V zemích jihovýchodní Asie to čím dál více jiskří. Do územního sporu o Spratlyho ostrovy se vložil i Washington
Respektujte územní integritu Čínské lidové republiky, vyzval koncem července Peking americkou vládu. Hlasitý políček, v poslední době už několikátý, mlaskl nad Bílým domem v době, kdy se z usmiřovací mise vrátil šéf sboru náčelníků štábů americké armády Mike Mullen, který si prohlédl čínské základny v hlavním městě i na východním pobřeží. Vztahy mezi Pekingem a Washingtonem jsou dlouhodobě poznamenány především prodejem amerických zbraní Tchaj-wanu či pokračujícími útoky čínských hackerů, v poslední době ale především sporem o ostrovy v Jihočínském moři. Washington se totiž jasně postavil na stranu Vietnamu, Filipín a dalších zemí, které si tato území nárokují stejně jako Čína.
Z pozice síly
Peking ovšem odmítá jakoukoli internacionalizaci celého problému, vše chce řešit v rámci bilaterálních rozhovorů, protože si je velmi dobře vědom své síly. Politické, ekonomické a pochopitelně i vojenské. Americká podpora ostatních zemí jihovýchodní Asie proto na čínské vedení působí jako rudý hadr na býka. Navíc se odmítá podřídit mezinárodnímu právu. Žádost Filipín, aby se celá záležitost dostala před OSN, Peking ostře odmítl s tím, že na celý region má přece historické právo. Zklidnění v Jihočínském moři nepřinese ani poslední jednání Číny a Sdružení zemí jihovýchodní Asie ASEAN, kde bylo – alespoň podle toho, co zúčastněné strany bezprostředně po rozhovorech prohlašovaly – dosaženo „průlomu“. ASEAN je prakticky bezzubou organizací, která není schopna řešit ani vlastní problémy, nemluvě o schopnosti a ochotě protlačit sankce proti vojenské juntě v Barmě. A Čína je s tímto stavem, tedy se slabým ASEAN navýsost spokojena. Slova šéfky diplomacie Spojených států Hillary Clintonové, že Jihočínské moře zůstává strategickým zájmem Washingtonu, jsou proto doslova balzámem pro pošramocenou duši zemí ASEAN. Zároveň znamenají, že sporné ostrovy Čína neuchvátí jako snadnou kořist.
Nejjižnější bod ČLR
Čínská lidová republika (ČLR), Tchaj-wan, Filipíny, Malajsie, Vietnam a Brunej, všechny tyto země spojuje jediné: zájem o Spratlyho ostrovy. Skupina více než 700 ostrůvků, atolů a útesů patří nejen k unikátním místům, jež zajímají oceánografy z celého světa, ale je také strategickým územím, o které se už několikrát bojovalo. V současnosti pak zůstávají jedním z hlavních faktorů nejistoty v celé jihovýchodní Asii.
Příčiny jsou celkem tři. První jsou historické nároky, ze kterých nechce žádná strana ustoupit. A tak se na ostrovech mluví hned čtyřmi jazyky: čínsky, malajsky, vietnamsky a filipínsky. Prostě podle toho, kde se zrovna nacházíte. Navíc většinu stálých obyvatel tvoří vojáci sloužící v oblasti spadající pod provincii Palawan (Filipíny), město Kao-siung (Tchaj-wan), provincii Khanh Hoa (Vietnam), stát Sabah (Malajsie) nebo pod provincii Chaj-nan (ČLR). Mimochodem i díky tomu je jeden z atolů na Spratlyho ostrovech obsazený příslušníky čínské armády nejjižnějším bodem někdejší říše středu.
Strategické zájmy
Druhým důvodem je snaha ovládat a kontrolovat jednu z nejvytíženějších námořních tras na světě. Obchodní cesty ale Jihočínským mořem procházely už ve středověku. V letech 1405 až 1433 tudy celkem sedmkrát proplul i jeden z nejslavnějších mořeplavců říše středu Čeng Che, označovaný za čínského Kryštofa Kolumba. V současnosti tímto mořem prochází druhá nejvyužívanější lodní trasa na naší planetě. Jen tankery tudy denně přepravují deset milionů barelů ropy. Třetí příčinou pak je právě zajištění přístupu k zásobám nerostných surovin, hlavně plynu a ropy, které se v okolí nejen Spratlyho, ale i Paracelských a dalších sporných ostrovů a území nacházejí. Experti totiž odhadují, že se v Jihočínském moři ukrývá až 213 miliard barelů ropy, což jsou po Venezuele a Saúdské Arábii třetí největší zásoby na světě. A žíznivá čínská ekonomika bude v následujících letech potřebovat dodávky černého zlata čím dál více.
Arbitráž? Zatím ne
„Eskalace napětí v Jihočínském moři ohrožuje mír a stabilitu celého regionu,“ prohlásila na mezinárodním fóru při jednání ASEAN na Bali americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová. Oleje do ohně pak přilil její filipínský protějšek Albert F. del Rosario, podle něhož jsou čínské nároky zcela neopodstatněné, což si zástupce ČLR samozřejmě nenechal líbit. Právo, alespoň na papíře, však není na straně Číny. Podle mořského práva je totiž námořní hranice stanovena na dvanáct mil od břehů. Čína naproti tomu tvrdí, že hranice jejích výsostných vod leží až 200 mil od pobřeží. Sporné ostrovy v Jihočínském moři se ovšem nacházejí více než tisíc mil od čínské pevniny. Filipíny a další země se proto snaží přenést celý problém před arbitrážní orgány OSN, a Washington je v tom podporuje.
Závody ve zbrojení
Všechny strany konfliktu si zároveň dobře uvědomují, že v budoucnu prosadí vlastní zájmy jen silou. I z tohoto důvodu Čína vybudovala na ostrově Chaj-nan obří námořní a ponorkovou základnu, kde jsou ukryty i jaderné zbraně. Peking současně vyvíjí střely schopné zničit americké letadlové lodě až na vzdálenost dvou a půl tisíce kilometrů. Pozadu však nezůstávají ani ostatní země, hlavně Vietnam. Hanoj a Peking sice spojují totalitní komunistické vlády, co se však územních nároků týče, jde soudružské bratrství zcela stranou. Spor dokonce vehnal do náručí kdysi nesmiřitelné nepřátele, tedy Vietnam a Spojené státy. Ve Vietnamu se tak už opravují americké vojenské lodě a Hanoj chce od Washingtonu získat např. pobřežní radar. Zbraně, zejména ponorky, pak Vietnam kupuje i od Ruska. Zbrojit chtějí i Filipíny, které se v posledních týdnech několikrát dostaly do ostrého sporu s Čínou právě kvůli sporným územím a pokračujícím incidentům ze strany čínských námořních plavidel. Spoléhat se jen na sílu mocné armády ovšem není ta správná cesta a kýžený výsledek nemusí zajistit. Celý případ se musí řešit v rámci OSN, jinak se Čína svých nároků nikdy nevzdá. Nejde totiž „jen“ o přístup k ropným nalezištím, ale o zajištění svobodného a bezpečného proplutí mezinárodními, tedy nikoli čínskými, vodami. V opačném případě by totiž mohly být ohroženy i japonská a jihokorejská ekonomika, které jsou závislé na námořním obchodu a dodávkách strategických surovin. A to si všichni zúčastnění hráči včetně Američanů velmi dobře uvědomují.
