Osudy rodiny Linků věrně odrážejí chod dějin. Jejich lahůdkářství vzniklo v
monarchii, přežilo první světovou válku, vznik republiky i druhou válku. Pak
bylo znárodněno a rodina si prožila odchod do emigrace a po revoluci zase
návrat do vlasti.
Dnes devadesátiletý Rudolf Linka vzpomíná na lahůdkářství, které v roce 1911 otevřel v Hybernské ulici jeho tatínek, na učňovské roky u Františka Myšáka i budování Ovocného baru Pramen, který má řadu pamětníků. A ti, kteří si kupují točenou banánovou, jahodovou nebo míchanou zmrzlinu v Ovocném Světozoru, nemají zpravidla ani ponětí, že její receptura vznikla v tehdy konkurenčním podniku a jejím autorem je právě Rudolf Linka.
Linka říká, že lahůdkářství jeho rodičů bylo prvním takovým podnikem v
Praze. S rozpaky oponuji tím, že přece Lippert otevřel svou prodejnu v ulici Na
Příkopě už v roce 1892. „To byl ale koloniál, žádné lahůdkářství,“ říká bez
zaváhání Rudolf Linka s tím, že i Lippertův obchod se postupně v lahůdkářství
začal proměňovat, jak mu rostla konkurence. Je to stejné jako dohady o tom,
jestli chlebíček vynalezl Jan Paukert, který své lahůdky otevřel až v roce
1916, když nikdo nerozporuje, že na chlebíčky se chodilo i k Linkům a
Lippertům.
Vína A. Linka Lahůdky
„Můj tatínek to měl dobře vymyšlené. Měl čtyři syny a každému vybral takové povolání, aby dohromady mohli vést gastronomický dům, který byl jeho snem. Nejstarší brácha Josef se vyučil kupcem a rodičům od mládí v obchodě s lahůdkami pomáhal. Další z bratrů měl být pekařem, třetí řezníkem a na mě jako nejmladšího zbyla cukrařina. Sen se mu ale nesplnil. Gastronomický dům bohužel nikdy neotevřel. Vláďa se stal malířem a sochařem, zahrál si také v mnoha filmech. Aloisovi táta pořídil hospodářství v Kostelní Lhotě, ze kterého zásoboval náš obchod zeleninou, masem i dalšími vlastními produkty. Pěstoval třeba bílý chřest a vyráběl máslo ze smetany od našich krav. Ale mě si rodiče vychovali tak, že jsem si cukrařinu sám vybral a dělal jsem ji celý život,“ vypráví Rudolf Linka.
Na chod Linkova lahůdkářství, které se v roce 1935 přestěhovalo do
Havlíčkovy ulice, už si přesně nepamatuje. Byl ještě malý kluk, když chodil po
škole za maminkou, která v obchodě zastávala řadu důležitých funkcí, včetně té
za kasou. Do českých dějin se ale zapsala nesmazatelně. Je totiž autorkou
originální receptury vlašského salátu, který se u nich v obchodě prodával a
rozšířil se snad do všech domácností.
S tím, který se začal ve velkém vyrábět po nástupu komunismu, ale neměl
vlastně nic společného. Nebyly v něm žádné brambory, více než třetinu salátu
tvořily kostičky jablek. Nebyl v něm měkký salám, ale pražská šunka,
sterilovaný hrášek, mrkev, nakládané okurky a samozřejmě majonéza. „Ten jsme u
nás doma jedli na Vánoce, spolu s bramborovým a celerovým salátem. Dneska už ho
ale neděláme.“ Za dlouhé roky v cizině už si pan Linka trochu odvykl. U rodičů
v obchodě neochutnával, to povolené nebylo. V neděli ale byla prodejna zavřená,
a tak se k sobotní večeři u Linků jedlo to, co se nestihlo prodat. „Skoro
každou sobotu jsme měli buřty, které zbyly,“ vzpomíná s úsměvem.
Z dnešního hlediska je zajímavé, že lokální zboží dodávali do prodejny
Linkovi často sami z vlastního hospodářství. Pro zahraniční zboží jezdil Alois
Linka sám. Dovážel víno Champagne i jiná přímo z Francie, do Německa jezdil
několikrát měsíčně. Kvalita byla na prvním místě.
