvacet let. Nad sebou jsem spatřil obraz vinných hroznů; natáhl jsem ruku a obraz se proměnil ve skutečnost. Skepsi navzdory jsem držel v ruce živý hrozen, ještě součást mateřské révy.
Překlopýtal jsem skromné nádvoří a pootevřel branku. Dolů do údolí ve stejnou chvíli dorazilo i první ranní slunce a do očí mi vybuchlo tisíc barev jménem Tbilisi. Seznámili jsme se o pouhých čtyřiadvacet hodin dříve, ale už jsem byl dokonale ztracen.
„No a? Ty se ztratíš i u sebe v kuchyni,“ vrátila mě na zem moje sedmnáctiletá dcera Kamila, u níž dobrý postřeh vítězí nad zdvořilostí. Kromě ní mě provázel také Abel Aravidze. Před více než třiceti lety mi zprostředkoval s Gruzií první setkání.
„Prokleto budiž tvoje jméno, tvůj život i tvoje dílo, Abeli Aravidze!“ spílal si komunistický aparátčík, když nahlédl, že celá jeho existence je vylhaná a bezcenná. Film Pokání byl myšlen jako kritika stalinismu, ale Abelova tupá, tvarohovitá tvář, zešedlá náhlou hrůzou ze sebe samé, ne a ne zestárnout.
Na co klíč?
Do Tbilisi jsme dorazili v pět ráno a na pokání nebylo třeba zvlášť myslet. Na náměstí Svobody v centru bylo 27 stupňů a… „Hafík!“ vykřikla Kamila nadšením při pohledu na lítou hladovou bestii. O vteřinu později byla bestie u nás, šťastně ležela na zádech, v hubě půlku mé dcery, která jí šeptala lichotky. A tak to mělo být každý den šestsetkrát; gruzínské jisté uzenářství vykáže za třetí kvartál mimořádné zrychlení růstu v sektoru levných párků.
„Vypadají, že jsou v dobré formě,“ všimla si Kamila. „Taky jsou všichni mladí,“ odpověděl jsem. „Jak to, že jsou všichni mladí?“ zamyslela se dcera nahlas a pak bylo ticho. Mezi gruzínskými psy se bude po generace vyprávět o blonďatém andělovi, který na potkání rozdával přízeň.
„Nic se nebude vyprávět, jenom chceš být zajímavý,“ utrousil Abel Aravidze. „Lidi jsou prostě zvyklí na psy a naopak.“ Prima chlapík, tenhle Abel.
Prozřetelnost a cenové srovnání nás zavedly do penzionu v Betlémské ulici na vrcholu kopce. V Tbilisi je všechno na vrcholu kopce, ať jdete, kam chcete. Představte si Prahu, kterou někdo zlomyslný osázel samými Petříny a do jejich nejstrmějších míst pro radost vetkl miniatury staroměstských činžáků.
Těsně pod vrcholem nejvyššího z Petřínů končí lanovka u obrovité pevnosti jménem Narikala. Kdo by nenaříkal, říkáte si už v půli cesty. Ve skutečnosti to slovo mongolsky znamená „malá pevnost“; jak asi podle Mongolů vypadala pevnost velká? Tu fůru kamene nastavěli na vrcholek Peršané, před Mongoly se jí zmocnili umajjovští Arabové a až po nich gruzínští křesťané, na doklad čehož vede skoro až nahoru právě Betlémská ulice. Spolu s cestou stoupal i teploměr.
