Mladého antropologa nadchli jihoameričtí indiánští šamani
perex místo podtitulku
Již označení kanadsko-švýcarský antropolog je neobvyklé. Není mnoho mužů, kteří spojují tyto dvě vzdálené a hodně odlišné země. Ovšem Jeremy Narby s oblibou zkouší spojovat věci zdánlivě neslučitelné. Například svou přednášku o životě indiánů z amazonského „zeleného pekla“ tento švýcarský Kanaďan kombinuje s elektronicky zkreslenými zvuky. Tisíciletou paměť přírodních národů (včetně mýtů) neváhá stavět na roveň poznatků molekulární biologie. O tom, že možná existuje vztah mezi hadími vizemi způsobenými ayahuaskou, omamnou drogou z lián, a oživující silou DNA, napsal knihu. A v odvážné hypotéze tvrdí, že příroda má vědomí.
„V 60. a 70. letech minulého století byli amazonští indiáni označeni za překážky pokroku z doby kamenné. Byli masakrováni. Jen v brazilské Amazonii bylo ve dvacátém věku vyhubeno 56 kmenů, 56 kultur, jazyků, cest vědění se rozplynulo v dým…“ šeptá z pódia během ambientně ozvučené přednášky.
Narby však nelomí jen rukama. Pomáhá, vede projekty proti vyvlastňování domorodé půdy a vykrádání tamní „zelené lékárny“ farmaceutickými koncerny. Když se po studiích vydával do Peru, zkoumal využívání zdrojů kmenem Ašaninků a byl ohromen jejich botanickými znalostmi. Odkud se mohli dozvědět, kterak „uvařit“ účinný halucinogen, když je k tomu zapotřebí jedinečného smíšení z milionů kombinací? Jak to, že budoucí ayahuasceros vědí, že mají jíst hlavně banány a ryby, zdroje serotoninu, mozkového neurotransmiteru? Kde se vzal složitý recept na paralyzující jed kurare, který znehybní oběť, ale neotráví maso. Jde o náhodné objevy, nebo o statisíce cílevědomých, ale lichých pokusů, které nakonec vedly k poznání? Ašaninkové své vědění Narbymu zdůvodňovali slovy: „Samy rostliny nám to pověděly. Pokud chceš znát odpověď, musíš vypít trpkou ayahuasku. Je televizí pralesa. Můžeš vidět obrazy a dozvědět se věci…“
Napil se, a viděl život jinak. Popínavou rostlinu ayahuasca (Banisteriopsis caapi) jako první popsal etnobotanik Richard Spruce, když v letech 1949 až 1964 prováděl průzkum Amazonie a And. Pro badatele nebylo snadné určit účinky konkrétních halucionogenů, neboť se k výrobě omamného nápoje z louhované kůry užívala řada dalších látek. Přípravky z této rostliny jsou známé i pod názvy yajé, pinde, cadána, caapi či natena.
Skeptický muž s vědeckou průpravou Západu, který zná příklady akademickou obcí zavržených „narkozvěstů“ Carlose Castanedy či Michaela Harnera, kdysi etnologické hvězdy z Berkeley, se zdráhá uvěřit, ale výjevy postupně konfrontuje s řadou náznaků. Kde se bere všudypřítomné téma hada jako obojetného božstva a dvojčat? Proč všechny šamanistické kultury zmiňují točité žebříky, provazy či liány? Z jakého důvodu se na malbách „primitivů“ objevují dvoušroubovice a tvary podobné kolagenu či chromozómům?
Díky rozostřenému vědomí prý indiáni pohlédli na biomolekulární úroveň, což se Narby pokouší doložit neurologií, teorií molekul – a zároveň (kacířsky) využívá šamanských poznatků. Výsledkem je prý spojitost DNA, onoho kosmického hada, jehož nosíme každý v sobě, a dnes vysmívaného náboženství zvaného animismus. To počítalo s jednotným oživujícím principem všech bytostí.
Rybka Publishers letos vydala Narbyho nejpopulárnější knihu Kosmický had. Narby v ní přichází s velmi smělou teorií, která spojuje šamanistický náhled přírodních národů se strukturou DNA a posledními objevy molekulární biologie. Je pravda, že takových vykladačů new-age, esoteriky a podvodníků už bylo hodně. Ale Narbymu nechybí selský rozum ani citace objevitelů DNA a držitelů Nobelovy ceny biologů Cricka, Watsona i jiných autorit. Poznámkový aparát knihy čítá 80 stran. Pochopitelně že autobiografická a napínavá kniha je vysoce spekulativní, pro dnešní vědu nepřijatelná. Je snad i kandidátem na cenu Českého klubu skeptiků Sisyfos Bludný balvan 2007, ale nutí k zamyšlení, co když svět funguje úplně jinak. Kdo ví.
Rozhovor
Davidem v goliášovském prostředí
Drogy jsou jako dopravní prostředek či mikroskop, říká Narby
V amazonském pralese se ukáže, jak vyumělkované je vše, o čem si myslíme, že je silnou stránkou civilizace, říká kulturní antropolog Jeremy Narby, jenž v Praze letos koncem dubna podruhé představil svůj amazonský projekt společně se členy populární švýcarské hudební skupiny The Young Gods.
Narby pochází z Kanady. Historii vystudoval v Canterbury, doktorát z antropologie (PhD.) získal na Stanfordu. Od roku 1989 pracuje pro Nouvelle Planète jako ředitel pro amazonské projekty. Je autorem publikací Inteligence v přírodě (2005), Šamani v čase (2001) a nejznámější knihy Kosmický had (1998).
Kdy jste se seznámil s The Young Gods?