„Rudík“ u Myšáka
Hned po základní škole v roce 1944 zamířil Rudolf Linka do slavné cukrárny
Františka Myšáka ve Vodičkově ulici v Praze. „Neuměl jsem nic, byl jsem
učedníček a chtěl se naučit všechno. Franta Myšák byl hrozně hodný. Když jsem
před hosty omylem škrtnul tácem s věnečky o dveře a všechny skončily na zemi,
ani mi nevynadal. Viděl sám, jak jsem z toho nešťastný. Křičel na mě jen
jednou. Když ve čtyřicátém čtvrtém začaly nálety na Prahu a já utekl k Emauzům
očumovat dřív, než stihli zavřít Karlák. Když jsem se vrátil do cukrárny,
hrozně se na mě zlobil. Křičel, že má za mě zodpovědnost a že se to nesmí nikdy
opakovat. Moc se o mě bál,“ popisuje Linka téměř rodičovský přístup Františka
Myšáka. Tvrdí, že se nedá říct, který dort nebo zákusek byl nejvíc populární,
„byla doba nedostatku, lidi skoupili všechno, co se dostalo na krám“.
Dobrosrdečná povaha Františka Myšáka byla skvělá v přípravně, ale s
kontrolami a inspekcemi to moc neuměl. Ty si bral na starost jeho bratr
Antonín, který dokázal být tvrdý a nesmlouvavý.
Obchodu zase vládla paní Myšáková, Františkova žena, která měla na povel celou prodejnu. Když Myšákovi o cukrárnu přišli, jejich cesty se rozdělily. Zůstali ale v kontaktu. „Franta pak pracoval u Juliše a já jsem šel do cukrárny, kterou vedl náš bývalý kolega pan Gordač na Vinohradech. Když jsme pak odešli z republiky, nevěděl jsem o něm nic. Jakmile jsme se ale po revoluci přijeli ze Švédska podívat, šli jsme k Myšákům. Bylo to dojemné a smutné. Paní Myšáková nám uvařila kávu a oba mě oslovovali Rudíku, jako když jsem byl malý pomocník u nich ve Vodičkové.“
Ovoce místo zeleniny
Smysl svého pracovního života měl ale Rudolf Linka teprve nalézt. Tak trochu
proti své vůli. Po návratu z vojny zakotvil v Mléčné jídelně Pramen. Shodou
okolností v Hybernské ulici, kde jeho tatínek otevřel svůj první podnik. Na
konci léta 1960 za ním přišel technický ředitel Pramene a vzal ho na Václavské
náměstí 52.
Ukázal mu prázdný patrový prostor, ve kterém si přál vybudovat zeleninový
bar. „Já jsem ale se zeleninou vůbec pracovat neuměl, byl jsem cukrář. Ani jsem
nebyl za hranicemi, kde bych třeba mohl něco takového vidět. Tak jsem se
rozhodl, že to udělám po svém, a místo zeleninového baru jsem udělal bar
ovocný,“ vypráví Linka, jak vznikl dodnes slavný Ovocný bar Pramen.
Ten byl otevřen 28. října 1960 po dvouměsíčních přípravách jako vlajková loď
podniku Ovoce a zelenina Praha. V době, kdy se na všechno stály fronty a koupit
se nedalo téměř nic, měl Rudolf Linka k dispozici i exotické ovoce, které mnozí
sotva znali. Často pracoval s nedostatkovými banány a kromě toho, že je dělal
nasladko s ořechy, čokoládou nebo ořechovou polevou, nebál se experimentů.
„Chodil k nám jeden cizinec, vždycky si objednal banán a k němu pak přikusoval vlastní šunku. Říkal jsem si, že to musím taky zkusit, a tak jsem dal do nabídky banán, na kterém byl plátek šunky zalitý domácí majonézou,“ usmívá se při té vzpomínce, zatímco já se trochu ušklíbám. Lidé to prý jedli. „Jsou zvědaví, snědí všechno,“ říká Linka a usmívá se ještě víc. Nakonec přidal na menu i variaci s plátkem tvrdého sýra. Do ovocného baru se ale chodilo hlavně na jahodovou a pomerančovou polévku nebo na nedostupný exotický ananas se šlehačkou. Denně se tam vystřídalo až tisíc hostů.
Do české gastronomie se Linka zapsal podobně nesmazatelně jako jeho maminka.
Pokud jste někdy ochutnali takzvaný kubánský dort s tmavým kakaovým korpusem,
vrstvou pařížské šlehačky proloženou banány a čokoládovou polevou, vděčíte za
tento zážitek právě Rudolfu Linkovi. On je autorem původní receptury, která
byla mnohokrát upravená, aby byly náklady na výrobu co nejnižší, ale z českých
cukráren asi jen tak nezmizí.
Rudolf Linka vymyslel rovněž recept na banánovou a jahodovou zmrzlinu, na
kterou ještě dnes vzpomínají bývalí návštěvníci Ovocenky na Václaváku.
