Obří ekotendr - desítky miliard na kolotoči

Když před dvěma lety vláda představila svůj plán na likvidaci starých ekologických zátěží, trochu tím všem vyrazila dech. Tak velká, a zároveň tolik nepřehledná státní zakázka tu ještě nikdy nebyla.

Foto: Martin Siebert

Politici tak roztočili kolotoč s desítkami miliard korun a nikdo zatím nedokáže odhadnout, kdy se zastaví, ani kdo z něj nakonec vystoupí s pobaveným úsměvem a komu bude po té dlouhé jízdě nevolno.

O co vlastně jde? Když stát v 90. letech privatizoval tehdejší státní podniky, dal jejich novým vlastníkům garance, že do roku 2015 odstraní všechny ekologické zátěže, které areály privatizovaných firem zatěžují a které vznikly před rokem 1992. Jenže v roce 2008, kdy se o vyhlášení obřího ekotendru rozhodlo, byly vyřešeny staré ekologické zátěže jen u 99 majitelů za 45,1 miliardy korun a zbývalo vyřešit zátěže u 310 majitelů za 169,5 miliardy korun, navíc rozesetých přibližně v 800 lokalitách.

Cena? Neznámá!

Necelých 170 miliard přitom nebyla reálná cena odstranění ekologických zátěží, ale výše státních garancí. Jinými slovy, pokud by stát staré ekologické zátěže neodstranil, musel by novým vlastníkům firem tyto peníze vyplatit. Právě naprostá neznalost toho, kolik bude odstranění všech zátěží stát, vytváří od začátku největší nejasnosti a podezření kolem celé zakázky. Zatímco ministerstvo financí tehdy vypustilo do éteru číslo 115 miliard korun, kolem kterého se od té doby vše točí, ministerstvo životního prostředí naopak zveřejnilo odhad, podle něhož by šly veškeré zátěže odstranit za částku výrazně nižší. Zhruba 40 miliard.

Druhý sporný bod zakázky je, že se ji vláda rozhodla svěřit jediné firmě. Sami politikové přitom připouštěli, že dát tak obrovský balík peněz jediné firmě není zcela bez rizika. Výhodou podle nich měla být především rychlost. Jinými slovy, než desítky tendrů na jednotlivé lokality s ekologickou zátěží, které by se mohly různě komplikovat a zpožďovat, to raději jednu obří zakázku, kde se bude jednat s jediným partnerem.

Běh na místě

Jenže právě rychlost je to, co megalomanský projekt už dávno postrádá. Dva roky uplynuly a soutěž stále nezná ani jméno vítěze, ani nemá jasno v tom, kolik peněz je na odstranění ekologických zátěží skutečně potřeba. Ministerstvo životního prostředí sice v minulých dnech poslalo do vlády materiál vycházející z dat České inspekce životního prostředí, který hovoří o 50 miliardách korun, ministerstvo financí však svoji analýzu stále nezveřejnilo.

Neprůhlednost celého procesu kritizují také organizace bojující proti korupci. Těm se nelíbí například to, že ministerstvo financí již před dvěma lety vypustilo do médií částku 115 miliard korun. Důvod? Jakékoliv nižší číslo, které bude zakázka nakonec stát, bude totiž zdánlivě působit jako úspora. I kdyby bylo oproti reálným nákladům třeba dvakrát předražené.

Pokud si někdo myslí, že stát by takto výrazně nevýhodný obchod nikdy neuzavřel, je na omylu. Úředníci placení z veřejných peněz totiž již jednou v případě ekologických zátěží předvedli, že při jednáních s firmami na korunu příliš nekoukají. Upozornil na to Nejvyšší kontrolní úřad. Ten totiž v souvislosti s ekotendrem zkoumal garance, které stát dal firmám, které od něj státní podniky kupovaly. Kontroloři přitom zjistili velmi zajímavé ceny. V některých případech byly garance státu až desetkrát vyšší než reálné náklady na odstranění ekologických škod. Jinými slovy, tam, kde by stálo odstranění zátěží dvě a půl miliardy, zaručil se stát za jejich likvidaci částkou 25 miliard.

Desetina nebo čtvrtina?