To je dávná historie. Al Monod, klávesista, byl prvním švýcarským klukem, kterého jsem potkal, když jsem v deseti letech přijel z Montrealu do městečka Fribourg. Asi v šesté třídě základní školy za mnou přišel a lámanou angličtinou povídá: „You teach me english, I teach you boogie-woogie.“ Tak jsme se spřátelili. Poslouchal jsem jejich hudbu a byl s Alem stále v kontaktu.
Při vystoupeních zkoušíte kombinovat muziku s antropologií a zvýšit dopad svých slov. To není právě obvyklé … Je to přirozené. Hudbu slyšíte a vidíte v celé přírodě. Vibrace jsou pro život důležité. A není náhodou, že tisíce ptáků zpívají, velryby pějí i lidé zpívají. Hudba je od života neoddělitelná. Šamani říkají, že ve vizích – když vidí základy přírody – je právě tím, co vnímají, melodie. I na té základní úrovni je hudba esencí života.
Jak jste se dostal do Amazonie?
Jeden z peruánských náčelníků přijel roku 1984 do Washingtonu, aby vyjednával se Světovou bankou. Tehdy jsem byl dobrovolníkem nevládní organizace za práva indiánů ve Spojených státech. Můj šéf toho chlapíka znal, takže když jsem odjížděl na terénní výzkum do Peru, měl jsem dopis pro vůdce Ašaninků v Pichis, v němž stálo: Tenhle mladý vědec chce pomoci a je na vaší straně.
Asi to byl trochu „kulturní šok“, ne?
Když je vám 24 let a jdete do pralesa rovnou z univerzity – s kanadami na nohách a švýcarským nožem v kapse –, myslíte si, že jste ohromně schopný. Ale pak vidíte, jak jste nepoučený, že se ani nedokážete ochránit před deštěm, sehnat si jídlo. Najednou si člověk uvědomí, co to znamená být homo sapiens. V Amazonii získáte respekt. Lidé vnímají, že rostliny, zvířata a celá příroda nejsou pouhými věcmi, ale mají vlastní intelekt.
Než jste odjel, uměl jste ašaninský dialekt?
Ne. Většina mužů mladších čtyřiceti let mluví španělsky. Ženy ne. Takže jsem využíval překladatelů, časem jsem pochytil asi desetinu výrazů. Ale řeknu vám, není to snadné – ašaninčtina je ještě těžší než čeština.
Nechcete porovnat vaši zkušenost se šamanismem i jinde na světě?
Bylo by to zajímavé. Navštívil jsem řadu konferencí, třeba o sibiřském šamanismu, ale mou doménou je Amazonie. Jsem Davidem v goliášovském prostředí a je zapotřebí se soustředit na něco, co umím. Věda má v amazonském pralese ještě dost práce, takže úsilí nechci tříštit. Jsem si jist, že celý svět je zajímavý, ale život je krátký a já malý.
V knize píšete o halucinogenní ayahuasce, ale religionista Mircea Eliade tvrdil, že existují dvě formy šamanismu: ten původní čistý s transem a druhý degenerovaný, spjatý s užíváním drog.
Myslím, že Eliade k tomu byl trochu nucen. Po několik dekád se na něj lidé odvolávali: „Podívejte, říká, že drogy jsou špatné.“ Ale antropologové se pochopení šamanismu přiblížili právě díky halucinogenům. Třeba Gordon Wasson s houbami v Mexiku (psilocybin), Michael Harner s ayahuaskou. Brát drogy nikomu nedoporučuji, ale nemůžu je zamítat. Jsou něco jako dopravní prostředek nebo mikroskop. Na sklonku Eliadova života se jej etnolog Michael Winkelman ptal a prý mu přiznal, že se – co se týče užívání drog a degenerovaného šamanismu – mýlil. Eliadův přínos je úžasný, byl to fantastický vědec, ale i to ukazuje, že chybovat je lidské.
Eliade prý spal tři až čtyři hodiny denně, aby netrácel čas.
Byl neskutečný. Představte si, že tehdy nebyl internet ani jiné vymoženosti, takže cestoval po světě s naditými kufry textů, knih a poznámek. Přijel do Paříže, spal na cizích gaučích a v univerzitní knihovně strávil klidně sedm dní v kuse.
Znáte nějaké české etnografy či vědce?
Vzpomínám si na muže, který žil s indiánským kmenem Šipibó (Konibo) poblíž řeky Ucayali ve východní části Peru. Jmenuje se Otto Placht. Ale to je umělec, nikoliv antropolog. Znám i psychiatra Stanislava Grofa, který podnítil výzkumy s LSD.
Jaká je budoucnost Ašaninků?
Velmi dobrá. Je jich asi 50 tisíc, mají tuhý kořínek. Vlastní území, dostávají se k obchodu, k internetu a technologiím. Nic není bez potíží, ale to není nikde. Lidé mají úžasnou schopnost adaptace.
box k rozhovoru
Rumun mezi nebem a zemí
Mircea Eliade (1907-1986)
Světoznámý historik náboženství, spisovatel a religionista, jenž svůj život dělil mezi umění slova a vědecké poznání věcí takřka nepoznatelných. Rodák z Bukurešti působil dlouhá léta v Paříži, poté byl profesorem v Chicagu, kde také zemřel. Česky vyšly jeho nejznámější práce: Dějiny náboženského myšlení I-III, Mýtus o věčném návratu či Šamanismus a nejstarší techniky extáze. Nakladatelství H+H vydalo jeho knihu Paměti v překladu Jiřího Našince – spoludržitele letošní ceny Magnesia Litera.