Obsahovala padesát procent ovoce a výrobní postup byl vymyšlen tak, aby se
zmrzlina dala stáčet ze stroje. Že vám to něco připomíná? Sotva se najde někdo
z dnešní střední generace, kdo si jako dítě nedal banánovou, jahodovou nebo
míchanou ve Světozoru v pasáži paláce Ligna. Ostatně, ze stroje ji tam točí
stále. To ale není ta, kterou kdysi Rudolf Linka vymyslel.
Ovocný bar Světozor otevřel až v roce 1977. V roce, kdy se Rudolf Linka se
svojí tehdy ještě přítelkyní Blankou, kterou poznal právě v Ovocence, rozhodl
odejít za profesním rozvojem a lepším životem do Švédska. Na vyškolení za ním
tehdy do Ovocenky chodili Jitka a František Hájkovi, jejichž bratr Jiří se
rovněž věnoval gastronomii. Hned při otevření Světozoru stáli bratři Hájkové v
jeho čele a po emigraci Rudolfa Linky do Švédska jeden z bratrů vedl Světozor a
druhý převzal Ovocný bar Pramen.
Rodina Hájků nakonec Světozor zprivatizovala a zmrzlinu vycházející z
receptu Rudolfa Linky tam točí dodnes. „Nemám jim za zlé, že využívají můj
recept. Jen je mi líto, že je ve zmrzlině méně ovoce, než jsem do ní dával já.
Když jsme přijeli ze Švédska, běžel jsem ji ochutnat, ale není stejná,“ říká s
mírným zklamáním. Pak se mu ale zalesknou oči a s šibalským úsměvem řekne, že
pár kroků od jejich původního lahůdkářství je taková ošklivá směnárna, do které
by se akorát hodil zmrzlinový stroj na točenou zmrzlinu…
Pro královskou rodinu i Davida Radoka
Odejít na vrcholu kariéry do Švédska nebylo snadné rozhodnutí. Nějakou dobu trvalo, než se novomanželé Linkovi se zemí sžili a naučili se řeč. O tom, že se budou věnovat své původní profesi, ale vůbec nepochybovali. Rudolf Linka toužil po vlastním podniku. Do země se vypravili na svatbu Rudolfovy dcery Zdenky, se kterou pak Blanka stála na place jejich rodinného podniku Fructus v Göteborgu, zatímco Rudolf byl logicky ve výrobě. „Moc zaměstnanců jsme nikdy neměli, Rudolf je puntičkář a s nikým dlouho nevydržel,“ vstupuje do vyprávění Blanka Linková.
Práci zasvětili celý život. Do Švédska přenesli to nejlepší z Ovocenky,
kubánský dort prodávali pod názvem Chiquita, frčely tam i rakvičky, ale jejich
název byl pro Švédy nepochopitelný a z počátku je odrazoval. „Jejich humor je
úplně jiný,“ usmívá se Blanka. „Ve vlastním podniku jsem se ale konečně mohl
rozjet. Začali jsme hodně pracovat s kaštany, které Švédové znali jen pečené
nebo jako nádivku do husy. Nasladko si je zamilovali hlavně ve formě placiček,
na které se na Vánoce stály fronty,“ vypráví Rudolf Linka.
Od začátku to byl úspěch. Existovaly tam sice cukrárny, ale daly se spočítat na prstech jedné ruky. A tak se k Linkům naučili chodit místní, ale i Češi, kterým se do Göteborgu podařilo přicestovat. Fructus navštěvovali třeba hudebníci skupiny Roxette či tenista Björn Borg. Jedním z prvních hostů byl David Radok, syn Alfréda Radoka, který měl v té době režisérské angažmá v místním divadle. „Vodil k nám na kávu a zákusky slavné herce, to nám v začátku hrozně moc pomohlo,“ říká Blanka, zatímco listuje v pamětní knize se vzkazy a podpisy slavných hostů. Nechybí v ní ani dopis z královského paláce, v němž královská rodina děkuje Linkům za speciální recept na dort, který Rudolf Linka vymyslel u příležitosti narozenin princezny Victorie, a uděluje jim souhlas nazývat dort princezniným jménem.
Na jeden život je to hodně zážitků a vzpomínek. Děti Rudolfa Linky žijí ve
Spojených státech a Fructus tak Linkovi prodali před návratem ze Švédska domů
místnímu zájemci. Z pražské gastro scény jejich jméno nezmizelo. Na místě, kde
bývalo lahůdkářství, které na vývěsním štítě hrdě neslo nápis „Vína A. Linka
Lahůdky“, je dnes provozovna spadající pod skupinu La Collezione Riccarda
Lucqueho a Ondřeje Rákosníka nazvaná La Bottega Linka. Do domu se dodnes
vstupuje původními dveřmi z roku 1935 a často je otevírají právě manželé
Linkovi.