„Naříkáš jenom ty,“ rýpla si Kamila. Napůl rozestavěný rodinný penzion s nezbytnou kolonádičkou vedly tři generace korpulentních dam jménem Mariam. „Kde najdeme klíč, madam?“ zeptal jsem se prostřední z nich, která se nás ujala; ostatní jí říkali Maka. „Klíč?“ pronesla s lehkým nesouhlasem. „Já jsem tady celý den, klíč není potřeba,“ řekla tak mile, že to ani nepůsobilo jako nehoráznost. „Jen zedník tamtudy bude chodit, že vám to nevadí?“ Jistěže ne, slyšel jsem sám sebe odpovědět. „A kytaru máte, výborně. Večer si uděláme koncert. Vína je dost.“
Pod pergolou seděla její matka. Osmdesátiletá paní, celá v černém, byla usazena v pololeže a oči se jí jen ztěžka otevíraly. Když to však přece udělaly, viděly hluboko. „Rusky mluvíš?“ zeptala se řečeným jazykem; s Makou jsme mluvili anglicky. Nadechl jsem se k odpovědi. „Nechceš, viď? Na truc,“usoudila paní. „To znám.“
Když jsme se ten večer vrátili, zněl z přízemí klavír. Nakoukl jsem dovnitř a v hustém přítmí přijímacího pokoje uviděl obtloustlou Mariam nejmladší.
Krušnohoří v seznamu světového dědictví: moc to nepřinese, ale dá to hodně práce
Když Mariam vypadla z rytmu, metronom ťukal hlasitěji, bůhví jak to. Pak moje oči přivykly tmě a v lenošce jsem spatřil pololežící babičku. Vypadala, že přinejlepším spí, ale poklepávala hůlkou do taktu. Žádný metronom.
„Maka je taky pianistka,“ pronesla, aniž by jinak dala najevo, že o mé přítomnosti ví. „Učí na konzervatoři a teď má zrovna hodinu, přijde za chvíli.“ Byla sobota a hodiny ukazovaly půl desáté večer. „Cožpak tím jde uživit rodinu?“ pokračovala řečnickou otázkou. „Já mám dvě stě lari důchodu.“ To máme šestnáct set korun, při cenách ve srovnání s Prahou zhruba dvoutřetinových. Radši jsem se ani nezeptal, kde jsou všichni muži z rodiny - nejspíš bych nedostal pěknou odpověď.
Došlo na koncert pod pergolou. „My tady rádi zpíváme vícehlasně,“ oznámila nám Maka. A také ano. Zpívala ona s dcerou a dvěma zedníky, kteří vylezli z našeho pokoje; všechno konzervatoristé. Zpívali nezbytnou Suliku, kterou měl rád i Stalin. „Hledal jsem hrob své milé, ale ztratil se,“ zní její první verš. Dál to není o nic lepší. Zpívali o světlušce, která krouží kolem mne, ale nakonec vždycky odletí; písně o hrdinech, kteří se odkudsi nevrátili, a o řece, co je domovem pstruhů a všechno ví. Bylo to jako vždycky, když někdo umí vystřihnout lidovku pořádně: nemusíte rozumět ani slovu.
„Zatanči, Mariam,“ řekl jeden ze zedníků naschvál anglicky a vzal do ruky kytaru. Tělnaté děvče se stydělo. Pak provedlo úkrok doleva a doprava, otočilo se jednou a podruhé. Paže Mariam zavlály podél těla, přes tvář se jí mihl závoj z černých rozpuštěných vlasů.
Děvče se úplně rozsvítilo, jako by do něj pustili elektrický proud. Doprovod zrychlil a Mariam najednou v trysku přeskakovala z jednoho koně na druhého; tančila lásku, stínajíc hlavy mečem; velikýma očima blýskala šílenou modlitbu, zatímco její neskutečně bílé zuby rvaly živé maso. Obtloustlá, říkals? Nevzhledná, snad?
Vzhůru na sever. České středohoří je neobjeveným rájem turistů
Pchá. Bojovnice, královna a světice najednou, chtěls říct, červe. Odpusť, Mariam, odpusť mi vše. Tanec zakončila gestem pokory s hlavou skloněnou a rukama sepjatýma u čela. Až tehdy mi svitlo. Všechny ty ženy se nejmenují Marie pro nic za nic. Vždyť…
„Nečum tak pořád po ní, přece,“ houkla Kamila. Měla pravdu. Následující den pro mě začal na téže lavici zmíněným zjevením hroznů, jež tam Mariam nechala ve svém milosrdenství vyrůst. Od toho večera byla Gruzie sérií obrazů za černým závojem.
