Neopěvovaní hrdinové dobročinnosti
Když Albert Lexie viděl v roce 1981 televizní šot nabádající diváky, aby přispěli na Fond bezplatné péče v pittsburské Dětské nemocnici, dal dohromady celkem 730 dolarů. Od té doby už věnoval dalších 90 tisíc dolarů, které našetřil ze spropitného za mnoho let, kdy se živil leštěním bot v nemocnici a okolních obchodech. Dvaašedesátiletý muž, jenž žije z pouhých deseti tisíc dolarů ročně, poslal nedávno e-mail prezidentu Georgi Bushovi s dotazem, zda by mohl naleštit jeho boty. Odpověď dosud nepřišla. “Určitě by mi dal dýško sto dolarů,” přemýšlí Lexie, který za jeden den obvykle vyleští víc než patnáct párů obutí.
Albert Lexie není jediný, kdo se s ostatními dělí o to, co by si sám mohl dobře užít. Američané v nižší a střední příjmové kategorii jsou neopěvovanými hrdiny dobročinnosti. Podle studie Centra filantropie při Indiana University věnují rodiny, kde příjem domácnosti činí sto tisíc amerických dolarů nebo méně, celých 59 procent veškerých prostředků darovaných na charitativní účely.
Překvapivě mnoho lidí, kteří nejsou podobně jako Lexie bohatí, dovádí svou dobročinnost do extrémů. Ti, kteří odevzdávají takto velikou část svého majetku – nebo dokonce všechno, co mají – tak činí z nejrůznějších důvodů. Někteří mají zvýšený smysl pro sociální spravedlnost. „Myslí si, že bohatství by mělo být rozloženo rovnoměrněji,” vysvětluje Dennis Pearne, psycholog s vlastní poradenskou kanceláří pro otázky majetku nedaleko Bostonu. Jiní jsou ze starší generace šetrnějších lidí a raději po sobě zanechají dědictví, než aby své úspory rozházeli. Existují také ti, které motivuje pocit viny nebo takoví, kteří jdou mnoho let cestou ryze kapitalistických hodnot, aby ve středním věku náhle procitli a začali konat dobré skutky.
Joe Temeczko je dokonalým příkladem poválečného skrblíka. Tento šlachovitý řemeslník se zlatými zuby připlul na Ellis Island z Polska v roce 1950. Potloukal se po čtvrtích středních vrstev Minneapolisu a sbíral staré elektrospotřebiče a hračky zanechané u popelnic. Nalezené věci opravil a daroval je kostelu nebo nějakému sousedovi. Pár dní po 11. září 2001 nasedl do autobusu, aby navštívil svého právníka Williama Wangensteena. Tam změnil svou poslední vůli a veškeré úspory odkázal městu New York. Za dva týdny zemřel Temeczko na infarkt. Překvapivě po sobě zanechal majetek v hodnotě 1,4 milionu dolarů, o jehož existenci neměl tušení ani jeho právník.
Případy extrémních dobročinných sklonů můžeme vidět i u lidí, kteří sami nahromadili velké jmění. Krize středního věku je například inspiruje k tomu, že se zbavují svého sportovního auta, místo aby si koupili nové. V některých případech se stává, že jakmile lidumil začne dávat, nedokáže přestat. „To se může přihodit téměř ze dne na den,“ říká psycholog Pearne. Filadelfský rodák Zell Kravinsky budoval se svou manželkou přes třicet let nemovitý majetek v hodnotě 45 milionů dolarů, aby předloni a loni věnoval téměř všechno na účely veřejného zdravotnictví. Poté Kravinsky daroval svou ledvinu jakémusi cizinci – podle americké databáze pro darování orgánů (United Network for Organ Sharing) udělalo v roce 1998 takovýto skutek pouze 242 lidí. Stephen Goldbart, spoluzakladatel společnosti Money, Meaning & Choices Institute v kalifornském Kentfieldu, tvrdí, že sklon k darování může někdy přejít v závislost. “Čím více toho věnují, tím důležitější se to pro ně může stát,” říká Goldbart.
Radikální dárci se najdou i mezi lidmi, kteří se narodili takříkajíc v bavlnce. Devětadvacetiletá absolventka Brown University Karen Pittelmanová věnovala v roce 2000 téměř veškerý rodinný majetek v hodnotě 3,4 milionu dolarů na založení bostonské nadace Chahara Foundation, jejímž cílem je financování organizací prostých žen. Ponechala si pouhých patnáct tisíc dolarů. V současné době píše knihu pro neziskovou organizaci Resource Generation, která radí bohatým příslušníkům „generace X“ , jak se zbavit peněz.
Syndrom náhlého bohatství vysvětlil Goldbart jako termín označující obvyklé strádání lidí, kteří přišli nečekaně k majetku. “Mohou pociťovat, že na něj nemají právo a že bude mít negativní vliv na jejich životy,“ uvádí Goldbart. Existuje rovněž sociální stigma související s tím, že člověk je považován za bohatého. Podle odborníků mu předchází odmítnutí ze strany přátel a pocit společenské izolace.
Kdo chce být milionářem? Zdá se, že ne každý.
Copyrighted 2002 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek
Překlad: Zuzana Suchá, www.LangPal.com