Pokud by se jejich zjištění zobecnila na celkovou výši garancí za ekologické škody, smrskla by se rázem celková částka závazků státu ze 169,5 miliardy na 16,9 miliardy. I když rozhodně nejde o žádné drobné, rozdíl je to přece jen slušný. Samozřejmě, ne ve všech případech byl rozdíl mezi garancí státu a reálnými náklady na odstranění škod desetinásobný. U ekologických zátěží, které se podařilo vyřešit do konce roku 2009, byly garance 13,7 miliardy korun a reálné náklady jen 3,6 miliardy. Tedy přibližně čtvrtinové. Co z toho vyplývá? Že částka 50 miliard, se kterou přišlo na vládu ministerstvo životního prostředí a která je na první pohled sympatická – v porovnání se 115 miliardami uvedenými před dvěma lety ministerstvem financí, může být stále až dvojnásobně vyšší než reálné náklady.

A to není jediné riziko, které s ekotendrem souvisí. Pokud by byly zakázky rozdělovány jednotlivě, bylo by více prostoru také na posouzení toho, do jaké míry je v daném případě odstraňování ekologických škod stále ještě potřebné. Ve velké části případů to samozřejmě nutné bude. Na druhou stranu vědci upozorňují na to, že se příroda dokáže s mnohými zátěžemi vyrovnat velmi dobře sama. Například analýza likvidace škod po havárii tankeru Exxon Valdez u pobřeží Aljašky v roce 1989 prokázala, že na mnoha místech způsobila likvidace ropy záchranáři větší škody než samotná ropa. A že v řadě oblastí, kde k odstraňování ropy nedošlo, příroda zacelila rány po havárii rychleji než tam, kde se utrácely miliardy dolarů za likvidaci uniklé ropy. Podobně i čeští vědci upozorňují, že mnohé rekultivace po důlní činnosti jsou zbytečné a drahé, protože příroda zvládne znovuoživení těchto lokalit mnohem lépe a zadarmo.

S opačnou obavou přichází Česká inspekce životního prostředí. Ta míní, že oddalování zahájení prací přispívá v některých oblastech k nárůstu znečištění a šíření nebezpečných látek do podzemních vod.

Souboj titánů

Právě velikost sousta jediné superzakázky je nyní její největší brzdou. Firma, která již byla ze soutěže dvakrát vyřazena pro údajnou nedostatečnou kvalifikaci, PPF Advisory v konsorciu s dalšími společnostmi, se o kořist v podobě mnoha desítek miliard pere samozřejmě mnohem rázněji, než pokud by šlo o jednu ze 400 drobných zakázek.

Právě kvůli stížnosti PPF na vyřazení z ekotendru nemůže vláda rozhodnout o vítězi soutěže. Antimonopolní úřad totiž stále nerozhodl o stížnosti, kterou konsorcium kolem PPF podalo. A navíc se ještě zabývá stížností PPF Advisory na kvalifikaci ostatních účastníků ekotendru. I když po vyřazení PPF Advisory jsou zatím ve hře jen poslední tři uchazeči: Geosan Group, Marius Pedersen Engineering a společnost Environmental Services, vláda do rozhodnutí antimonopolního úřadu nemůže vybrat vítěze. Ministerstvo financí navíc nesmí ani přijímat cenové nabídky od uchazečů. Původně přitom tři zbývající společnosti měly předložit své cenové návrhy do 7. prosince. Po stížnosti PPF se tak celý proces zpozdí zřejmě o několik dalších měsíců.

Předražená výše ekozakázky kvůli přemrštěným státním garancím není jedinou hrozbou pro peněženku daňového poplatníka. Tou druhou jsou arbitráže. Jednak ze strany firem s garancemi od státu, pokud vláda nestihne odstranit ekologické zátěže včas, jednak od neúspěšných uchazečů v ekotendru, pokud se budou domnívat, že během dvouletého vybírání vítěze byl porušen zákon.

I když stále není jasné, kdo soutěž o megazakázku vyhraje, jisté je, kdo to vše zaplatí. Politici si totiž za posledních 20 let zvykli na to, že český daňový poplatník si nechá líbit téměř vše. A o co méně zdravotních a sociálních standardů dostává tuzemská veřejnost v porovnání s občany zemí na západ od nás, o to více soukromých firem nedobrovolně financuje prostřednictvím různých neprůhledných tendrů a předražených zakázek. Pochybnosti o tom, že obří ekotendr bude jednou z nich, se zatím vládním představitelům rozptýlit nepodařilo.