„Blbost,“ řekl Abel Aravidze. „Ve skutečnosti tě žere, že ti lidé vydělají všichni dohromady o půlku míň než ty, a přitom dokážou mít větší radost, ne? A ještě k tomu jsou o moc lepší muzikanti než ty.“ Na nic jsem se tě neptal, Abeli.
Kdo je Gruzíncův „deda“
Když Bůh pořizoval Gruzíncům jazykovou výbavu, vyřádil se jako na ptakopyskovi. Považte jen, že vydá-li Gruzínec zvuk „deda“, myslí tím matku, zatímco „mama“ je v jeho ústech otec. Kladete si tedy stejnou otázku jako u ptakopyska: je to ještě savec, nebo…?
A to je pořád oficiální gruzínština. Kromě ní však tři a půl milionu Gruzínců mluví na různých místech země (sotva větší než Česko) ještě třemi dalšími jazyky, přičemž takové svanštině z hor na severozápadě nerozumějí ostatní Gruzínci o nic lépe než Ital vlámštině.
Přečtěte si rozhovor: Budeme muset zdražit mapy, říká šéf KČT Chvátal
To má i svůj dějinný význam: přispělo to k pádu Lavrentije Beriji, Stalinovy pravé ruky. Po roce 1940 si začal šéf NKVD, etnický Mingrelec, moc vyskakovat. Stalin coby Gruzínec bez přívlastku dostal ujímání z toho, že Berija mluví se svými lidmi mingrelskou mateřštinou, takže mu nikdo nerozumí. („To dělají všichni Mingrelci,“ ujistili mě Nemingrelci mnohokrát.) Generalissimus to vyřešil po svém: nechal Mingrelce zlikvidovat. Když krátce poté sám zemřel, zůstal Berija oslaben a za necelý rok jej následoval.
Čechovi může naštěstí být jedno, kterému z těch vzájemně nekompatibilních jazyků nerozumí. „Prosím, můžu si u vás něco vytisknout?“ ptal jsem se v tbiliském podniku nadějně pojmenovaném Print Shop. Pán se zatvářil, jako bych ho hluboce urazil. Zkusil jsem to rusky. „მე არ მესმის თქვენი შეკითხვა!“odpověděl zhruba pán. Znělo to právě tak, jak to vypadá.
Ale zpět k sérii obrazů. Jen samo Tbilisi je jich plné, a to doslova. „Každý Gruzínec je napůl umělec,“ tvrdila nám sedmadvacetiletá architektka Salome, s níž jsme strávili dopoledne v kavárně, a vytáhla z kabelky malování; skutečné, ne šminky. „Všichni zpíváme a malujeme,“ pokrčila rameny, jako by říkala, že všichni jezdí tramvají.
Nebyla to nadsázka. Každou druhou zeď vTbilisi někdo pomaloval. Ne však nějaký brutální anarcho-narcis, jak jsme zvyklí, nýbrž skutečný umělec, byť amatér. Kousky chodníku jsou vyvedeny odlišnými barvami, aby z různých pohledů skládaly měnící se bizarní obrazy.
Benátky chtějí lépe chránit památky: velkým výletním lodím zakázaly plout do centra
Všechno je tu nepravidelné a nakřivo; rovnou linií ti lidé pohrdají vehementněji než Gaudí nebo Hundertwasser. „Tady vážně ušetříš na LSD,“ komentovala to Kamila, jež ohledně chemie neztrácí čas s teorií.
Je radost na ty pokřivené dřevěné konstrukce všech tvarů pohledět - zejména pokud víte, že v nich nebudete muset bydlet, aniž byste měli šanci je jakkoli slušně opravit, jak se děje většině místních.
Salome pracuje v prestižním studiu, vydělává velmi nadprůměrných 1500 lari měsíčně, ale protože nájem dvoupokojového bytu by jí sebral z platu dvě třetiny, nemůže si dovolit bydlet jinde než u rodičů.
„To je úplně normální,“ pokrčila rameny. „Oni respektují, jak se oblékám, a já doma nedělám, co oni neschvalují.“ Vidíš, antikoncepce, jak má být, napadlo mě. „Mlč, tati,“sykla Kamila, jejíž představa o správném plánování rodičovství je formována především Woodstockem.
Není nic gruzínštějšího než paradox, že této bouři divoce veselé krásy dominují dvě či tři dokonalá zvěrstva. Vedle pevnosti Narikala stojí dvacet metrů hliníkové Matky Gruzie v socialistickorealistickém stylu, brrr. A hluboko pod ní vede přes řeku Mktvari průhledný most, jemuž místní říkají Always Ultra, protože - inu, protože skutečně vypadá jako Always Ultra, i s křidélky.
Ten most vede rovnou ke dvěma stříbrným rourám, které pro změnu vypadají, jako by si nějaký obr u řeky odložil trenýrky. Dohadovali jsme se, co to je; výlez z metra? Konec ropovodu? Dvě megaděla? Konec světa?
Úplně stejně se dohadují Tbiliští.
Duchovním otcem obou zmíněných staveb je Michail Saakašvili, kdysi prezident a premiér (a na Ukrajině ministr a guvernér), dnes šéf opozice. Chtěl postavit sobě pomník a městu kulturní instituci jako řemen. Když se musel poroučet, nová vláda stavbu zarazila, takže železobetonové trenýrky jsou prázdné. Na schodech vedoucích do jedné z nohavic jsme potkali partu divadelníků, kteří chtějí monstrum oživit; pomáhej Bůh.
Saakašvili tohle dělal často, vyprávěli Gruzínci. I malebné, leč zastaralé přímořské letovisko Batumi se rozhodl zmodernizovat bičem. Kde na to bral peníze? Jednoduše: jeho lidé přišli za stavební firmou a řekli - postavíte to a to. Nechcete? Končíte. Otec Salome odmítl a přišel o svoji firmu.
Gruzií k sebepoznání
Obrazů přibývalo. V padesátitisícovém městě Zugdidi jsme potkali Tato, správně Tamar, jedenatřicetiletou finanční analytičku ve službách Liberty Bank. Ta se vyznačuje mobilními pobočkami - na ulici zastaví dodávka ve firemní červenobílé kombinaci, spolujezdec stáhne okénko a úvěrové formuláře jen lítají. Klienti těchto bankododávek jsou vždycky staří a od pohledu chudí. Člověk úplně vidí, jak jejich nuzná obydlí likviduje buldozer, až vyjde najevo, že si špatně přečetli podmínky smlouvy.
Tato nám přinesla na uvítanou dvě lahve moc dobrého vína a ukázala nám svoji „nejoblíbenější budovu ve městě“.
Polorozpadlá dřevěná barabizna se honosí reklamou na „kovoplastové konstrukce“.
Byl čas k večeři a Tato nás zavedla do restaurace. „Je to trochu dražší,“ řekla omluvným tónem. V pohodě, říkám, to nech samozřejmě na nás. Měli jsme mnoho chodů: kukuřičnou kaši se sýrem a jiný sýr vykoupaný ve smetanové omáčce, lilek naplněný čímsi neznámým, ale úžasným, fazolovou pastu s vlašskými ořechy a ještě leccos, co neumím pojmenovat jiným než náboženským slovníkem.
Prolomené limity. Krkonoše se kvůli turistům mění v park oddechu a zábavy
To bylo koneckonců jedno z témat večera. Tato - stejně jako Salome - uznává, že náboženství drží jejich zemi pohromadě, ale sama věřící není. A také na nic nehraje, což spolu nejspíš jaksi tajuplně souvisí. Zato je hodně na Facebooku; přes něj se dozvídá, jak se vede demonstrantům v Tbilisi, kteří protestují proti promoskevské politice bezskrupulózního proruského byznysmena, kterému „patří celá země“. (Gruzínsky se patrně Andrej Babiš řekne Bidzina Ivanišvili.)
Facebook je ale právě tak bezohledný byznys, namítám, riskuje nařčení z konzervativního přesvědčení. Na tom je taky kus pravdy, ne? Jemná bytost na druhé straně stolu zvýší hlas, až nás to zaskočí. „Ani kousek pravdy není na tvrzení, že Rusko je přátelská země!“ hlásá.
Divže neslyšíte řinčení jezdecké zbroje, v níž bývá vyobrazována její jmenovkyně, královna Tamar Veliká, jež se před osmi sty lety s nikým moc nemazala.
Myslete na chorál, malomyslní, myslete na chorál. Chorálu je třeba. Rusové obsadili pětinu Gruzie a hranici metr po metru neustále posouvají. Právě v době jedenáctého výročí invaze dokončili ruští vojáci anexi další vesnice v oblasti KartliKakheti, jejíž části sami říkají Jižní Osetie.
Když jsem na konci hodování vytáhl peněženku, oznámila mi číšnice, že Tato už celý účet uhradila. To je gruzínský zvyk, s tím se prý nedá nic dělat. Útrata musela čítat třetinu jejího platu; ještě teď si připadám jako pitomec. „Gruzií k sebepoznání,“ uchechtla se Kamila.
Toilet votr
Další obraz je z hor. Do městečka Mestia v kavkazské Svanetii (Elbrus je odsud sotva 40 kilometrů) se dostanete po silnici, kterou nechal postavit až Saakašvili po roce 2003; do té doby sem vedla jen prašná cesta. Není divu, že ačkoli dnešní Gruzie převzala křesťanství někdy v pátém století, trvalo dalších tisíc let, než došlo až sem.
Jeli jsme minibusem čili maršrutkou do Ušguli, ve 2100 metrech prý nejvýše položené trvale osídlené obce v Evropě. Sestává z kamenných strážních věží a pár domků z blátem slepené opuky. Ačkoli elektřina v nich jde jen někdy, je na každém z nich přimontovaný satelitní talíř. Ivanišviliho předvolební dárek, prozradili mi místní.
Ve skutečnosti tu však nevládne žádný „Svili“, nýbrž hory. Vydali jsme se směrem ke strašlivé čtyřtisícové skále pokryté uprostřed léta ledem. Kamila dokázala psí trik zopakovat i s hříbětem a já si chtěl nabrat z potůčku vodu. „Nou votr! Nou, nou!“ slyším kohosi volat. „Toilet votr!“ běží ke mně mladý muž v maskáčích a gestem naznačuje, že z potůčku vážně není dobré pít. „Tady ta voda je dobrá,“ vytahuje odněkud hadici. „Je z té hory,“ ukáže na masiv. Kdyby se byl až k zemi poklonil, nemohlo v tom být víc úcty.
A pak byl konec. V maršrutce zuřivě balancující na hranách srázů to najednou bylo docela jasné. „Nemysli si,“ řekl Abel Aravidze, „už nikdy se tam nepodíváš. Neprojedeš se na tom koni po kopcích, ani nezachráníš žádné děvče před negramotností. Nechal ses sem přivézt, abys zjistil, že lidé jsou chudí a hory vysoké, a teď jedeš navždycky pryč. Nic ses nedozvěděl a ničemu nepomohl. Gratuluji.“
„Kam šel Kain, nevíte někdo?“ řekl jsem nejspíš nahlas.
Na letišti u Vídně jsme vystoupili společně, oba už jsme však byli pryč; já na konci cesty, Kamila na jejím začátku, protože má ve Vídni známost. Rozdělil jsem peníze, které nám zbyly. Za chvíli zmizela, barevná dívenka s kytarou přes rameno a talentem přes zviřátka.
Podal jsem průvodčímu pas s jízdenkou. Na hlavní stránce jsem vedle svého jména spatřil tupou, tvarohovitou tvář.
Čtěte také:
130 let po červené. Českem vás provede nejlepší značení na světě
Chcete si odpočinout od lidí? Zkuste tento hotel v Grónsku. Je nejodlehlejší na světě
Čeští turisté se přestávají bát. Ve velkém se vracejí do Turecka, Egypta a Tuniska
Turisté, z Prahy ven, velí ministerstvo
Všichni proti Praze: regiony chtějí metropoli sebrat turisty
